ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.517.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 517/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 250/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 415/2004-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 169,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. N. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2004, č. j. 10 C 250/2001-112, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu č. p. 311 se stavební parc. č. 357 o výměře 420 m2 a zahradou na prc. č. 1541/2 o výměře 136 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro K. k. na LV 149 pro kat. území a obec S. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce, kterému pod bodem III. uložil, aby žalovanému zaplatil částku 325 000,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci (sourozenci) jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí každý z nich v rozsahu ½. K dohodě o zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví mezi nimi nedošlo. Ohledně hospodaření s nemovitostmi, zejména pokud jde o nutné investice do domu, dochází mezi účastníky k neshodám. Žádný z nich dům neobývá. Podle znaleckého posudku Ing. W. nemovitosti nelze reálně rozdělit a jejich maximální tržní cena činí 650 000,- Kč. Dům je nyní bez hygienického zařízení a značně zanedbaný. Žalobce spolu s manželkou jsou spoluvlastníky bytu v Ch. a stavební parcely o výměře 23 m2 a zahrady o výměře 782 m2. Manželka žalobce je dále vlastnicí garáže a bytu, na němž vázne věcné břemeno bydlení pro H. V. Žalovaný a jeho manželka jsou zaměstnáni v P., kde užívají služební byt, v Ch. mají byt ve vlastnictví. Oba účastníci jsou schopni zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl druhého z nich. Oba požadovali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti budou lépe využity, když budou přikázány do vlastnictví žalobce, u kterého se neprokázalo, že by je chtěl prodat. Žalobce hodlá byt v Ch. prodat, peníze získané jeho prodejem investovat do rekonstrukce předmětného domu a ten pak spolu s manželkou užívat. Nemovitosti nepřikázal žalovanému, který je chtěl užívat s manželkou a rodinou syna, s tím, že „nemovitost svoji rozlohou a vnitřním uspořádáním neposkytne ani po rekonstrukci dostatek prostoru pro společné bydlení dvou rodin“. Náhradu za spoluvlastnický podíl žalovaného soud stanovil s ohledem na tržní cenu nemovitostí vyčíslenou znalcem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 415/2004-141, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. až III. a IV. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou v daném případě splněny a že zamítnutí žaloby nepřichází v úvahu. Protože rozdělení nemovitostí není možné, přicházelo v úvahu přikázání nemovitostí za náhradu jednomu z účastníků. Soud prvního stupně správně vycházel i ze zjištění, že žalobce bydlí ve vzdálenosti 16 km od předmětných nemovitostí, že žalovaný s manželkou jsou pracovním poměrem vázáni v místě svého faktického bydliště a že i když žádný z účastníků do nemovitostí výrazně neinvestoval právě s ohledem na vztahy mezi nimi, byl to žalobce, který se snažil věc vyřešit tak, aby nemovitosti měly jediného vlastníka. Žalovaný nepřistoupil ani na jednu variantu navrhovanou žalobcem, který žalovanému nabízel za jeho spoluvlastnický podíl částku 500 000,- Kč, tj. více, než činí jeho cena stanovená znalcem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku účelného využití nemovitostí, která má podle jeho názoru zásadní význam pro rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví v dané věci. Při posuzování účelnosti využití nemovitostí měl přihlédnout k důvodům, které účastníky vedou k získání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Při výkladu pojmu „účelné využití věci“ je třeba vycházet z obsahové složky vlastnického práva, tedy práva užívat věc. Právo věc užívat nemusí vlastník realizovat sám a toto právo není žádným způsobem vázáno na vzdálenost bydliště vlastníka od věci samotné. Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví tak soud měl posoudit zájmy a potřeby každého z účastníků na užívání nemovitostí a zvážit jejich význam. Dovolatel v současné době užívá služební byt v P., jehož užívání po skončení pracovního poměru manželky dovolatele ukončí (pracovní poměr dovolatele v P. skončil 31. 12. 2004). Zatímco žalobcova dcera s rodinou má svoji bytovou otázku vyřešenou, syn dovolatele se svoji družkou a dvěmi nezletilými dětmi bydlí v Ch. v bytě 1 + 1, který nemůže uspokojovat bytové potřeby čtyřčlenné rodiny. V případě přikázání nemovitostí do vlastnictví dovolatele by dovolatel měl možnost pomoci synovi s řešením bytové otázky. Naopak žalobce má zájem na získání nemovitostí pro svoje bydlení a bydlení manželky, přestože mají byt, který jejich bytové potřeby uspokojuje, takže nemovitosti k bydlení nezbytně nepotřebují. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v posouzení otázky účelného využití nemovitostí za situace, kdy podíly obou účastníků jsou stejné a oba mají finanční prostředky k vyplacení podílu druhého z nich. „Dovolateli se nepodařilo z dostupné judikatury zjistit výklad pojmu „účelné užívání věci“, ani k jakým skutečnostem by měly soudy přihlížet při posuzování účelného užívání nemovitostí při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu. Pojem „účelné užívání věci“ nelze „taxativně vymezit, neboť každý případ vychází z jiných okolností“ a takové „vymezení tohoto pojmu by zasahovalo do práva soudce volně hodnotit důkazy. Skutečnosti důležité pro toto posouzení mohou být vždy vyjmenovány jen příkladně“. Z argumentů uvedených v dovolání vyplývá, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávná skutková zjištění, nikoliv právní posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu však v daném případě nelze napadnout dovolání pro nesprávná skutková zjištění. Pokud dovolatel chce vážně pomoci synovi, pak mu mohl poskytnout svůj byt v Ch., který je prázdný, nebo i se synem se nastěhovat do předmětného domu a požádat žalobce o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Ustanovení §142 odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou (účelné využití věci), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 1 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) C 2058, sešit 26). V daném případě posouzení věci odvolacím soudem, kterému z účastníků příslušelo přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví z hlediska jejich účelného využití, nebylo provedeno v rozporu s §142 odst. 1 ObčZ.
V dané věci také není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 325 000,- Kč), §4 odst. 1, 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zaokrouhlení částku 9 094,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu