ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2652.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2652/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. Š., zastoupené advokátem, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 41/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2004, č. j. 13 Co 260/2004-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. A. Z.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 C 95/99-120, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je oprávněnou osobou z věcného břemene spočívající v právu žalobce výlučně užívat místnost (mansardu) nacházející se v 2. poschodí (t. j. III. nadzemní podlaží) domu v K., Č. ul. čp. 342, č. o. 3 v katastrálním území D., obec a okres K.“, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení, že po dobu deseti let nepřetržitě držel právo odpovídající věcnému břemeni, a tak nemohl nabýt tohoto práva vydržením a stát se oprávněnou osobou tak, jak je shora uvedeno. K odůvodnění tohoto závěru soud prvního stupně uvedl, že „k přetržení dobré víry žalobce, že mu právo odpovídající věcnému břemeni patří, došlo vyhlášením rozsudku 9 C 358/97 z listopadu r. 1998 a bylo pak na žalobci, aby prokázal, že toto právo vykonával nejméně od listopadu r. 1988 nepřetržitě, když z provedených důkazů výpověďmi svědků S., G., G., H. se podává, že žalobce neužíval předmětnou mansardu po dobu 10ti let, jak předpokládáno zákonem, tj. nedostatek této podmínky již odůvodňoval sám o sobě zamítnutí žaloby. Nicméně soud má na základě doplněného dokazování rovněž zato, že žalobce neužíval mansardu po dobu držby způsobem, k němuž byla určena, tj. k přechodnému bydlení, když po část doby držby v letech 1996 – 1997 užíval předmětnou mansardu pouze k uložení věcí, tj. nikoliv způsobem způsobilým přivodit nabytí práva věcného břemene, neboť takový způsob výkonu práva nelze považovat za výkon práva ve vztahu k účelu, k němuž byla mansarda určena.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2002, č. j. 13 Co 286/2002-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že tento soud „důkazy hodnotil dle §132 o. s. ř., v odůvodnění rozhodnutí vyložil na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalobce po dobu 10ti let nepřetržitě a pro sebe neužíval mansardu, a navíc po určité období ani způsobem, ke kterému výkon tohoto práva byl určen. Hodnocení důkazů, tak jak je vyložil soud 1. stupně v odůvodnění rozhodnutí, odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti a odvolací soud proto neměl důvodu a ani nemohl provedené důkazy hodnotit jinak, než jak to učinil soud 1. stupně. Zcela nesporným, což vyplynulo i z výpovědí samotného žalobce a výpovědi jím navržené svědkyně – babičky, je, že nejméně od roku 1994 žalobce v rodinném domě, kde se nachází předmětná mansarda, nebydlel. Pokud od té doby byla mansarda uzamčena, klíče byly u babičky žalobce a mansarda sloužila jako skladiště, nelze dovodit, že by nejméně od roku 1994 u žalobce šlo o užívání mansardy k účelu, k němuž byla určena. Nevykonával tak právo způsobem, k jakému výkon práva byl určen, tudíž nemohlo jít o způsobilý důvod nabytí práva užívání mansardy vydržením. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu 1. stupně i v tom, že se žalobci nepodařilo prokázat ani to, že by i v době před jeho odstěhováním z rodinného domu mansarda sloužila výlučně pro jeho potřeby a nikoliv také pro potřeby dalších členů rodiny, tak jak tvrdili žalovaní.“ V dalším pak odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. února 2003, č. j. 22 Cdo 2160/2002-155, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2002, č. j. 13 Co 286/2002-140, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 C 95/99-120, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení z důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 13 C 41/2004-185, zamítl žalobu na určení, „že žalobce je oprávněnou osobou z věcného břemene, které spočívá v právu žalobce výlučně užívat mansardu číslo 1, která se nachází ve 3. nadzemním podlaží a která náleží k jednotce číslo 342/1 v domě č. p. 342, Č. ulici v K., na pozemku parc. č. 101/1, v kat. území D., obec K., tj. v právu v této mansardě bydlet a užívat ji pro ukládání věcí, jakož i na uložení povinnosti vlastníku jednotky číslo 342/1 v domě č. p. 342 na pozemku parc. č. 101/1 v K., Č. ulici, v kat. území D., obec K., toto věcné břemeno strpět“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou z 23. 3. 1987, uzavřenou mezi H. Š. jako dárkyní a MUDr. M. Š. jako obdarovaným, bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch dárkyně a jejího vnuka M. Š., žalobce, spočívající v doživotním užívání bytu v 1. poschodí nemovitosti, jež byla předmětem smlouvy, jakož i užívání společných prostor i s příslušenstvím, dárkyní v tom rozsahu, v jakém je dosud užívala, s tím, že obdarovaný nebude mít námitek proti řádnému užívání mansardy jejím vnukem M. Š., jehož otec J. Š. byl v době uzavření této smlouvy spoluvlastníkem nemovitosti. Dne 9. 8. 2002 uzavřeli podíloví spoluvlastníci E. Š., manželka otce žalobce, a J. Š., syn MUDr. M. Š., dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu č. p. 342, kdy vypořádání bylo provedeno vymezením bytových jednotek, označených č. 342/1 a č. 342/2. Sporná mansarda ve 3. nadzemním podlaží domu se stala součástí bytové jednotky č. 342/1, jejíž vlastnicí je žalovaná. Vklad práva podle této dohody byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v K. s účinky vkladu k 12. 8. 2002. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 24. 11. 1998, č. j. 9 C 358/97-34, byla zamítnuta žaloba tehdejších spoluvlastníků nemovitosti J. Š. a MUDr. M. Š. proti žalovanému M. Š., nynějšímu žalobci, na zrušení věcného břemene, spočívajícího v právu žalobce užívat předmětnou mansardu, z důvodu neplatnosti dohody o zřízení věcného břemene pro nedostatek souhlasu druhého spoluvlastníka s touto dohodou. Od května 1987 do podzimních měsíců roku 1988 prováděli J. a E. Š., otec žalobce s manželkou, rekonstrukci bytu v přízemí domu a po tuto dobu z důvodu neobyvatelnosti přízemního bytu bydleli ve sporné mansardě. Poté, co se nastěhovali do bytu v přízemí, mansardu užíval žalobce, přespával v ní a měl v ní uloženy své věci. V mansardě příležitostně přespaly návštěvy. V roce 1991 žalobce z mansardy vyklidil věci otce a jeho manželky, mansardu uzamkl a od této doby měl klíče od ní jen on. Mansardu užíval spolu s manželkou k trvalému bydlení do roku 1992, kdy se odstěhovali k matce žalobce. Poté v ní příležitostně přespával. V roce 1997 spoluvlastníci nemovitosti po vyražení dveří mansardy vyklidili věci žalobce, vyměnili zámek dveří a od té doby bylo žalobci znemožněno mansardu užívat. Ohledně účelového určení mansardy nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Na podkladě skutkových závěrů soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobce nenabyl právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v užívání sporné mansardy, neboť neprokázal, že by právo odpovídající věcnému břemeni vykonával nepřetržitě po dobu stanovenou zákonem, tj. po dobu deseti let. V listopadu 1998, kdy bylo zjištěno, že smlouva o zřízení věcného břemene ve prospěch žalobce je neplatná, došlo k přetržení jeho dobré víry.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 13 Co 260/2004-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že žalobce je oprávněnou osobou z věcného břemene, která spočívá v právu žalobce výlučně užívat mansardu č. 1, která se nachází ve 3. nadzemním podlaží a která náleží k jednotce č. 342/1 v domě č. p. 342 v Č. ulici v K. na pozemku parc. č.101/1, v kat. území D., obec K., tj. v právu v této mansardě bydlet a užívat ji pro ukládání věcí“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud opakoval část důkazů a z protokolu o podání vysvětlení a výslechu svědků ve věci Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 2 T 17/98, proti obviněnému J. Š., otci žalobce, zjistil, že H. Š., babička žalobce, uvedla, že žalobce mansardu užíval od doby zřízení věcného břemene doživotního užívání mansardy žalobcem podle darovací smlouvy z roku 1986. E. Š. 17. 12. 1997 uvedla, že je deset let provdána za J. Š. a po tuto dobu žalobce obývá mansardu v domě v Č. ulici 3, kdy z mansardy v podstatě udělal skladiště. J. Š. 15. 9. 1997 mj. uvedl, že se v té době s druhým spoluvlastníkem MUDr. M. Š. dohodli, že mansardu nadále budou užívat oni, když do té doby ji užíval žalobce. K tomu předložil dopis MUDr. Š. z 9. 9. 1997, v němž se uvádí, že mansardu po dobu deseti let především užíval žalobce. MUDr. Š. 1. 10. 1997 a 19. 1. 1998 vypověděl, že mansardu doposud užíval žalobce podle dohody sepsané u notáře. Žalobce 8. 1. 1998 uvedl, že mansardu obýval na základě smlouvy o darování z listopadu 1986, k trvalému bydlení od roku 1995, kdy se oženil, jí nevyužíval, protože s rodinou v ní bydlet nemohl, od té doby ji užíval omezeněji, měl v ní sezónní oblečení, lůžkoviny, knihy. H. Š. téhož dne vypověděla, že žalobce užíval mansardu na základě smlouvy z listopadu 1986, zhruba od roku 1994 již v ní trvale nebydlel, skoro každý den do ní docházel, měl v ní uschované šatstvo a další jiné různé věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i poté, co se žalobce z Č. ulice 3 odstěhoval, mansardu užíval příležitostně k přechodným pobytům a pro uskladnění svých věcí, žalobce vykonával právo odpovídající věcnému břemenu užívání mansardy, neboť nelze dovodit, že by tato měla být výlučně určena k bydlení. Vyslovil rovněž souhlas se závěrem ohledně dobré víry žalobce a jejím přetržení v listopadu 1998. Naproti tomu nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by nejméně od listopadu 1988 mansardu užíval. Žalobce tvrdil, že mansardu užíval od roku 1987, poté, kdy v listopadu 1986 bylo dohodnuto věcné břemeno v jeho prospěch. Nepopíral, že se prováděla rekonstrukce bytu v přízemí domu, ovšem tvrdil, že tomu tak bylo již v roce 1986. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že výpovědi účastníků a svědků vyzněly rozporně a že vesměs prokazovaly tvrzení toho účastníka, který je k důkazu navrhl. V řízení před soudem prvního stupně však byly provedeny i listinné důkazy, zejména protokoly o podání vysvětlení a výsleších svědků ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 2 T 17/98, které ale soud prvního stupně nijak nehodnotil a nepřihlížel k nim. Odvolací soud proto tyto listinné důkazy opakoval a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že tyto listinné důkazy, „které lze považovat za nejobjektivnější, neboť všechny byly pořízeny bez souvislosti s předmětným sporem, a i v době předcházející zjištění, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatným úkonem, prokazují tvrzení žalobce, že mansardu popisovaným způsobem užíval nejméně od roku 1987“. Těmito důkazy bylo vyvráceno tvrzení žalované, že žalobce začal mansardu užívat až v roce 1990 po skončení rekonstrukce přízemního bytu. V této souvislosti poukázal na výpověď otce žalobce ve věci Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 9 C 66/86, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, kdy vypověděl, že rekonstrukce přízemního bytu probíhala již v červnu roku 1986, a výpověď matky žalobce v tomto sporu, kdy uvedla, že do přízemního bytu se dostala v březnu 1988 a v té době byl byt již zrekonstruován a obýván otcem žalobce a jeho manželkou. Tvrzení žalobce podporuje i tvrzení otce žalobce a strýce žalobce ve věci Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 9 C 358/97, kdy uváděli, že k 9. 1. 1998 žalobce mansardu užíval (byť jako skladiště) 11 let. Podle odvolacího soudu tak byla u žalobce splněna i podmínka desetileté vydržecí doby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly zásadní otázkou, k jakému účelu byla, resp. byly mansardy č. 1 a č. 2 ve 3. nadzemním podlaží stavebně určeny. Žalovaná zjistila, že pravá stavební dokumentace týkající se domu z roku 1930 a 1936 dokládá, že v roce 1930 byla M. T. povolena stavba předmětného domu, kdy v plánu je v půdním prostoru uvedena mansarda, v tomto sporu označována č. 1. V roce 1936 požádal vlastník domu o povolení výstavby další mansardy. Původní mansarda byla změněna na kuchyni a tak vznikl mansardový byt o velikosti 1 + 1. Od roku 1936 byly tyto prostory užívány jako obytné. Předmětná mansarda nebyla stavebně určena jako skladiště, ale místnost určená ke stálému obývání. S poukazem na výpovědi účastníků a blíže označených svědků je žalovaná toho názoru, že žalobce předmětnou mansardu neužíval k tomu účelu, k jakému byla stavebně určena, ani po stanovenou vydržecí dobu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že žalovaná neuvedla, kterou vadou by mělo být řízení postiženo, ani v čem konkrétně je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Pokud žalovaná odkazuje na plány domu z roku 1930 a 1936, jde o její nová tvrzení a nové důkazy, k nimž se v dovolacím řízení nemůže přihlížet. Podle jeho názoru jediným důkazem o účelu užívání mansardy by mohlo být kolaudační rozhodnutí, které však nebylo nalezeno. Žalovaná nikdy jeho výpověď nepovažovala za zmatečnou, ale naopak ji používala na podporu svých tvrzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalovaná sice uplatnila dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], nicméně tento dovolací důvod nijak blíže nekonkretizovala, t. zn. neuvedla žádnou konkrétní vadu, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, a dovolací soud sám žádnou takovou vadu nezjistil. Proto jej dovolací soud nepovažoval za opodstatněný.
V dovolání provedená rekapitulace výpovědí určitých svědků, jež mají potvrzovat tvrzení žalované a dokládat nesprávnost hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem, by mohla být právně relevantní jen v případě, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Žalovaná však takový dovolací důvod ani netvrdila.
Podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Žalobci proto bylo třeba přisvědčit i pokud odkaz žalované na plány domu z roku 1930 a 1936 považoval za její nová tvrzení a nové důkazy, ke kterým v dovolacím řízení nelze přihlížet. Tyto důkazy v řízení před nalézacími soudy nebyly provedeny a žalovaná s nimi nově přišla teprve v dovolání.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic podstatného vytknout.
Podle §151o odst. 1 věta druhá ObčZ právo odpovídající věcnému břemeni lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně.
Podle §134 odst. 1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Oprávněným držitelem je držitel, který se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§130 odst. 1 ObčZ).
Právní závěr soudů obou stupňů o tom, že žalobce užíval předmětnou mansardu do listopadu 1998, kdy došlo k přetržení běhu desetileté vydržecí doby, jako oprávněný držitel, je zcela správný. Odpovídá správně učiněnému skutkovému zjištění, že mansardu začal užívat na základě dohody o zřízení věcného břemene, uzavřené v rámci darovací smlouvy z 23. 3. 1987. I když šlo o dohodu neplatnou pro chybějící souhlas druhého spoluvlastníka s takovou dohodou, žalobce mohl být se zřetelem ke všem okolnostem do listopadu 1998 v dobré víře, že mu věcné břemeno, spočívající v užívání mansardy, právem patří. Z hlediska držby práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání určité místnosti v obytném domě není podstatné, zda tato místnost je či není určena k bydlení a osoba oprávněná ji po určitou část vydržecí doby k takovému účelu neužívala, jestliže podle právního titulu, na jehož základě mělo být uvedené právo založeno, nebyl stanoven způsob jejího užívání. V uvedeném případě nebyla oprávněná držba ani vydržecí doba narušena tím, že vedle osoby oprávněné užívaly předmětnou místnost příležitostně a s jejím vědomím také jiné osoby, anebo že oprávněná osoba po určitou dobu do takové místnosti nedocházela.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu zjištěny.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu