ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2887.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2887/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátkou, o vydržení, resp. zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 211/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č. j. 28 Co 405/2004-360, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č. j. 28 Co 405/2004-360, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 7 C 211/2001-171, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. října 2003, č. j. 7 C 211/2001-218, pod bodem I. výroku zřídil „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze oprávněného vlastníka domu č. p. 59 ve V. a pozemku st. 22 v k. ú. V. u M. H. přes část pozemku st. 20 v k. ú. V. u M. H., jež je zapsán na LV č. 77 pro k. ú. V. u M. H., obec M. H., a veden u Katastrálního úřadu v M. B., tak jak je vyznačen a zapsán v geometrickém plánu č. 215-154/2002, vyhotoveném P. G. spol. s r. o. 20. 5. 2002, jež byl potvrzen Katastrálním úřadem v M. B. 29. 5. 2002, a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2“. Pod bodem II. uložil žalobkyni, aby žalovanému za zřízení věcného břemene zaplatila náhradu ve výši 7 330,- Kč. Pod bodem III. zamítl návrh žalobkyně
na zřízení věcného břemene, „jemuž odpovídá právo jízdy oprávněného vlastníka domu č. p. 59 ve V. a pozemku st. 22 v k. ú. V. u M. H. přes část pozemku st. 20 v k. ú. V. u M. H., jež je zapsán na LV č. 77 pro k. ú. V. u M. H., obec M. H., a veden u Katastrálního úřadu v M. B., tak jak je vyznačen a zapsán v geometrickém plánu č. 215-154/2002, vyhotoveném P. G. spol. s r. o. 20. 5. 2002, jež byl potvrzen Katastrálním úřadem v M. B. 29. 5. 2002, a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2“. Pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a pod bodem VI. určil, že žalobkyně vydržela věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy oprávněného vlastníka domu č. p. 59 ve V. a pozemku st. 22 v k. ú. V. u M. H. přes část pozemku st. 20 v k. ú. V. u M. H., jež je zapsán na LV č. 77 pro k. ú. V. u M. H., obec M. H., a veden u Katastrálního úřadu v M. B., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 215-154/2002, vyhotoveném P. G. spol. s r. o., Ing. P. Š. 20. 5. 2002, jež byl potvrzen Katastrálním úřadem v M. B. 29. 5. 2002, a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2“. Pod bodem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. ledna 2004, č. j. 28 Co 484/2003-271, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) vůči žalovanému a doplnění dokazování.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. 7 C 211/2001-330, pod bodem I. výroku určil, „že žalobkyně vydržela věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy oprávněného vlastníka domu č. p. 59 ve V. a pozemku st. 22 v k. ú. V. u M. H. přes část pozemku st. 20 v k. ú. V. u M. H., jež je zapsán na LV č. 77 pro k. ú. V. u M. H., obec M. H., a veden u Katastrálního úřadu v M. B., tak jak je vyznačen v geometrickém plánu č. 215-154/2002, vyhotoveném P. G. spol. s r. o., Ing. P. Š. 20. 5. 2002, jež byl potvrzen Katastrálním úřadem v M. B. 29. 5. 2002, a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2“. Pod bodem II.zamítl návrh žalobkyně na zřízení věcného břemene, „jemuž odpovídá právo chůze a jízdy oprávněného vlastníka domu č. p. 59 ve V. a pozemku st. 22 v k. ú. V. u M. H. přes část pozemku st. 20 v k. ú. V. u M. H., jež je zapsán na LV č. 77 pro k. ú. V. u M. H., obec M. H., a veden u Katastrálního úřadu v M. B., tak jak je vyznačen a zapsán v geometrickém plánu č. 215-154/2002, vyhotoveném P. G. spol. s r. o. 20. 5. 2002, a to o výměře průběhu věcného břemene na této části pozemku 44 m2“. Pod bodem III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 59 a pozemku st. 22 v kat. území V. u M. H., žalovaný je tamtéž vlastníkem domu č. p. 47 a pozemku st. 20. „U.“ mezi oběma domy se užívala jako společná vlastníky obou domů, a to již za platnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811, a takto se užívala i za platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Soud dospěl k závěru, že na straně žalobkyně došlo k vydržení práva průchodu a průjezdu přes pozemek st. 20, neboť žalobkyně a její právní předchůdci ke vstupu do domu č. p. 59 používali vždy zadního vchodu, k němuž byl přístup jen přes pozemek st. 20, který rovněž používali k průjezdu povozy a auty do svého dvora, nacházejícího se za domem. Dobrá víra žalobkyně, že jí toto právo patří je „opřena o objektivní důvody pro takovou víru“.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 28 Co 405/2004-360, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně vydržela věcné břemeno, a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvedl, že „k vydržení věcného břemene průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného došlo ještě v době dřívější, než se žalovaný stal vlastníkem pozemku. Průchod a průjezd se uskutečňoval nerušeně již na počátku minulého století … Předchozí vlastník pozemku, tedy právní předchůdce žalovaného, právo žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců, nikdy nezpochybňoval. Naopak byl přesvědčen, že toto právo existuje. K vydržení práva tedy došlo a není správná argumentace žalovaného, že jde o druhou cestu k domu žalobkyně. Přístup a zejména příjezd na pozemek žalobkyně nikdy nebyl možný jiným způsobem. Pokud existoval vchod do obchodu situovaný směrem k veřejné komunikaci, jednalo se o vstup do prodejny, kterým v žádném případě se nemohl uskutečnit příjezd na pozemek žalobkyně, nemohl se uskutečnit přívoz materiálu a odvoz fekálií“. Rozpory ve výpovědích svědků F. a Š. považoval za zcela nepodstatné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v tom, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a že tato otázka je odvolacím a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Poukázal na rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1417/2001 a 22 Cdo 595/2001 na straně jedné, z nichž oba soudy dovodily, že postačuje domnělý právní titul a že „pokud informaci o existenci práva dostane nabyvatel, který ví o tom, že jeho právní předchůdci cestu dlouhodobě a nerušeně užívají, a současně tu nejsou okolnosti, že kterých se podává, že cesta je užívána na základě jiného právního důvodu, pak lze mít za to, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“, a rozhodnutím publikovaným v Právních rozhledech č. 5, ročník 2000, „z jehož odůvodnění vyplývá, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“. S odkazem na další blíže neoznačená rozhodnutí uvedl, že tato rozhodnutí vycházejí z úvahy, že k dobré víře nepostačuje faktický výkon práva, ale že je třeba, aby právní titul spočíval v listině. Dále namítá, že s užíváním sporného pozemku právními předchůdci žalobkyně nikdy nevyslovil souhlas a považoval je za přechodný stav v souvislosti s rekonstrukcí domu žalobkyně. Skutečnost, že v minulosti nebránil chůzi a občasnému vjezdu vozidel, vycházela z tzv. výprosy. Dopisem ze 7. 2. 1997 vyzval manžele K., aby nejpozději do 31. 5. 1997 přestali průchod mezi domy č. p. 59 a č. p. 47 po pozemku st. 20 používat. Vznesl námitku promlčení práva žalobkyně domáhat se určení vydržení věcného břemene s tím, že žaloba byla podána 12. 9. 2001, tj. po uplynutí tříleté promlčecí lhůty počítané od 7. 2. 1997, kdy zaslal manželům K. výzvu k ukončení užívání průchodu. Potřebu chodit do domu č. p. 59 zadním vchodem vyvolalo zazdění čelních dveří do domu v roce 1975. Příjezd k domu č. p. 59 byl a je možný přímo z veřejné komunikace. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jím předloženými fotografiemi a výpovědí svědkyně Z., z nichž vyplývá, že v minulosti bylo oplocení domu č. p. 47 umístěno na hranici s veřejnou komunikací po celé šíři pozemku st. 20 a na hranici mezi veřejnou komunikací a „uličkou“ (částí pozemku st. 20) se nacházela vrata, takže vstup a vjezd do domu č. p. 59 touto „uličkou“ nebyl možný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto. Zcela se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Poukázala zejména na výpověď svědka F., právního předchůdce žalovaného, který vyloučil tvrzení žalovaného o tzv. výprose. Pokud žalovaný argumentuje dopisem ze 7. 2. 1997, nelze pominout, že nedoložil, že by tento dopis skutečně doručil právním předchůdcům žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek (nezabýval se proto jinými předpoklady úspěšnosti určovací žaloby uplatněné žalobkyní) a dovolání shledal důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobkyně se domáhala určení, že vydržela předmětné věcné břemeno, a pro případ, že by soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, současně požadovala, aby soud zřídil předmětné věcné břemeno. Uplatnila tak eventuální petit, kdy „vzájemný vztah obou petitů je dán tím, že soud se může zabývat a rozhodovat o druhém neboli eventuálním (pomocném) petitu až poté, kdy je zjištěna a prokázána neodůvodněnost nebo nemožnost plnění nároku uvedeného v prvním petitu“ (Prof. JUDr. Alena Winterová a kolektiv. Civilní právo procesní. Linde Praha a. s., 1999, str. 328). Pokud soud prvního stupně pod bodem I. výroku vyhověl tzv. primárnímu petitu, pak nesprávně pod bodem II. výroku rozhodl o eventuálním petitu, o němž přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dojde-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne. Nesprávně učiněný výrok pod bodem II. byl ovšem závislý na výroku pod bodem I., což znamená, že kdyby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., musel by jej v souladu s §212 písm. b) OSŘ zrušit i ve výroku pod bodem II. Odvolací soud se tedy zmýlil, pokud ze trvání odvolacího řízení považoval rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. za pravomocný, poněvadž se proti němu žádný z účastníků neodvolal, a s ohledem na uvedené pochybil, jestliže v rámci své přezkumné činnosti tento nesprávný výrok neodstranil. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Podle §151n odst. 1 ObčZ věcná práva omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného, že je povinen trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcnému břemenu jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Podle §151o odst. 1 věta druhá ObčZ lze právo odpovídající věcnému břemenu nabýt též výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně.
Podle §134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Vzhledem k tomu, že podle žalobního návrhu měla sporné právo nabýt vydržením až žalobkyně, nebylo důvodu posunovat možnost vydržení tohoto práva podle právní úpravy platné dříve. K předpokladům vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dobré víře zaujal právní názor Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87, uveřejněném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR pod č. 26, sešit 2, ročník 1988, podle kterého „k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“ například i jinými obyvateli obce apod. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí“. Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 551, svazek 6, kdy uvedl, že „přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“.
Z obou uvedených právních názorů vyplývá, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držitele vzniknout právo odpovídající věcnému břemenu. Pokud žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, v němž se uvádí, že „to ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je“, a že posouzení dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli jen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitele, pak nelze přehlédnout, že držitel práva dovolávající se domnělého právního důvodu držby by měl uvést, o který jinak způsobilý titul nabytí práva z věcného břemene by v jeho případě mělo jít.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění či závěru, že všichni právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že předmětná ulička je společná, aniž by blíže vyložil o jaký právní vztah k tomuto pozemku by mělo jít - zda o spoluvlastnictví pozemku nebo o společně užívanou veřejnou cestu. Odvolací soud se s tímto právním názorem ztotožnil. Přitom ani jeden z těchto eventuálních titulů není způsobilým ke vzniku věcného břemene a vědomí účastníka, že právě takový titul mu svědčí, objektivně vylučuje jeho dobrou víru o možném nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni - práva cesty přes pozemek služebný. Jestliže se totiž účastník považuje za (spolu)vlastníka pozemku, nemůže ho současně považovat za pozemek cizí, na němž jen lze vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni. Právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v právu chůze a jízdy nemůže nabýt výkonem práva (vydržením) také ten, kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 18. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2000, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 4. 12. 1990, sp. zn. 6 Co 1358/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1992.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud ani po právní stránce neposoudil věc správně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2005
JUDr. František Balák, v. r .
předseda senátu