ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2457.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2457/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 34/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2003, č. j. 10 C 34/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 10 C 34/99-271, se zrušují a věc se vrací Obvodním u soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 10 C 34/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 10 C 34/99-271, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce přikázal automobil Škoda 120L RZ, další věci movité – vybavení bytu a zůstatek na účtu č. …, spec. symbol …, vedeném u Č. s., a. s., na jméno J. R., v částce 269 533,90 Kč, vše v celkové výši 295 783,90 Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalované přikázal věci movité – vybavení bytu a zůstatek na účtu č. …, vedeném u Č. o. b., a s., na jméno J. R., v částce 26,89 CHF, vše v celkové výši 8 419,10 Kč. Pod bodem III. uložil žalované, aby na vyrovnání podílu žalobci zaplatila částku 220 300,65 Kč, a pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 29. 7. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, jež bylo uzavřeno 29. 3. 1984. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Předmětem vypořádání učinil věci movité, ohledně nichž vzal za prokázané, že byly pořízeny za trvání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z jejich společných prostředků a ke dni jeho zániku existovaly. Tyto věci přikázal do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků, který je má po rozvodu manželství v držení. Zůstatky na účtech přikázal tomu z nich, na jehož jméno je účet veden. Nevypořádal dostihové koně, neboť zjistil, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví nebyly již ve vlastnictví účastníků nebo že kůň E. sice byl, ale po rozvodu ho žalobce prodal a následně uhynul. Při vypořádání však přihlížel k částkám 90 000,- Kč, 24 000,- Kč a 30 000,- Kč, které žalobcem získal jejich prodejem a které si ponechal pro svoji vlastní potřebu. S ohledem na návrh žalované, která z titulu těchto věcí požadovala vypořádat částku 119 000,- Kč, vyšel soud z této částky, neboť nemohl „překročit návrh žalované“. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci za trvání manželství získali družstevní byt sestávající z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství a nacházející se v 1. podlaží domu v P., B. 27, a to výměnou za družstevní byt, který měl žalobce před uzavřením manželství s žalovanou, a za doplatek 50 000,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 18. 6. 1997, č. j. 15 C 296/96-14, které nabylo právní moci 8. 8. 1997, byl schválen smír, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu, výlučnou nájemkyní a členkou družstva byla určena žalovaná a žalobci bylo uloženo, aby byt vyklidil a vyklizený odevzdal žalované do 15 dnů poté, kdy mu bude poskytnut náhradní byt. Podle znaleckého posudku Ing. M. S. z 5. 9. 2001 činí obvyklá cena členského podílu v SBD P. podle stavu bytu ke dni zániku manželství částku 1 107 000,- Kč, z níž soud prvního stupně vyšel při vypořádání členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu. Nepřihlédl k majetkové hodnotě družstevního bytu žalobce v P., B. 2716, jak navrhoval žalobce, neboť „nemůže se jednat o majetkový vnos žalobce do společného majetku účastníků, když se jedná o věc (členský podíl žalobce v družstvu), která absolutně zanikla, a došlo ke vzniku kvalitativně nové věci (společného členství účastníků v družstvu s jiným obsahem – jinými právy a povinnostmi vázajícími se i k jinému užívacímu (nyní nájemnímu) právu k bytu)“. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně zohlednil částku 60 033,90 Kč, kterou žalobce vybral z vkladní knížky Č. s., a s., č. …, a částku 200 000,- Kč, vyplacenou žalobci v roce 1995 K. b., a. s., z obligací, neboť obě tyto částky použil žalobce pro svoji potřebu nad rámec běžných osobních potřeb. Pokud se žalobce domáhal náhrady částky 350 000,- Kč s tím, že jako jeho výlučné finanční prostředky ji vnesl do manželství, a vypořádání částky 350 000,- Kč, kterou měla žalovaná bez jeho souhlasu odčerpat ze společných prostředků a vynaložit na svůj oddělený majetek, soud prvního stupně existenci těchto částek nezjistil. Neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce vypustil automobil Škoda 120L RZ v ceně 23 800,- Kč, který přikázal do výlučného vlastnictví žalované, dále ve výši celkové hodnoty věcí přikázaných žalovanému tak, že činí 271 983,90 Kč, ve výši celkové hodnoty věcí přikázaných žalované tak, že činí 32 219,10 Kč a ve výši částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu tak, že tato částka činí 244 100,65 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvěřil tvrzení žalobce, že předmětný automobil po rozvodu manželství užívala a nadále užívá žalovaná, a proto jej přikázal do jejího výlučného vlastnictví. Vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně ohledně žalobcem uplatněného vnosu při nabytí družstevního bytu. K tomu uvedl, že „členským podílem v družstvu se rozumí míra účasti člena na čistém obchodním jmění družstva, jež připadá na jeho podíl, a jedná se tudíž o určitou majetkovou hodnotu. … Není pak vyloučeno, aby se tato hodnota jako výlučný majetek jednoho z manželů v případě uzavření dohody o vzájemné výměně družstevních bytů za trvání manželství, a tudíž i převodu členských práv a povinností v družstvu, do společného majetku účastníků promítla. Nárok, který uplatňuje žalobce, tedy zohlednění vnosu představujícího tržní hodnotu vytu v P., B. 2716, k datu jeho výměny za byt v P., tj. ke dni 18. 12. 1986, však přiznat nelze, a to jednoduše proto, že v té době trh s byty právně neexistoval. Pokud tak soud prvního stupně k této majetkové hodnotě při svém rozhodování nepřihlédl, jedná se o rozhodnutí ve svém důsledku správné“. Z tohoto pohledu odvolací soud považoval za nadbytečné činit skutková zjištění o tom, zda byt v P., B. 2716, byl skutečně bytem družstevním a zda žalobce byl v rozhodné době jeho členem. Námitky, týkající se zůstatků na účtech a částek 60 033,90 Kč a 200 000,- Kč, odvolací soud neshledal opodstatněnými.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Současně má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud nepřihlédl k „majetkové hodnotě vnosu žalobce do majetku účastníků – družstevního bytu v P., B. 2716“. Závěr odvolacího soudu, že takový vnos nelze přiznat proto, že v době výměny bytů neexistoval trh s byty, považuje žalobce „za nesprávný a nespravedlivý“. Namítá, že „sice právně trh s byty neexistoval, nicméně tato skutečnost nezpůsobila, že by práva k bytu neměla žádnou hodnotu“. Je nepravděpodobné, že by tehdy získali byt v P. jen za doplatek v částce 50 000,- Kč, aniž by současně přenechali převodcům byt žalobce. Právo nájmu družstevního bytu je penězi ocenitelné, toto právo žalobce „zaniklo a transformovalo se ve prospěch vzniku společného jiného penězi ocenitelného práva k jinému bytu, tj. ve prospěch společného majetku (později výlučného majetku žalované). Podle názoru žalobce by měla být ke dni zániku manželství stanovena cena práv ke srovnatelnému bytu, který měl před uzavřením manželství, a k tomuto datu by měl být také stanoven poměr, v jakém se podílel na rozšíření společného majetku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že za výměnu bytu zaplatili protistraně částku 50 000,- Kč, která v té době odpovídala výši členského podílu v bytovém družstvu o velikosti bytu 3 + 1 s příslušenstvím. „Členský podíl v družstvu vztahující se k předmětnému bytu v P., B. 2716, který v důsledku směny bytů zanikl, tak nemůže mít povahu vnosu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V opačném případě by tak ve svém důsledku docházelo k duplicitnímu vypořádání hodnoty členského podílu v SBD P., jehož součástí byl i nájem družstevního bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v P., B. 27, a v jehož rámci byla k aktivům žalované připočtena částka 1 107 000,- Kč za tuto majetkovou hodnotu.“ Má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 339/98, na které odkázal odvolací soud, lze vztáhnout jen na věci, které v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů existují a jsou předmětem vypořádání mezi manžely. Pokud by uvedená hodnota představovala vnos, pak by bylo třeba stanovit jeho výši k okamžiku jeho vynaložení na společný majetek, tj. k datu výměny bytů v roce 1986.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o částce, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů, a konkrétně ve vztahu k právní otázce, zda má žalobce právo na to, aby mu z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve smyslu §150 věty druhé ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. byla uhrazena částka, představující hodnotu jeho členského podílu v SBD P. k družstevnímu bytu v P., B. 2716, spojená s jeho výlučným členstvím v uvedeném družstvu, jestliže členský podíl, který je předmětem nynějšího vypořádání účastníků, byl účastníky nabyt v souvislosti se směnou družstevního bytu, k němuž měl žalobce výlučné právo na jeho užívání před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví se žalovanou, za byt, který nyní užívá jako členka družstva výlučně žalovaná, popř. v jaké výši.
Ve vztahu k této části předmětu sporu je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím nikoli měnícím, neboť v tomto rozsahu odvolací soud práva a povinnosti neposoudil odlišně od soudu prvního stupně.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ ve vztahu k této potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, poněvadž výše uvedenou právní otázku řešil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem a otázka hodnoty uvedeného „vnosu“ žalobce do společného jmění účastníků je v současných poměrech precedenční povahy.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §150 věty druhé ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Za tzv. vnos jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. (řečeno slovy zákona) to, co tento manžel vynaložil na společný majetek, a co má právo požadovat, aby mu ze společného majetku bylo uhrazeno, nutno považovat nejen peníze, jimiž přispěl na pořízení nebo zhodnocení společné věci, ale i hodnotu jeho majetku, která byla použita ke stejnému účelu. Výlučný členský podíl žalobce, který použil na získání jiného družstevního bytu pro oba účastníky, představuje také majetek, který byl vložen z odděleného majetku žalobce na společný majetek účastníků – na jejich společný členský podíl u stavebního bytového družstva, náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Pak ovšem měla být zjištěna hodnota takového majetku vynaloženého žalobcem a částka, kterou má žalovaná zaplatit žalobci na vyrovnání podílů měla být zvýšena o polovinu uvedené hodnoty. Odvolací soud se zmýlil, jestliže měl za to, že s ohledem na tehdejší „neexistenci trhu s byty“ vnos žalobce zohlednit nelze.
Podle názoru dovolacího soudu platí, že hodnotu tzv. vnosu do bezpodílového spoluvlastnictví je třeba zásadně zjišťovat ke dni, kdy byl uskutečněn; v daném případě tedy ku dni směny družstevních bytů. Stejně jako nelze vycházet z jiné než tehdy vynaložené částky peněz, nelze vycházet než z tehdejší hodnoty výlučného majetku jednoho z manželů investované do společného majetku. Bylo třeba přisvědčit odvolacímu soudu i dovolateli, že v tehdejších poměrech osmdesátých let nebylo možné členský podíl ve stavebním bytovém družstvu oceňovat tzv. tržní cenou, ale vycházelo se (např. při vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jestliže účastníci sporu byli do zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví společnými uživateli družstevního bytu a členy stavebního bytového družstva) z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 5. 3. 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1972, a stanovisko „K niektorým otázkam rozhodovania súdov vo veciach bytových“ uveřejněné tamtéž pod č. 14, ročník 1978, str. 143. Současně je třeba poukázat na to, že pokud je v době vypořádání hodnota věci, na jejíž získání se jeden z manželů podílel svými oddělenými prostředky, vyšší než její původní hodnota, k tomuto zvýšení se při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíží.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci bylo možno přisvědčit jen co do základu jeho dovolací námitky, nikoli ohledně výše uplatňovaného nároku. Pro výsledek dovolacího řízení je ovšem podstatné, že právní posouzení věci soudy obou stupňů bylo nesprávné, pokud žalobci ve vztahu k jím uplatňovaném nároku z titulu úhrady toho, co vynaložil na společný majetek – společný členský podíl ve stavebním bytovém družstvu k bytu v P., B. 27, nepřiznaly vůbec žádnou úhradu za jeho vnos do tohoto společného členského podílu účastníků.
Z těchto důvodů dovolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušit i toto rozhodnutí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu