ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2534.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2534/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřínkové, ve věci žalobců: a) J. V., b) A. V., c) Ing. B. Z., d) R. M., e) Ing. J. M. a f) obci P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) A. M. a 2) Ing. P. M., zastoupeným advokátem, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 510/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2003, č. j. 12 Co 674/2002-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2001, č. j. 5 C 510/2001-79, určil, že na pozemcích parc. č. 613/31 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 356 m2, zapsané na LV č. 385, parc. č. 613/28 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 765 m2, zapsané na LV č. 145, parc. č. 613/22 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 587 m2, zapsané na LV č. 100001, parc. č. 613/26 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 553 m2, zapsané na LV č. 384, parc. č. 613/27 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 356 m2, zapsané na LV č. 386, parc. č. 597/18 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 786 m2, zapsané na LV č. 212, parc. č. 597/17 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 599 m2, zapsané na LV č. 221, parc. č. 613/21 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 332 m2, zapsané na LV č. 207, parc. č. 613/33 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 127 m2, zapsané na LV č. 179, parc. č. 608 o výměře 103 m2 a parc. č. 613 o výměře 699 m2, zapsané na LV č. 100001, parc. č. 609 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 582 m2 a parc. č. 597/22 – ostatní plocha (neplodná) o výměře 62 m2, pro obec P. a kat. území V. nevázne věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobců strpět užívání těchto pozemků v nezbytně nutném rozsahu chůzí, jízdou motorovými i nemotorovými vozidly, jež bylo zřízeno ve prospěch žalovaných a všech dalších vlastníků (spoluvlastníků) rekreační chaty evid. č. 030, postavené na st. parc. č. 181, st. parc. č. 181 – zastavěná plocha o výměře 48 m2 a pozemku parc. č. 597/10 – ostatní plocha o výměře 10 m2 v obci P. a kat. území V. smlouvou o zřízení věcného břemene z 22. 9. 1997 článkem II./a, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v T. ze 17. 10. 1997, č. j. V3-5065/97, s právními účinky k 2. 10. 1997. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, označení v záhlaví jeho rozsudku písmeny a) až n), jsou vlastníky, případně spoluvlastníky, pozemků blíže označených ve výroku rozsudku, které vznikly rozdělením původních pozemků parcelních čísel 608, 609 a 613, a to na základě kupních smluv uzavřených v průběhu roku 2000 s obcí P.. Žalující obec P. je vlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 100001 a žalovaní jsou spoluvlastníky rekreační chaty evid. č. 030, postavené na pozemku parc. č. 181, tohoto pozemku a pozemku parc. č. 597/10. Všechny nemovitosti se nacházejí v obci P. a kat. území V. Mezi žalobkyní obcí P. a žalovanými byla 22. 9. 1997 uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaných a všech dalších vlastníků (spoluvlastníků) označené rekreační chaty s pozemky, spočívající v povinnosti obce P. strpět užívání části pozemků parcelních čísel 608, 609 a 613 v nezbytně nutném rozsahu k chůzi a jízdě motorovými i nemotorovými vozidly. Věcné břemeno nebylo ve vztahu k pozemkům polohově určeno, proto bylo katastrálním úřadem vyznačeno k celým pozemkům parcelních čísel 608, 609 a 613 a poté i k jednotlivým pozemkům, prodaným žalobcům a) až n). Zeměměřičský a katastrální inspektorát v B. rozhodnutím z 27. 11. 2000, sp. zn. O-84/490/2000, potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v T. o zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí. Nevyhověl návrhu, aby zápis věcného břemene byl doplněn o text „na části těchto pozemků“ s tím, že nebyl přiložen řádný geometrický plán a polohopisný plán, který podle žalovaných je nedílnou součástí smlouvy o zřízení věcného břemene, neobsahuje příslušné kóty lomových bodů, bez nichž nelze průběh věcného břemene vytyčit a určit, které z nově vzniklých pozemkových parcel jsou jím dotčeny. Český úřad zeměměřičský a katastrální z podnětu žalovaných dospěl k závěru, že rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v B. z 27. 11. 2000 není v rozporu s právními předpisy. Smlouva uzavřená mezi obcí P. a žalovanými v části týkající se věcného břemene neobsahuje odkaz na polohopisný plán. Podle znalce Ing. M. D. polohopisný plán, na základě kterého byly provedeny zápisy věcných břemen do katastru nemovitostí, neodpovídá svým obsahem zákonným náležitostem, ale „lze z něj odvodit s dostatečnou určitostí polohu věcného břemene“. Řízení, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 852/2000 mezi týmiž účastníky jako v tomto řízení, o zrušení předmětného věcného břemene pravomocně skončilo zamítnutím žaloby. Soud prvního stupně v daném sporu dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, s tím, že vyhovující rozhodnutí by mohlo být podkladem pro zápis změn v katastru nemovitostí a žalobci objektivně nemají jinou možnost, jak docílit zrušení zápisu věcného břemene váznoucího na jejich pozemcích v katastru nemovitostí. Ve shodě s právním názorem vysloveným v předcházejícím řízení, vedeném pod sp. zn. 5 C 852/2000, setrval na právním názoru, že smlouva uzavřená mezi obcí P. a žalovanými 22. 9. 1997 je v části týkající se zřízení věcného břemene neurčitá, neboť „je v ní zakotvena povinnost obce P. strpět užívání pozemků p. č. 608, 609 a 613 v obci P. a k. ú. V. v nezbytně nutném rozsahu k chůzi a jízdě motorovými i nemotorovými vozidly, přičemž části těchto pozemků, kterých by se toto omezení mělo obce P. týkat, nejsou ve smlouvě specifikovány a smlouva v této části ani neobsahuje odkaz na polohopisný plán, který je její přílohou. Není tak zřejmé, kterých částí pozemků se mělo věcné břemeno týkat a pro tento nedostatek pak nebylo možno zapsat věcné břemeno do katastru nemovitostí k částem těchto pozemků“. Odkázal na stanovisko Katastrálního úřadu v T., Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v B. a Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního. Z textu smlouvy není jasné, v jakém rozsahu účastníci smlouvy hodlali zřídit věcné břemeno, a protože tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem, uzavřel, že věcné břemeno ve prospěch žalovaných v daném případě nevzniklo. Soudu nepříslušelo přezkoumávat správnost postupu katastrálního úřadu v souvislosti se zápisem věcného břemene do katastru nemovitostí, bylo však v jeho pravomoci rozhodovat o existenci či neexistenci věcného břemene.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 12 Co 674/2002, rozsudek soudu prvního stupně v části ohledně určení neexistence věcného břemene ve vztahu k pozemkům parcelních čísel 613/31, 613/28, 613/27, 613/26, 613/21 v obci P. a kat. území V. zrušil a řízení o žalobě žalobců a) a b) ve vztahu k pozemku parc. č. 613/31, žalobců c) a d) k pozemku parc. č. 613/28, žalobce e) k pozemku parc. č. 613/27, žalobců f) a g) k pozemku parc. č. 613/26 a žalobců k) a l) k pozemku parc. č. 613/21 zastavil. Ve zbývající části ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že původní pozemek parc. č. 609 je nyní veden jako p. č. 597/23. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby původních žalobců a) až g), k) a l). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že smluvní ujednání o zřízení věcného břemene ve smlouvě z 22. 9. 1997 je zcela zjevně neurčité, neboť nespecifikuje části uvedených pozemků, jichž by se věcné břemeno mělo týkat, a že tato neurčitost nemůže být zhojena ani polohopisným plánem, na který smluvní ujednání o věcném břemeni neodkazuje, přičemž ani v tomto plánu nejsou vyznačeny určitě a nezaměnitelně ty části pozemků, které by měly být z titulu věcného břemene užívány žalovanými. Je nerozhodné, zda tato okolnost byla účastníkům při uzavírání smlouvy zřejmá. Smlouva o zřízení věcného břemene z 22. 9. 1997 ve své oddělitelné části je podle §37 odst. 1 ObčZ neplatná a tudíž ani nemohlo platně vzniknout věcné břemeno. Skutečnost, že smlouva byla přezkoumána katastrálním úřadem a na základě ní byl proveden vklad věcného břemene do katastru nemovitostí, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil otázku platnosti smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Namítají, že pro právní posouzení věci oba soudy nevzaly v úvahu všechny důkazy ve prospěch určitosti zřízení věcného břemene. Zejména pominuly, že podle znaleckého posudku Ing. M. D. je věcné břemeno vyznačené v polohopisném plánu po technické stránce určité a je způsobilé být vyznačeno v terénu a že polohopisný plán, jehož účelem bylo vyznačení věcného břemene, byl neoddělitelně spojen se smlouvou o zřízení věcného břemene. Oba soudy nevzaly v úvahu, že polohopisný plán je neoddělitelnou součástí smlouvy, z čehož vyplývá, že obsah tohoto polohopisného plánu je třeba posuzovat s ostatním obsahem smlouvy. Poukázali na to, že podle katastrálních předpisů lze průběh věcného břemene specifikovat geometrickým plánem, který doplňuje textovou část obsahu smlouvy. V daném případě z textu smlouvy vyplývá, že věcné břemeno zatěžuje část předmětných pozemků, která byla v polohopisném plánu vyznačena technicky dostatečně přesně. Polohopisný plán byl také označen jako plán pro vyznačení věcného břemene a je z hlediska technické určitosti s přihlédnutím ke znaleckému posudku Ing. D. „určitý a nevyvolává pochybnosti o možnosti být vyznačen v terénu a o tom, které z nově vzniklých pozemků jsou věcným břemenem dotčeny“. Soudy obou stupňů pochybily, pokud průběh věcného břemene označily jako neurčitý, čímž zbavily dovolatele přístupu k jejich rekreační chatě. Poukázali na to, že tento spor nezavinili a že ani protistrana se tohoto důvodu nedovolávala, protože měla zato, že věcné břemeno bylo zřízeno určitě. Spor byl vyvolán soudem prvního stupně, který v předchozím řízení označil obsah předmětné smlouvy za neurčitý a proto absolutně neplatný. Nyní jsou v situaci, kdy se protistrana dovolává vlastního pochybení. Dále poukázali na to, že žalobci soudu předložená kopie smlouvy o zřízení věcného břemene (příloha žaloby) obsahuje koordinační výkres stavby (pracovní kopii s podpisem Ing. M. a datem 23. 5. 1994), který není totožný s polohopisným plánem pro zřízení věcného břemene, jež je součástí dokumentace Katastrálního úřadu v T. Další kopie smlouvy o zřízení věcného břemene, založená ve spise jako č. l. 44, neobsahuje polohopisný plán pro zřízení věcného břemene, i když byl nedílnou součástí smlouvy, a není o něm uvedena ani zmínka. Jako č. l. 55 je ve spise založen originál smlouvy o zřízení věcného břemene včetně prvopisu polohopisného plánu pro zřízení věcného břemene, ověřeného vlastnoručním podpisem geodeta Ing. J. Soud prvního stupně nepřipustil důkaz k ověření pravosti polohopisného plánu a setrval na zpochybňujícím stanovisku o pravosti polohopisného plánu. Rozhodujícím pro posouzení platnosti zřízení věcného břemene je polohopisný plán založený ve spise jako č. l. 55, který byl od počátku nedílnou součástí smlouvy uložené u Katastrálního úřadu v T. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé se jím domáhali zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Uvedli, že k zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí musí být předložen geometrický plán ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Polohopisný plán však oporu v katastrálních zákonech nemá. Proto nelze jednoznačně určit průběh a polohu věcného břemene. Lze jej technicky hodnotit pouze jako náčrt bez bližšího určení a pro vyznačení věcného břemene jako „neurčitý, nedostatečný, nepoužitelný a ve smyslu shora uvedeném právně irelevantní“. Smlouvu o věcném břemeni lze hodnotit jako neurčitou také proto, že v ní není blíže specifikována velikost a nosnost vozidel, která by po pozemcích jezdila. Poukázali na to, že všechny stupně katastrálních úřadů zamítly žádosti žalovaných na zkonkretizování průběhu věcného břemene a provedení opravy v operátu katastru jako nemožné. Zjevné neurčitosti a nepřesnosti věcného břemene žalovaní zneužívali ve svůj prospěch, kdy v rozporu s principy věcného břemene průjezdu zbytečně omezují z věcného břemene povinného, žalobce Ing. B. Z., v souvislosti s výstavbou terasy. Žalovaní mají přístup a příjezd ke své chatě po obecním pozemku parc. č. 721/10 a 613/22, který od roku 2000 běžně používají jako příjezdovou cestu všichni ostatní chataři.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že sporná smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná pro neurčitost z více důvodů. Jednak proto, že ve smlouvě nejsou specifikované části předmětných pozemků, jichž by se věcné břemeno mělo týkat, přičemž se v ní neodkazuje na žádný polohopisný plán, z něhož by bylo patrné, v jakých místech předmětných pozemků může být právo odpovídající věcnému břemeni, spočívajícímu v trpění průchodu a průjezdu, vykonáváno, a jednak proto, že připojený polohopisný plán ke smlouvě vymezuje rozsah sporného věcného břemene neurčitě. Z takového odůvodnění neplatnosti smlouvy pro její neurčitost lze formulovat právní závěr, že i kdyby byl ve sporné smlouvě odkaz na konkrétní polohopisný plán a ten byl ke smlouvě řádně připojen, byla by smlouva stejně neurčitá, jestliže by byl neurčitý polohopisný plán, resp. by bylo neurčité vymezení místa výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni v polohopisném plánu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není dána, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním – právní věta k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, uvedená pod č. C 2878 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 30.
Otázka, zda jeden určitý polohopisný plán dostatečně konkrétně vymezuje rozsah věcného břemene k části pozemku, spočívajícího v užívání pozemku v nezbytně nutném rozsahu k chůzi a k jízdě motorovými i nemotorovými vozidly a zda právě z tohoto důvodu je smlouva o zřízení věcného břemene podle §37 odst. 1 ObčZ neplatná pro neurčitost , sama o sobě nemůže být otázkou po právní stránce zásadního významu. Ostatně dovolatelé právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ani neformulovali.
Z pohledu dovolacího soudu lze také poznamenat, že podle jeho praxe, obstojí-li jeden z důvodů zamítnutí žaloby, není třeba zabývat se důvodem druhým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. C 779 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Protože řešení právní otázky, zda v daném případě určitý polohopisný plán připojený ke sporné smlouvě o zřízení věcného břemene vymezuje rozsah věcného břemene neurčitě a způsobuje tím neplatnost uvedené smlouvy (jeden z důvodů neopodstatněnosti žaloby), není otázkou, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí, proti kterému by dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ bylo přípustné, nebylo třeba se zabývat přípustností dovolání ve vztahu k dalšímu důvodu pro zamítnutí žaloby, tj. důvodu neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro neurčitost jeho vymezení přímo v textu smlouvy. Řešení opodstatněnosti tohoto druhého důvodu, proč nemohlo být žalobě vyhověno, by nemohlo vést k rozhodnutí pro žalobce příznivému, poněvadž pro nepřípustnost dovolání ve vztahu k prvé otázce by dovolací soud nemohl posuzovat, správnost jejího řešení odvolacím soudem a tudíž ani správnost rozhodnutí tohoto soudu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobcům, kteří by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s písemným vyjádřením k dovolání nelze za účelné (§142 odst. 1 OSŘ) považovat, neboť obsah tohoto vyjádření se netýkal otázky přípustnosti dovolání, jež byla nakonec pro rozhodnutí dovolacího soudu podstatná, nýbrž jeho věcné stránky.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu