ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2903.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2903/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) K. F., a b) M. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. T. P., správci konkurzní podstaty úpadce M., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 159/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 54 Co 467/2003-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou každý z ideální poloviny spoluvlastníky níže specifikovaných pozemkových parcel, ohledně kterých je v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva svědčící žalobcům a České republice s právem hospodaření ve prospěch M., státního podniku v likvidaci, na jehož majetek byl prohlášen konkurz (dále „úpadce“). Žalobci nabyli spoluvlastnictví dědictvím po matce v roce 1998, která nepozbyla vlastnictví k pozemkům v roce 1972 jejich vyvlastněním, neboť kromě toho, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vadné (nesprávné označení vlastnice, výměry pozemku a výše náhrady), nebylo jí ani nikdy doručeno. Žaloba původně směřovala i proti České republice – Ministerstvu financí.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem z 27. 3. 2003, č. j. 25 C 159/2002-50, ve spojení s opravným usnesením z 10. 7. 2003, č. j. 25 C 159/2002-76, výrokem pod bodem I. určil, že „žalobci jsou spoluvlastníky každý ½ nemovitostí č. parc. 1050/17 o výměře 390 m2 - vodní plocha, č. parc. 1050/240 o výměře 55 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, č. parc. 1050/377 o výměře 3 467 m2 - ostatní plochy a č. parc. 1050/383 o výměře 2 437 m2 - ostatní plochy, vše v katastrálním území S., obec, zapsané na listu vlastnictví č. 1881 vedeném Katastrálním úřadem P. pro katastrální území S.“, výroky pod bodem II. a III. zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou - ministerstvem financí, a rozhodl o nákladech řízení mezi těmito účastníky a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalobců M. F. nabyla pozemek parc. č. 381/12 v kat. území S. 0dědictvím v roce 1959. ONV P. po té, co bylo jeho prvé rozhodnutí z roku 1970 pro nesprávně určenou náhradu zrušeno, rozhodl dalším rozhodnutím ze 7. 4. 1972 o vyvlastnění pozemků více vlastníků (účastníků řízení bylo celkem 31) v k. ú. S. ve prospěch národního podniku M. P., pro účely stavby skladového areálu. Tak bylo mimo jiné rozhodnuto o vyvlastnění pozemku parc. č. 381/12 o výměře 3 348 m2 za náhradu 8 239 Kčs, za jehož spoluvlastníky byli v rozhodnutí označeni M. F. a J. K., každý z ideální poloviny. Toto rozhodnutí nebylo M. F. doručeno do vlastních rukou, ale zásilku s označením adresátky pí. F., převzala 4. 5. 1972 osoba jménem Svobodová. Dalším rozhodnutím ONV P. ze 6. 5. 1972 bylo opravena výměra pozemku parc. č. 381/12 na 6 348 m2 a finanční náhrada za jeho vyvlastnění na částku 9 329 Kčs. Toto opravné rozhodnutí (zaslané pí. F. na stejnou adresu jako rozhodnutí ze 7. 4. 1972) M. F. podle podpisu převzala 29. 5. 1972. Rozhodnutím o vyvlastnění ze 7. 4. 1972 ve znění opravného rozhodnutí ze 6. 5. 1972 bylo potom potvrzeno Středočeským krajským národním výborem P. rozhodnutím z 18. 7. 1972 a na rozhodnutích ONV P. ze 7. 4. 1972 a 6. 5. 1972 byla vyznačena doložka právní moci dnem 15. 8. 1972. M. F. zemřela 24. 3. 1993 a podle dědické dohody uzavřené v roce 1998 nabyli spoluvlastnictví k pozemku žalobci každý z poloviny. Národní podnik M., později státní podnik M., který vstoupil do likvidace, pozemek parc. č. 382/12 po roce 1972 užíval a po smrti M. F. ještě jednal se žalobci o uzavření smlouvy o nájmu tohoto pozemku. V roce 1999 byl na majetek tohoto státního podniku prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl jmenován žalovaný. Geometrickým plánem z roku 2000 byl pozemek parc. č. 382/12 rozdělen na pozemky, specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. K návrhu správce konkurzní podstaty z roku 2001 byla jako jejich vlastník z titulu vyvlastnění podle shora uvedených rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí Česká republika s právem hospodaření pro úpadce. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že M. F. vyvlastněním vlastnictví k pozemku parc. 381/12 nepozbyla, neboť vyvlastňovací výměr ze 7. 4. 1972 se týkal osoby odlišné od této vlastnice, a to M. F., a dále J. K., který nikdy ani nebyl jeho spoluvlastníkem. Kromě toho výměr ze 7. 4. 1972 nenabyl právní moci, neboť nebyl v souladu s §24 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále „správní řád“), doručen M. F. do vlastních rukou. Uvedený nedostatek nemohlo napravit ani to, že jí bylo doručeno rozhodnutí ze 6. 5. 1972, neboť šlo o rozhodnutí opravné, které nemůže samostatně obstát. Podle soudu prvního stupně nemohl stát vlastnické nebo spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržet, neboť s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem o průběhu vyvlastňovacího řízení nemohl být v dobré víře, že mu se zřetelem ke všem okolnostem patří.
K odvolání žalovaného (ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě proti státu a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a státem, které nebyly odvoláním dotčeny, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I. ve věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že M. F. vlastnictví k pozemku parc. č. 382/12 vyvlastněním nepozbyla, neboť rozhodnutí o vyvlastnění ze 7. 4. 1972 nenabylo ve smyslu §52 odst. l a 2 správního řádu právní moci, jestliže jí nebylo řádně, tj. podle §24 správního řádu do vlastních rukou, doručeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) OSŘ, když považuje rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ten spatřuje v tom, že soudy obou stupňů učinily zjištění o doručení vyvlastňovacího rozhodnutí ze 7. 4. 1972 jen z doručenky zásilky, na které byl podpis „S. teta“. Přehlédly však, že poštovní úřad sám pochybení v doručení zjistil a proto učinil nový pokus o doručení tohoto rozhodnutí. Přitom tento další pokus byl úspěšný a M. F. převzala uvedené rozhodnutí 29. 5. 1972. Žalovaný tak namítá, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, převzaté soudem odvolacím, že zásilkou s doručenkou obsahující podpis Svobodová byl doručován vyvlastňovací výměr ze 7. 4. 1972 a zásilkou s doručenkou s podpisem M. F. z 29. 5. 1972 bylo doručováno opravné rozhodnutí ze 6. 5. 1972, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobci se vyjádřili k dovolání tak, že je absurdní tvrzení žalovaného, že se poštovní úřad z vlastní iniciativy snažil napravit pochybení při doručení vyvlastňovacího výměru. Žalovaný také ani neuvádí, jakými konkrétními mechanismy by měl vůbec poštovní úřad pochybení zjistit. Ostatně žalovaný nic takového netvrdil ani v řízení před soudy obou stupňů. Žalobci považují za správné zjištění, že 29. 5. 1972 M. F. převzala jen opravné rozhodnutí ze 6. 5. 1972 a navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou řádně zastoupenou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v této věci), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pokud dovolatel uplatní dovolací důvod spočívající v nesprávném posouzení otázky právní. Proto nelze v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle tohoto ustanovení, úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Co 1986/2001, publikovaný pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Jen právě uvedený důvod však žalovaný v dovolání uplatnil. Proto nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a bylo odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a měl by proto žalobcům podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit náklady, které jim v dovolacím řízení vznikly. Náhrada nákladů řízení (včetně nákladů vzniklých na odměně advokáta) však účastníkovi řízení náleží, jen jde-li o náklady účelně vynaložené. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť ve vyjádření k dovolání žalobci navrhli jeho zamítnutí, nikoli jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu