ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2936.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2936/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Č. T. a 2) Ing. J. T., zastoupeným advokátem, o žalobě žalovaných na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 401/2002, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2004, č. j. 28 Co 382/2004-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 3. 2004, č. j. 6 C 401/2002-31, zamítl návrh (nyní žalobu) „na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 35/95 a pravomocně skončeného rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 24. ledna 2001, a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č. j. 28 Co 252/2001-155,“ a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně z 24. 1. 2001, č. j. 4 C 35/95-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 10. 2001, č. j. 28 Co 252/2001-155, který nabyl právní moci 1. 11. 2001, „soud určil, že žalobkyně je vlastnicí dílu „a“ stavební parcely č. 17/1 v O. o výměře 298 m2, který se dle geometrického plánu č. 75-145/93 z 30. 11. 1993 odděluje ze stavební parcely č. 17/1 a slučuje do stavební parcely č. 17/2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 665 pro obec a katastrální území O.“. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak zjistil, „že žalobkyně užívala celý oplocený pozemek, chovala se k němu jako vlastník, rekultivovala jej, vysadila zde stromy a v roce 1993 se rozhodla zřídit na pozemku studnu … a při této příležitosti bylo zjištěno, že část zahrady a dvora, který dosud užívala, je součástí pozemku parc. č. 17/1 a není tedy jejím vlastnictvím“. Do jejího užívání nikdo nikdy nezasahoval a nebyly stížnosti na to, že by užívala něco, co jí nepatří. Z rozsudku Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího z 9. 10. 2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 24. 1. 2001, soud zjistil, že pro posouzení dobré víry žalobkyně odvolací soud považoval na rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, a to „že žalobkyně pozemek oplotila hned po uzavření kupní smlouvy v r. 1974 a plot nechala postavit v místě, kde po odkrývce zeminy zjistila pozůstatky původního plotu, přičemž stavba plotu proběhla s vědomím tehdejšího MNV v O. a že žalobkyně koupila a zaplatila v r. 1974 i část zemědělské usedlosti, která se nachází na sporném pozemku“. Znalec K., který prováděl oceňování zemědělské usedlosti, zjistil, že její větší část se nachází na sporném pozemku. Odvolací soud dále vycházel ze skutkového zjištění, že „žalobkyně vždy měla a doposud má přístup do části nemovitosti (sklep, WC, půda) pouze ze sporného dílu „a“ pozemku č. 17/1“. Ze znaleckého posudku Ing. L. Č. z 11. 1. 2002 k leteckým snímkům z roku 1963, 1974 a 1983, pořízeným Vojenským topografickým ústavem v D., který žalovaní předložili k žalobě na obnovu řízení s tím, že tento nemohli bez své viny použít v původním řízení a že může pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, soud zjistil, že na snímku z 28. 7. 1974 oplocení stavební parc. č. 17/2 odpovídá stavu podle pozemkového katastru z roku 1950, na snímku z 26. 5. 1977 oplocení dílu „a“ na snímku není, díl „a“ ještě nebyl oplocen, i když byl užíván jinak než zbytek dvora na stavební parc. č. 17/1, a na snímku z 26. 7. 1983 plocha užívání spojená s parc. č. 17/2 je v roce 1983 již 421 m2 a v rámci oplocení. Žalovaní v souvislosti s žádostí o poskytnutí úvěru si v říjnu 2001 nechali vypracovat znalecký posudek a poté také požádali o zaměření nemovitostí, kdy, jak tvrdí žalovaní, bylo zjištěno, že část pozemku parc. č. 17/1, označená jako díl „a“, není a nikdy nebyla užívána žalobkyní, ale naopak vlastníky pozemku parc. č. 99, tato část se nachází i za domem č. p. 153 v O. a proto žalobkyně tuto část pozemku parc. č. 17/1 nemohla vydržet. Tato zjištění z geodetických podkladů, které do té doby měli, nevyplývala. Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že pokud jde o letecké snímky, žaloba nebyla podána v tříměsíční zákonné lhůtě a kontrolní měření provedené Ing. Č. nemůže přivodit pro žalované příznivější rozhodnutí ve věci, neboť „po porovnání s geometrickým plánem č. 75-145/93 založeným na č. l. 36 přílohového spisu 4 C 35/95 je zřejmé, že se jedná o stále stejný díl „a“, který se nachází před částí zemědělské usedlosti, kterou koupila a zaplatila žalobkyně v roce 1974 a do které má přístup právě z dílu „a“ pozemku č. 17/1“.
Odvolací soud usnesením ze dne 14. září 2004, č. j. 28 Co 382/2004-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil správně. Dodal, že důkaz leteckými snímky, které si žalovaní objednali v průběhu řízení před soudem prvního stupně a které měli k dispozici až v průběhu odvolacího řízení, v řízení před soudem prvního stupně nenavrhli a odvolací soud tento důkaz posoudil jako nový podle §205a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a pro nadbytečnost jej zamítl. „Neprovedení takového důkazu pak nemůže podle názoru odvolacího soudu odůvodňovat obnovu řízení.“ Geometrický plán Ing. Č. je důkazem, který žalovaní bez své viny nemohli použít, na právním posouzení věci by však nic nezměnil, protože z něj nevyplývají jiné skutečnosti, než ty, které jsou zjistitelné z geometrického plánu č. 785-145/93 z 30. 11. 1993, proti němuž žalovaní nevznesli žádné námitky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že důkazu leteckými snímky předmětných nemovitostí se domáhali proto, že zásadním způsobem zpochybňoval věrohodnost důkazů, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně doby a rozsahu užívá nemovitostí žalobkyní. Tento důkaz vznikl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a mohl by být vždy důvodem pro obnovu řízení. Z geometrického plánu z 30. 11. 1993 nevyplývá, že by součástí dílu „a“ pozemku č. 17/1 byla i část, kterou žalobkyně nikdy neužívala. Proto k němu nemohli vznést jakékoliv námitky, neboť nemohli předpokládat, že bude vyhotoven nesprávně nebo neúplně. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že žalovaní neuvádějí žádnou právní otázku, kterou by bylo třeba řešit, namítají pouze nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a ani tyto námitky nejsou správné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 OSŘ dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle §238 odst. 2 OSŘ ustanovení §237 platí obdobně.
To znamená, že ve věcech uvedených v §238 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé §237, a to včetně omezení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, jsou v daném případě splněny podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s běžným rozhodování soudů v řízení o povolení obnovy řízení a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného. Ostatně sami dovolatelé žádnou právní otázku, která by měla být zásadního právního významu, nevymezili. K otázce, kdy jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy „nové“, dovolací soud odkazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1975, podle kterého „nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení [§228 odst. 1 písm. a) OSŘ] je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno“. Závěrem lze k věci jen poznamenat, že přímo z textu zákona [§228 odst. 1 písm. b) OSŘ] vyplývá (a contrario), že důvodem obnovy řízení není, lze-li provést důkaz, který mohl být za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a OSŘ v odvolacím řízení proveden. Dovolateli uváděný důkaz v odvolacím řízení proveden být mohl a to, že ho odvolací soud neprovedl, není z hlediska možnosti obnovy řízení relevantní.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal podmínky přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta, která činí podle §10 odst. 1 a 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu