ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.704.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 704/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. O., zastoupeného advokátem, proti žalované L. T., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 8/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 156/2004-179, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k níže uvedené nemovitosti s příslušenstvím, jejíž spoluvlastníky, každý ideální polovinou, se stali na základě soudního rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 31. 7. 1997, č. j. 11 C 57/96-146, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 5. 1998, č. j. 18 Co 8/98-188). Požadoval, aby soud nemovitost rozdělil reálně, jak to v podrobnostech specifikoval.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 6 C 8/2002-161, zamítl návrh, „aby bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k domu čp. 73 a vedlejším stavbám v obci S., k. ú. S. a dům čp. 73 byl mezi účastníky rozdělen tak, že do výlučného vlastnictví žalobce by byla přikázána západní část domu spolu s vedlejšími stavbami, tj. chlévem, dřevníkem a septikem a do výlučného vlastnictví žalované východní část domu spolu se studnou a reálné rozdělení a náklady na toto reálné rozdělení byl povinen provést nést žalobce“. Dále zamítl návrh, „aby vlastník západní části domu byl oprávněn společně s vlastníkem východní části domu brát a čerpat vodu ze studny na pozemku č. 15/3, vodovodním potrubím vedeným ze studny přes pozemek č. 15/3 k čerpacímu zařízení v domě čp. 73 a vlastník studny byl povinen toto právo trpět, vše v obci S., k. ú. S.“. Konečně zamítl návrh, „aby vlastník východní části domu byl oprávněn společně s vlastníkem západní části domu svádět odpad do septiku na pozemku č. 15/3 odpadním potrubím vedeným z domu čp. 73 přes pozemek č. 15/3 k septiku a vlastník septiku byl povinen toto právo trpět, vše v obci S., k. ú. S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky řízení, bývalými manžely, panují dlouhodobé neshody; žalovaná nemovitost fakticky neužívá, ve volné části domu bydlí její dcera a zbytek obývá žalobce. Z provedených důkazů a s přihlédnutím k §142 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitosti není možné zejména z právních důvodů, a to pro nutnost zřízení věcných břemen k pozemku, který není ve spoluvlastnictví účastníků. Žádný z účastníků nechce do svého vlastnictví nemovitost celou a není možný ani prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku z prodeje mezi účastníky řízení. Tento způsob přichází v úvahu toliko za předpokladu, že nikdo ze spoluvlastníků se nechce stát vlastníkem nemovitosti; v daném případě se ale žalobce reálné poloviny nemovitosti domáhá. Protože žalobce v domě bydlí a jinou možnost bydlení nemá, zamítl soud prvního stupně žalobu z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 156/2004-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 73 s příslušenstvím (chlév, kolna, venkovní úpravy) v obci Studnice, katastrální území S. a nařídil prodej této nemovitosti s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Dále rozhodl o náklech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že reálné rozdělení nemovitosti ani její přikázání do vlastnictví některému z účastníků za přiměřenou náhradu, není možné. Konstatoval, že spoluvlastníka nelze nutit k tomu, aby ve spoluvlastnickém vztahu setrvával. Z této zásady sice existuje výjimka upravená v §142 odst. 2 ObčZ, ale tu nelze odůvodnit tak, jak učinil soud prvního stupně. Podle §142 odst. 1 poslední věty ObčZ je soud oprávněn nařídit prodej věci; věcí je nutno rozumět v daném případě celou nemovitost. Jestliže oba účastníci uváděli, že celou nemovitost do svého vlastnictví získat nechtějí, a konkrétně žalobce se domáhal toliko její jedné reálné poloviny, pak soud prvního stupně za situace, kdy konstatoval, že není možné reálné dělení věci, ani její přikázání do vlastnictví jednoho z účastníků řízení, měl přistoupit k nařízení jejího prodeje a rozdělení výtěžku podle výše podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru [obsahem dovolání je však tvrzení, že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kterému odpovídá dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud rozhodoval rozsudkem ze 4. 11. 2004 na základě znaleckého posudku vypracovaného k 4. 10. 2003, který neodpovídal stavu nemovitostí v době rozhodování. Uvádí, že v listopadu 2004 byly stavební úpravy pro případné reálné dělení téměř dokončeny. Odvolací soud nezohlednil důvody hodné zvláštního zřetele – těžké zdravotní postižení invalidního žalobce, který nemovitosti osobně postavil a upravil tak, aby mu jejich část mohla sloužit k dožití, do čehož vložil veškeré svoje prostředky, takže nemá hotovost na vyplacení podílu. Nezdaří-li se prodej nemovitosti na základě soudního rozhodnutí, bude vystaven hluboké právní nejistotě. Rozsudky obou soudů prodlužují patovou situaci, zhoršují právní stav a vyostřují rozpory. Odvolává se též na svoje předchozí písemné vyjádření k věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§142 odst. 1, 2 ObčZ).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 OSŘ), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz §101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat.
V dané věci žalobce v odvolacím řízení netvrdil, že stav domu se od doby pořízení znaleckého posudku, vypracovaného k 4. 10. 2003, změnil, a odvolací soud proto neměl důvod zjišťovat, zda k právně významné změně skutečně došlo. Proto řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud při úvaze o reálném rozdělení domu nezhodnotil důvody zvláštního zřetele, které dovolatel blíže specifikuje. Je však třeba uvést, že k důvodům hodným zvláštního zřetele umožňuje zákon přihlédnout jen jako k důvodům pro nezrušení a nevypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku; k tomu ovšem může dojít až v případě, že rozdělení věci je reálně nemožné. Jinak řečeno, je-li reálné rozdělení věci nemožné a jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, soud žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítne. Proto se při úvaze o reálném rozdělení domu nemohl odvolací soud těmito důvody zabývat. Je třeba podotknout, že s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým byla žaloba právě z důvodů hodných zvláštního zřetele zamítnuta, dovolatel nesouhlasil a podal proti němu odvolání; také z obsahu dovolání je zřejmé, že nevytýká odvolacímu soudu, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně nepotvrdil, ale nesouhlasí s tím, že věc nebyla rozdělena reálně.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu