ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.492.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 492/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. D., o uložení povinnosti k předložení vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 13/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co 165/2004-33, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co 165/2004-33, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. února 2004, č. j. 13 C 13/2004-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. února 2004, č. j. 13 C 13/2004-24, odmítl „podání žalobkyně, kterým požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost předložit žalované (správně „žalobkyni“) vyúčtování hospodaření za období od 17. 4. 2000 do 30. 7. 2001 týkající se nemovitosti parc. č. st. 7/1 o výměře 397 m² zastavěná plocha objektem bydlení čp. 4 v k. ú. N., obec N., okres P., nemovitost zapsaná na LV 1092 u KÚ v P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podání žalobkyně nesplňovalo náležitosti stanovené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť žalobní petit byl neurčitý, a proto žalobkyni vyzval řádně doručeným usnesením ze 16. 1. 2004, č. j. 13 C 13/2004-21, aby nedostatek odstranila. Poučil ji, jak neurčitost podání odstranit a upozornil ji, že nebude-li žaloba řádně opravena a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, podání odmítne. Dále konstatoval, že ačkoliv mu žalobkyně zaslala 11. 2. 2004 přípis, ve kterém uvedla, že požaduje předložit vyúčtování hospodaření za období od 17. 4. 2000 do 30. 7. 2001 týkající se předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků, zůstal žalobní návrh nadále neurčitý, neboť v žalobním petitu nebyly označeny konkrétní doklady, které by měl žalovaný žalobkyni předložit, a jeho převzetí do výroku rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Uzavřel, že za tohoto stavu nelze v řízení pokračovat, a proto žalobu odmítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobkyně, usnesením ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co 165/2004-33, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s jeho názorem, že podaný návrh postrádá náležitosti uvedené v §79 odst. 1 a §42 odst. 4 OSŘ. Uvedl, že pokud žalobkyně zvolila k ochraně svých práv žalobu na vydání věci, měla věc přesně identifikovat, aby bylo zřejmé, jaká věc je předmětem řízení a aby rozhodnutí bylo možno i vykonat. Uzavřel, že žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně svůj původní žalobní petit pouze přeformulovala, aniž by jej jakkoliv upřesnila. Pro zmíněný nedostatek nelze v řízení pokračovat. Pokud soud prvního stupně podání podle §43 odst. 2 OSŘ odmítl, postupoval správně.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a tvrdí, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů nepochopily předmět žaloby, uvádějí-li, že žalobkyně k ochraně svých práv zvolila žalobu na vydání věci. Nezabývaly se otázkou, zda se žalobkyně mohla žalobou domáhat, aby žalovaný učinil jednostranný právní úkon – předložil vyúčtování za přesně stanovené období k přesně uvedené nemovitosti - i přesto, že by návrh výroku neobsahoval všechny konkrétní náležitosti, protože bez součinnosti žalovaného obsahové náležitosti tohoto vyúčtování žalobkyně konkretizovat nemohla. Soudy nevycházely z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou jsou soudy podle čl. 10 Ústavy vázány, když podle něho má každý právo na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým soudem tak, aby to odpovídalo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Shrnuje, že v daném případě jde o jednostranný úkon žalovaného, který mu nelze přesně předepsat, protože žalobkyně k tomu nemá potřebné podklady, a nezbývalo, než žalovaného k takovému projevu vůle donutit tak, jako k nezastupitelnému plnění ve smyslu §351 OSŘ rozhodnutím; k tomu odkazuje na §9 zákona č. 586/1999 Sb., o daních z příjmu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 3 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 OSŘ). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena. nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (§42 odst. 2 OSŘ).
Soudy rozhodující v nalézacím řízení vycházely z toho, že v dané věci jde o žalobu na vydání věcí – dokladů vztahujících se k vyúčtování hospodaření se společnou věcí. Pokud by o takový nárok šlo, pak by zjištění, že žalobní návrh není dostatečně konkretizován, bylo správné. Žalobkyně však uplatnila nárok na předložení vyúčtování hospodaření se společnou věcí. Zmíněný nárok, který je širší než nárok na pouhé vydání dokladů, vyplýval výslovně z občanskoprávních předpisů, platných do roku 1964. V §830 obecného občanského zákoníku z roku 1811 se uvádělo: „Každý podílník jest oprávněn naléhati na to, aby byl podán účet“; spoluvlastník pak mohl „uplatňovati svůj návrh na podání účtu sporem“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1936, díl III., s. 605). Podle §133 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., platilo: „Spoluvlastník smí se svým podílem nakládat, neruší-li tím práva ostatních spoluvlastníků, samostatně a stejně jako vlastník se svou věcí. Může se kdykoliv přesvědčit, jak se hospodaří, a může v obvyklých obdobích nebo z důležitých důvodů kdykoliv žádat vyúčtování“.
V dané věci jde o žalobu na podání vyúčtování hospodaření se společnou věcí. Z tohoto hlediska nelze přisvědčit názoru, že by nebylo jasné, čeho se žalobkyně domáhá a že by vadou bylo neoznačení dokladů sloužících k vyúčtování; ty ostatně žalobce ani přesně označit nemůže, neboť o nich v podrobnostech zpravidla není informován. Pokud jde o vykonatelnost rozhodnutí, odkazuje dovolatel správně na §351 OSŘ. Dovolací soud se vzhledem k vázanosti dovoláním a k obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nemohl zabývat otázkou, zda nárok na podání vyúčtování z hospodaření se společnou věcí (nebyl-li založen dohodou mezi účastníky) lze dovodit z ustanovení občanského zákoníku či z jiných platných právních předpisů. To je již otázka věcné legitimace, nikoliv vad žaloby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu