ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2598.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2598/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. M., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 119 520,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 69/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2004, č. j. 20 Co 470/2002-98, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně z 21. dubna 2004, č. j. 20 Co 470/2002-98, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 26. listopadu 2001, č. j. 63 C 69/98-73, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částky 59 587,50 Kč s 26-ti % úrokem z prodlení do 12. 3. 1998 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 59 932,80 Kč od 12. 3. 1998 do 15. 7. 1998, a proti výroku III. se odmítá.
II. Dovolání proti výroku I. téhož rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl změněn uvedený rozsudek Městského soudu v Brně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částky 59 932,80 Kč s 26-ti % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení, a proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 10 105,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako bývalá manželka J. K., zemřelého 16. 1. 1994, domáhala žalobou, podanou 12. 3. 1998, aby jí žalovaná - dcera a jediná dědička zemřelého - vydala movité věci a zaplatila částku 119 520,55 Kč. Žalobkyně tvrdila, že movité věci jsou jejím výlučným vlastnictvím. V roce 1993 bylo rozvedeno manželství žalobkyně a J. K. a k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) dohodou nedošlo. V dědictví po J. K. byl projednán i majetek, který náležel výlučně žalobkyni, a to mimo jiné částka 119 520,55 Kč, uložená na dvou vkladních knížkách, které žalovaná nechala umořit.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2001, č. j. 63 C 69/98-73, výrokem pod bodem I. uložil žalované, aby vydala žalobkyni specifikované movité věci, a zaplatila žalobkyni částku 59 932,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná vydala žalobkyni další specifikované věci a zaplatila ještě částku 59 932, 80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 12. 3 1998 do 15. 7. 1998, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a J. K. bylo uzavřeno 16. 8. 1963 a rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 29. 9. 1993, sp. zn. 11 C 505/92, který nabyl právní moci 16. 11. 1993. J. K. dne 16. ledna 1994 zemřel. Podle rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích z 19. 10. 1994, č. j. D 101/94-58, nabyla žalovaná jako jediná dědička i vklady na vkladních knížkách na doručitele, vedených u Č. s. a. s., obě s názvem J. K., a to č. 14-915400-9 s vkladem 52 180,40 Kč a č. 14-910961-5 s vkladem 67 685,35. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 19. 10. 1994. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 31. 12. 1996, bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích z 29. 8. 1997, č. j. 7 Co 1962/97-80, jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Na předmětné vkladní knížky byly peněžní prostředky ukládány za trvání manželství žalobkyně a J. K. a „po rozvodu manželství nebylo vypořádáno společné jmění bývalých manželů.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vklady byly součástí společného jmění bývalých manželů a žalobkyně má právo na poměrnou část těchto vkladů a proto jí soud přiznal polovinu z vložených peněz, vycházeje ze stavu ke dni úmrtí J. K.“
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 470/2002-98, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu žalobkyně o zaplacení částky 59 932,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení zamítl, v další části napadeného výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále výrokem pod bodem II. rozhodl, že v napadeném výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částky 59 587,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení do 12. 3. 1998 do zaplacení a 26 % úrokem z prodlení z částky 59 932,80 Kč od 12. 3. 1998 do 15. 7. 1998, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že specifikované vklady vyznačené v předmětných vkladních knížkách (kromě nich nabyla dědictvím žalovaná ještě vklad na vkladní knížce na doručitele č. 14-162824-5 s názvem J. K., vedené u Č. s. a. s., ve výši 49 158,90 Kč) vznikly uložením společných peněžních prostředků žalobkyně a jejího manžela. Odvolací soud citoval §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), který stanovil, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence finančních prostředků, představujících výlučný majetek některého z manželů, složených na uvedené vklady, neboť žalobkyně neprokázala, že získala finanční prostředky prodejem nábytku. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně žila s J. K. celých třicet let alespoň formálně v harmonickém manželství a odvolací soud nemůže z událostí posledních měsíců zůstavitelova života dovodit, že veškeré prostředky jí označené byly jejím výlučným vlastnictvím. Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl, že nevzal v úvahu §149 odst. 4 ObčZ, který stanoví, že nedojde-li do tří let od zániku manželství k vypořádání BSM je nutno vycházet z domněnky, že finanční prostředky patří tomu z manželů, který je má ve svém držení a pro svoji potřebu užívá. Jestliže žalovaná, která vstoupila jako dědička do práv J. K., na podzim 1994 vkladní knížky umořila, předmětné vklady vybrala a uložila na svůj účet, pak ke dni 20. 12. 1996, kdy uplynuly tři roky od zániku manželství žalobkyně a J. K., byly finanční prostředky v držení žalované a „žalobkyně navždy ztratila možnost těchto finančních prostředků se domoci, neboť žádný další spor o vypořádání BSM nepřichází v úvahu.“ Odvolací soud ještě dodal, že i když by částka 119 520,55 Kč, vybraná žalobkyní z vkladních knížek na podzim 1994, přestavovala výlučný majetek žalobkyně, nemohla by žalobkyně uspět se žalobou na její zaplacení, podanou vůči žalované až 12. 3. 1998, ve smyslu §107 odst. 1 a 2 ObčZ, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 59 932,80 Kč s příslušenstvím (polovina žalované částky) zamítnuta a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla polovina žalované částky tj. 59 932,80 Kč (druhá polovina žalované částky) žalobkyni přisouzena tak, že žalobu i ohledně této částky zamítl.
Tyto výroky rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. a) a c) OSŘ. Namítá, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že nejméně částka 90 000 Kč, získaná prodejem věcí jejích dětí při jejich emigraci do Austrálie, byla jejím výlučným vlastnictvím. Pokud by i přesto obstál závěr, že finanční prostředky na vkladních knížkách byly společné, pak žalobkyně namítá, že předání vkladních knížek, ke kterému došlo po rozvodu manželství je třeba hodnotit jako vypořádání zaniklého BSM. Tyto vkladní knížky má žalobkyně dosud v držení a neměla žádný důvod obávat se, že by mohlo dojít ke zcizení těchto vkladů. Podle žalobkyně je otázkou zásadního významu, zda k umoření předmětných vkladních knížek došlo po právu. Žalobkyně poukazuje na to, že vkladní knížky jí předal J. K. prostřednictvím R. K. s tím, že se jedná o prostředky, které jsou v jejím výlučném vlastnictví. Sám si ponechal další dvě vkladní knížky. Po smrti J. K. vnikla žalovaná do bytu jím obývaného v domě čp. 151ve S., kde odstranila pečeť notáře a zřejmě se tímto způsobem dostala k dokladům osvědčujícím existenci vkladních knížek. Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení po J. K. a „musela se domáhat seznámení s dědickým rozhodnutím prostřednictvím žaloby.“ Žalobkyně dále rozebírá §783 a §784 ObčZ, týkající se nakládání s vkladem a umoření vkladních knížek, a dovozuje, že v daném případě nebyly předpoklady pro umoření naplněny. Žalobkyně ještě odkazuje na podání ze 17. 6. 2002, v němž zdůraznila rozpory ve výpovědi žalované, která v dědickém řízení tvrdila, že šlo o úspory jejího otce, získané jím ještě před uzavřením manželství se žalobkyní, zatímco nyní uvádí, že šlo o prostředky společné. Žalovaná v tomto řízení nejprve uvedla, že jí otec vkladní knížky ukázal, sdělil jí jejich hesla a že si opsala jejich čísla, posléze uváděla, že vkladní knížky předala notáři, což se však nestalo. Žalobkyně nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu o promlčení práva na zaplacení žalované částky, neboť vklady uložené na vkladních knížkách byly jejím výlučným vlastnictvím a vlastnictví se nepromlčuje. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla v rozsahu zrušení tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že v dané věci je podstatná otázka aktivní legitimace. Žalobkyně trvá na tom, že si byla schopna opatřit si v letech 1969-1990 vysokou finanční částku, ačkoliv v rozhodné době měla důchod 1000 Kč a její děti, které v roce 1969 emigrovaly, ji nenavštívily a o její skutečně situaci nemohly nic vědět. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že na vklady vznikly uložením společných prostředků žalobkyně a J. K., neboť šlo o výlučné prostředky jejího otce. Poukazuje na to, že žalobkyně ani neznala čísla a hesla vkladních knížek a uzavírá, že nárok nelze žalobkyni přiznat z titulu vydání věci jako výlučného vlastnictví nebo vydání věci z bezpodílového spoluvlastnictví. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok rozsudku odvolacího soudu je v části napadené dovoláním jednak rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, jednak rozhodnutím uvedený rozsudek měnící.
Podle §237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustným dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 59 932,50 Kč s 26-ti % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení, byla zamítnuta.
V prvé řadě dovolací soud připomíná, že je vázán dovolacími důvody, jak byly dovolatelkou vymezeny.
Podle §100 odst. 2 ObčZ promlčují se všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Dále se podle §100 odst. 3 ObčZ nepromlčují rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. Už jen z toho, že zákon uvádí jako nepromlčitelné nejprve právo vlastnické a dále zvlášť práva z vkladů na vkladních knížkách (za trvání vkladového vztahu) vyplývá, že vlastnické právo je odlišné od práv z vkladů. Právo z vkladu na vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického práva, neboť nejde o věc. Podle §778 ObčZ smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že vkladem se rozumí peněžní prostředky předané peněžnímu ústavu. Podle §781 odst. l ObčZ přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. K výkladu těchto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 479/2000, publikovaném pod C 1034 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „na základě smlouvy o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem a vkladatelem závazkový vztah. Základním právem vkladatele je právo nakládat s vkladem. Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, poněvadž jejích vlastníkem se stává peněžní ústav. Toto právo vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem.“ Peněžní prostředky složené vkladatelem peněžnímu ústavu, který je přijal, jsou majetkem peněžního ústavu a vkladateli vzniká vůči peněžnímu ústavu pohledávka ve výši vkladu. Pohledávka není věcí a proto nelze uvažovat o nepromlčitelnosti vlastnického práva k pohledávce podle §100 odst. 2 ObčZ.
V daném případě peněžní prostředky složené jako vklady ve výši vyplývající z předmětných vkladních knížek přešly do majetku České spořitelny a. s. Podle §783 odst. l a 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. bez předložení nelze s vkladní knížkou nakládat, přičemž s vkladem na vkladní knížce na doručitele je oprávněn nakládat každý, kdo vkladní knížku předloží. Podle §784 odst. l ObčZ při ztrátě nebo zničení vkladní knížky může vkladatel s vkladem nakládat, jen prohlásí-li peněžní ústav na jeho návrh či na návrh toho, kdo má na tom právní zájem, vkladní knížku za umořenou. I kdyby se žalovaná umořením vkladních knížek a výběrem vkladů na konci roku 1994 (dědické rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 10. 1994) měla na úkor žalobkyně jako vkladatelky bezdůvodně obohatit (nebo jí způsobit škodu, jak žalobkyně v dovolání naznačuje), pak nelze přehlédnout, že by tak učinila poté, kdy jí bylo rozhodnutím soudu potvrzeno, že vklady nabyla dědictvím po svém otci, když ani žalobkyně vyslechnutá 3. 10. 1994 v dědickém řízení neuvedla nic o tom, že má předmětné vkladní knížky ve svém držení. Proto by nemohlo jít o obohacení úmyslné (nebo škodu způsobenou úmyslně). Jestliže žaloba byla podána u soudu až 12. 3. 1998, stalo se tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty stanovené v §107 odst. 2 ObčZ (nebo v §106 odst. 2 ObčZ) a podle §100 ObčZ, když se promlčení žalovaná dovolala, nelze promlčené právo přiznat. Za této situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyně, která se týkala toho, že peněžní prostředky složené jako vklad byly jejími výlučnými prostředky.
Žalobkyně dále v dovolání vytkla nesprávnost závěru odvolacího soudu o vypořádání vkladů v BSM zákonnou domněnkou podle §149 odst. 4 ObčZ. Kdyby mělo platit, že vklady na předmětných vkladních knížkách vznikly složením společných peněžních prostředků (náležejících jí a J. K.), pak šlo o majetek vypořádaný již jejich dohodou tak, že vklady připadly do jejího výlučného majetku. To vyplývá z toho, že předmětné vkladní knížky jí předal J. K. po rozvodu manželství prostřednictvím R. K. Žalobkyně ovšem přehlíží, že pokud by k vypořádání takovou dohodou došlo (dovolací soud podotýká, že v žalobě výslovně uvedla, že k vypořádání BSM dohodou nedošlo), pak touto dohodou by musela před 16. 1. 1994, kdy J. K. zemřel, nabýt výlučné majetkové právo – pohledávku – vůči peněžnímu ústavu. Pak ovšem dále platí, co již bylo shora uvedeno o promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, která vkladní knížky umořila a vklady vybrala na konci roku 1994.
Protože dovolací soud ani neshledal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo jako neopodstatněné zamítnuto přípustné dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 59 932, 80 Kč (§243b odst. 2 OSŘ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl v daném případě naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak již vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění, je rozsudek odvolacího soudu i v potvrzujícím výroku (bylo jím rozhodováno o právu se stejným základem, jako výrokem měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu) v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto bylo dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto (§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně, kdy její dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, a z toho, že úspěšné žalované vznikly náklady řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10 105,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu