ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2642.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2642/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 791/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2005, č. j. 6 Co 2783/2004-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze 28. 6. 2002, č. j. 6 C 791/2001-38, byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 724/11, 724/12, 724/13, 724/6, 724/7, 608/23 a 724/2 v k. ú. H., a rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 25. 9. 2003, č. j. 6 Co 1747/2003-115, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se pozemkových parcel č. 724/12, 724/13, 724/7 a 724/2 v k. ú. H. potvrdil (s odůvodněním, že není dán naléhavý právní zájem, na žalovaném určení, neboť žalovaný není zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník), jinak (tj. ohledně určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 724/11 a č. 608/23) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně unesením z 30. 8. 2004 připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá určení vlastnictví k pozemku parc. č. 608/45 namísto pozemku parc. č. 608/23 a téhož dne rozhodl rozsudkem č. j. 6 C 791/2001-197, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemkových parcel č. 724/11 a 608/45 v k. ú. H.
Vyšel ze zjištění, že žalobce prodal kupní smlouvou z 19. 5. 1988, kterou uzavřel s čs. státem – Městským národním výborem v P. jako kupujícím, pozemkovou parcelu č. 724/2 o výměře 3 143 m2 za kupní cenu 30 060,- Kč. Kupní smlouva byla za čs. stát podepsána předsedou Městského národního výboru V. V. Ze znaleckého posudku znalce Ing. H. vyplývá, že kupní cena měla v roce 1988 podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. činit 24 060,- Kč a byla cenou nejvýše přípustnou. Žalovaný z parcely č. 724/2 oddělil pozemky o různých výměrách, a to pozemky parc. č. 724/11, 724/12, 724/13, 724/6, 724/7 a 608/45. Pozemky parc. č. 724/12, 724/13, 724/6 a 724/7 prodal v dražbě; pozemky parc. č. 724/11 a 608/45 zůstaly v jeho vlastnictví. Kupní smlouvu z 19. 5. 1998 považoval soud prvního stupně za právní úkon, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, podepsaný předsedou národního výboru jako kompetentní osobou, podle §45 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech v tehdy platném znění. Za nepodstatnou považoval námitku, že ke smlouvě nebyl dán souhlas JZD, neboť žalobce ani jeho rodiče nebyli členy JZD (žalobce to ani netvrdil). Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že uvedená kupní smlouva je neplatná podle §39 ObčZ. Protože cena pozemku měla být podle cenového předpisu nižší, než za kterou byl pozemek státu prodán, šlo o cenu, která byla v rozporu s cenovým předpisem. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nabyl vlastnictví ke spornému pozemku vydržením ke dni 1. 1. 1992 podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 17. února 2005, č. j. 6 Co 2783/2004-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění výroku I., „že návrh, aby bylo určeno, že žalobce J. K., je vlastníkem pozemkových parcel v katastrálním území H. u P., a to parcely č. 724/11 o výměře 170 m2 a 608/45 o výměře 395 m2 tak, jak jsou tyto parcely specifikovány v geometrickém plánu č. 662-93/2003 z 11. 6. 2003, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, se zamítá“, a ve výroku II. o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud doplnil dokazování spisem Okresního pozemkového úřadu v Písku č. j. PÚ 4911/92, ze kterého zjistil, že žalobce uplatnil u Okresního pozemkového úřadu v P. (dále jen „pozemkový úřad“) podáním z 3. 6. 1992 nárok na vydání pozemku parc. 742/2 podle §9 odst. 1 zákona o půdě z důvodu §6 odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Pozemkový úřad rozhodnutím z 1. 6. 1998, č. j. PÚ/4911/92-P, rozhodl tak, že žalobce není vlastníkem pozemkové parcely č. 724/2 v k. ú. H. Dospěl k závěru, že kupní smlouva z 19. 5. 1988 nebyla žalobcem uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Opravný prostředek, který žalobce proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podal, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 7. 10. 1998 odmítl pro opožděnost. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, jak žalobu upřesnil žalobce v odvolacím řízení, avšak z jiného důvodu. Shodl se sice se soudem prvního stupně v závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle §39 ObčZ. Poukázal však na to, že vzhledem k této neplatnosti přešel pozemek parc. č. 742/2 na stát bez právního důvodu a žalobce uplatnil nárok na jeho vydání podle příslušného restitučního předpisu - zákona o půdě. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 dospěl k závěru, že se oprávněná osoba, jejíž majetek převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, pokud tak mohla učinit podle speciálního předpisu restitučního. Tak tomu bylo i v dané věci a žalobce již nemůže uplatňovat ochranu vlastnictví k pozemku parc. č. 742/2, resp. pozemkům z něho odděleným, podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považuje dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že zkoumal důvody odvolání podle §205 odst. 2 písm. e) OSŘ, který však v odvolání žalobce jako odvolací důvod neuvedl. Žalobce se domnívá, že v dané věci se nejedná o obcházení restitučních předpisů proto, že prokázanou absolutní neplatnost kupní smlouvy nelze podřadit pod žádný z restitučních důvodů. Speciální úprava na danou věc nedopadá, neboť restitučním důvodem nebylo převzetí nemovitosti na základě neplatného právního úkonu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 se na daný případ nevztahuje. Odvolací soud dovodil svůj závěr „na základě chybně zjištěného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a to §6 odst. 1 písm. p) - převzetí nemovitosti bez právního důvodu, přičemž žalobce uplatnil restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. k) - kupní smlouvy uzavřená v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.“ Podle žalobce soud prvního stupně „porušil ustanovení §3 a §6 OSŘ“ tím, že „ignoroval tvrzení žalobce o sporné skutečnosti – ceně, neprojednal neplatnost kupní smlouvy meritorně z moci úřední a nenařídil vypracování nového znaleckého posudku,“ a rozhodl o vydržení pozemku. Porušil tím také právo žalobce domáhat se u soudu ochrany práva. Odvolací soud pochybil, když věc posoudil jen podle zásady o zákonu obecném a zvláštním. Ačkoliv ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí nevzal existenci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 v úvahu, v dalším rozhodnutí z něj vychází. Žalobce se dále zabývá otázkou vydržení pozemku žalovaným a namítá, že odvolací soud vydržení neposuzoval správně, když rozhodl „na základě nepodložených tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování.“ Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že rozhodnutím zásadního významu by nemohlo z rozsudku odvolacího soudu činit posouzení otázky vydržení pozemků žalovaným, neboť odvolací soud se jím vůbec nezabýval, jeho rozsudek se o posouzení této otázky neopírá. Jak rovněž vyplývá z §237 odst. písm. c) a odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16, podle kterého v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování].
Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy (který nebyl dovoláním zpochybněn) a pak správně poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud uvedl, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. l písm. p) zákona o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 stát převzal věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Nešlo tak o okupaci, ale převzetí věci na základě existujícího, ale neúčinného správního aktu. Velký senát tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Shodně se k otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, kde uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud proto, aniž se zabýval namítanou vadou řízení (§242 odst. 3 OSŘ) dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ OSŘ).
Žalovanému by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu