ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2680.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2680/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) V. D., b) J. P., c) P. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) V. K., 2) J. Z., 3) L. Z., a 4) B. K., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 871/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. 31 Co 450/2003- 416, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2001, č. j. 7 C 871/87- 189, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2001, č. j. 7 C 871/97-205, bylo výrokem I. ve vztahu k žalovaným /tehdy jako žalovaným 3) –5)/ určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků vzniklých oddělením z pozemkové parcely č. 1020 v katastrálním území Č. V., a to st. p. č. 495 o výměře 41 m2 a poz. parc. č. 1020/4 zahrada o výměře 430 m2 zapsaných dosud na LV č. 700, sp. p. č. 437 o výměře 34 m2 a poz. parc. č. 1020/3 zahrada o výměře 335 m2, zapsaných na LV č. 679 a st. p. č. 438 o výměře 37 m2 a poz. parc. č. 1020/5 zahrada o výměře 432 m2, zapsaných na LV č. 638, a ve vztahu k tehdy žalované 7) – obci V. části p. p. č. 1020/9 - ostatní plocha o výměře 63 m2, zapsané dosud na LV č. 1, a to žalobkyně V. D. v rozsahu jedné poloviny a žalobci J. a P. P. každý v rozsahu jedné čtvrtiny. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému 1) - tehdy České republice - Okresnímu úřadu v Kolíně a žalovanému 2) - tehdy Pozemkovému fondu ČR. Výrokem III. bylo řízení vůči žalované 6) – J. M. zastaveno a výroky IV. – VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku vůči žalovaným V. K., J. a L. Z. a B. K. a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že věc posoudil nesprávně podle §8 odst. l zákona o půdě č. 229/1992 Sb., neboť jde o klasickou určovací žalobu podle §80 písm. c) OSŘ podle obecného předpisu - občanského zákoníku. Odvolací soud uvedl, že na žalovaném určení mají žalobci ve vztahu k žalovaným, kteří jsou jako vlastníci pozemků zapsáni v katastru nemovitostí, naléhavý právní zájem. Uložil soudu prvního stupně, aby se nejdříve zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z 15. 8. 1968, kterou měli právní předchůdci žalobců převést na stát pozemek, z něhož měli být odděleny pozemky uvedené v žalobním petitu a poté otázkou jejich případného vydržení žalovanými. Odvolací soud příkladmo vyjmenoval důkazy, kterými lze potřebné skutečnosti prokázat a vytkl ještě soudu prvního stupně, že nepoučil účastníky podle §118a OSŘ.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 12. 6. 2003, č. j. 7 C 79871/97-389, tak, že zamítl žalobu na určení, že „navrhovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků vzniklých oddělením z pozemkové parcely č. 1020 v katastrálním území Č. V. a to st. p. č. 495 o výměře 41 m2 a poz. parc. č. 1020/4 zahrada o výměře 430 m2, zapsaných dosud na LV č. 8700, st. p. č. 437 o výměře 34 m2 a poz. parc. č. 1020/3 – zahrada o výměře 335 m2, zapsaných dosud na LV č. 679 a st. p. č. 438 o výměře 37 m2 a poz. parc. č. 1020/5- zahrada o výměře 432 m2 zapsaných dosud na LV č. 638,“ a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 9. 2003, č. j. 31 Co 450/2003-416, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a jinak rozsudek soudu prvního potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobců J. a M. P. postupní smlouvou z 27. 10. 1928 nabyli každý ideální ½ pozemku parc. č. 1020 o výměře 2442 m2 v k. ú. Č. V. V evidenci nemovitostí byl veden jako pozemek lesní. Dne 15. 12. 1968 byla sepsána kupní smlouva, podle které J. a M. P. prodali MNV V. část pozemku parc. 1020 „o celkové výměře 1200 m2“ za kupní cenu 640 Kč. Tuto smlouvu však podle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví M. P. nepodepsala. Protože nebyla dodržena obligatorní písemná forma smlouvy o převodu nemovitostí podle tehdy platného 46 odst. l ObčZ, šlo podle §40 odst. l ObčZ o právní úkon neplatný, a to ve smyslu §41 ObčZ v celém rozsahu. V evidenci nemovitostí nebyla kupní smlouva vyznačena. Podle rozhodnutí bývalého Státního notářství v Kolíně z 18. 7. 1969, sp. zn. D 573/69, nabyla dědictvím po M. P. ideální ½ pozemku parc. č. 1020 žalobkyně a). Darovací smlouvou z 15. 1. 1976 převedl J. P. ideální 1/2 polovinu pozemku parc. č. 1020 na žalobce b) a c). Stát po uzavření smlouvy z 15. 12. 1968 s pozemkem parc. č. 1020 nakládal tak, že pozemek byl v roce 1969 rozdělen proto, „aby mohl být přidělen do užívání chatařům, kteří již od roku 1965 měli na pozemku chaty.“ V katastru nemovitostí jsou z titulu transformace práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické vyznačeni na LV č. 437 žalovaná 1) jako vlastnice pozemků parc. č. 1020/3 o výměře 335 m2 a st. p. 437 o výměře 34 m2 - přiděleny do osobního užívání žalované 1) a J. K. v letech 1970, 1986 a znovu v roce 1990 žalované 1), se kterou byla 20. 12. 1990 uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků, registrovaná 30. 12. 1990. Žalovaní 2) a 3) jsou na LV č. 495 vedeni jako vlastníci pozemků parc. č. 1020/4 o výměře 430 m2 a sp. p. č. 495 o výměře 41 m2 - přiděleny jim do osobního užívání v roce 1969, znovu v roce 1990 a 30. 8. 1990 uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání těchto pozemků, registrovaná 31. 8. 1990. Žalovaná 4) je zapsána na LV č. 438 jako vlastnice pozemků parc. č. 1020/5 o výměře 493 m2 a sp. p. č. 438 o výměře 37 m2, a to podle kupní smlouvy uzavřené 11. 9. 1996 s O. a V. K. (těm byl přidělen v roce 1970 do osobního užívání pozemek parc. č. 1020/5 o výměře 432 m2 a část pozemku parc. č. 921 o výměře 61 m2 a 23. 4. 1983 uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků, registrovaná 16. 12. 1983). Žalobci požádali v roce 1992 o vydání prodané části pozemku parc. č. 1020 a Pozemkový úřad v Kolíně rozhodnutím z 10. 6. 1997, č. j. PÚ 4693/92, určil, že žalobci nejsou vlastníky části pozemku č. k. 1020 v k. ú. Č. V. o výměře 1200 m2 s odůvodněním, že kupní smlouva z 15. 12. 1998 nebyla prodávajícími uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soudy obou stupňů byly sice ve shodě, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 1020 podle kupní smlouvy z 15. 12. 1968 pro její neplatnost (podle odvolacího soudu i jako úkonu neurčitého) na stát nepřešlo. Soud prvního stupně pak zamítl žalobu z toho důvodu, že žalovaní, resp. právní předchůdci žalované 5), vlastnické právo k předmětným pozemkům, vydrželi ke dni 1. 4. 1983 podle §135a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Odvolací soud však nepovažoval žalobu za důvodnou proto, že žalobcům nepřísluší právo na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu, a to ani formou určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ, jestliže pozemek (lesní) přešel na stát v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, a žalobci se mohli domáhat jeho vydání podle restitučního předpisu – zákona o půdě č. 221/1992 Sb. Odvolací soud poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěl velký senát Nejvyššího soud v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukazují na to, že nárok na vydání pozemku v restitučním řízení podle zákona o půdě uplatnili u pozemkového úřadu, „který je svým rozhodnutím uvedl v omyl, když určoval, že kupní smlouva, o níž neměli žalobci žádné tušení, nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Teprve v průběhu řízení se mohli s jejím obsahem seznámit a namítat její neplatnost, když zjistili, jakým způsobem byla smlouva podepsána a jejich přesvědčení, že jejich rodiče a prarodiče smlouvu nepodepsali, bylo prokázáno.“ Žalobci tedy nemohli materiálně nárok na vydání pozemku v restitučním řízení proto, že přešel na stát bez právního důvodu, včas uplatnit. Vzhledem k tomu není rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 122/2001 v daném případě použitelný. Žalobci také nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nabyli pozemky, které vznikly z pozemku parc. č. 1020, vydržením, a navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukazují na to, že podpis J. P. na smlouvě z 15. 12. 1968 byl jeho podpisem pravým a že žalobcům bylo dobře známo, že na přidělených pozemcích si žalovaní postavili chaty a že se jejich právo osobního užívání pozemků přeměnilo na právo vlastnické. V každém případě byli žalovaní v dobré víře, že smlouva z 15. 12. 1968 byla řádně uzavřena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud, vycházeje z dovoláním nezpochybněného závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, správně poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. l písm. p) zákona o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, když uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Dovolací soud ještě dodává, že k tíži žalovaných nelze přičítat případné nedostatky ve vedení evidence nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ). Dovolací soud podotýká k výtkám žalobců ohledně otázky vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanými, že rozsudek odvolacího soudu se o její posouzení neopírá.
Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §224 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, to však jen za předpokladu, že by šlo o náklady účelně vynaložené. Za takové dovolací soud nepovažuje odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, neboť v něm zamítnutí dovolání z důvodů, ke kterým dospěl dovolací soud, jako zástupce žalovaných nenavrhoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu