ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.739.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 739/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., a 2) L. Š., zastoupeným advokátem, o povinnosti trpění chůze, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 84/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 15 Co 381/2004-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. D.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost trpět mu chůzi přes jejich pozemek, který je zapsán u Katastrálního úřadu v P., v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. P. na LV č. 98 jako pozemek ve zjednodušené evidenci, mající původ v pozemkovém katastru p. č. 174/2, a to od vstupních vrat z M. ulice v šíři 1 m středem p. č. 174/2 ke vchodu do bytu v domě čp. 69, který je zapsán u Katastrálního úřadu v P., katastru nemovitostí pro obec a k. ú. P. na LV 1703. Předmětný dům žalovaný 1), J. P. a M. M. prodali 12. 4. 1977 bývalému podniku P. Č. B. (dále jen „P.“) a zavázali se umožnit žalobci, jako uživateli bytu v něm, volný průchod a průjezd přes jejich dvůr. Žalobce se stal vlastníkem domu v roce 1991 na základě dražby a v domě provozoval řeznictví. Žalovaná 2) nabyla spoluvlastnický podíl k domu, ke kterému patří dvůr kterého se týká sporné právo tak, že spolu s žalovaným 1) koupili od J. P. a M. M. jejich spoluvlastnické podíly. Žalovaní poté projevili nesouhlas s dalším používáním jejich dvora jako přístupu žalobce do jeho domu.
Ve věci opětovně rozhodoval Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“), Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor (dále též „odvolací soud) i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 84/2001-125, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že J. Š., J. P. a M. M. prodali kupními smlouvami ze 7. 12. 1972, resp. 12. 4. 1977 Potravinám dům čp. 69 v P. s příslušnou stavební parcelou, a dodatkem č. 1/77 kupní smlouvy, uzavřeným 29. 4. 1977, se zavázali budoucímu uživateli bytu, resp. ubytovny v tomto domě umožnit stálý volný průchod a průjezd vstupními vraty přes jejich pozemek. Od roku 1991 pozemek takto užíval již jen žalobce, který byl nejprve uživatelem bytu, od 17. 3. 1991 vlastníkem domu čp. 69. Žalovaní dopisem z 2. 3. 1991 shora zmíněný dodatek kupní smlouvy „zrušili“ a v roce 1997 znemožnili vstup na předmětný pozemek uzamčením vrat. Namítali, že práva a povinnosti plynoucí z dodatku č. 1/77 kupní smlouvy se týkaly pouze účastníků, kteří jej uzavřeli, a dopis z 2. 3. 1991 je výpovědí tohoto dodatku; žalobce nemohl tvrzené právo ani vydržet, neboť v objektu bydlel od roku 1986, přičemž od roku 1991, kdy se stal vlastníkem domu čp. 69, užíval dvůr na základě ústní dohody uzavřené se žalovanými, která zanikla v srpnu 1997. Soud prvního stupně ale dospěl k názoru, že dodatek kupní smlouvy č. 1/77 nutno považovat za smlouvu ve prospěch třetí osoby podle §50 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), aniž by bylo třeba, aby třetí osoba byla konkrétně určena, když postačuje, aby byla individualizována objektivními skutečnostmi. Soud pak žalobce shledal osobou oprávněnou z dodatku kupní smlouvy č. 1/77, původně jako uživatele podnikového bytu a od roku 1991 jako vlastníka domu čp. 69 (a uživatele bytu v tomto domě).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 15 Co 519/2003-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 22 Cdo 636/2004-170, rozsudek odvolacího soudu z 25. 9. 2003, č. j. 15 Co 519/2003-149 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 15 Co 381/2004-183 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 84/2001-125, změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud považuje právní názor o osobním charakteru závazku umožnit žalovanému průchod za správný. Nejvyšší soud vyslovil, že ujednání mezi P. a žalovaným 1), J. P. a M. M. obsažené v dodatku smlouvy č. 1/77 má povahu závazku. Dodatkem se řešila nově nastalá situace po změně vlastnických vztahů ohledně přístupu do předmětného bytu pro jeho uživatele. Nebylo prokázáno, že oprávnění, jež sjednaly P., by bylo převedeno na žalobce. Za takový úkon nelze považovat ani dražbu, v níž žalobce dům získal, neboť tento úkon nebyl učiněn mezi původními stranami, které uzavřely dodatek smlouvy. I za situace, kdy soud prvního stupně vyslovil, že vydražením domu se stal žalobce smluvní stranou dle dodatku a oprávněným z dodatku, pak nebyl ve věci aktivně legitimován. Nebylo prokázáno, že by přešlo smluvní ujednání o povinnosti, jíž se žalobce domáhá, z J. P. a M. M. na žalovanou 2). Ta proto není ve sporu pasivně legitimována. Ani žalovanému 1) neplynou z dodatku žádné povinnosti, neboť jeho závazek se stal v důsledku prodeje domu v dražbě neúčinným, když nedošlo k uzavření nové dohody či převzetí předmětného ujednání při nových vlastnických vztazích již mezi účastníky řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podává dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. b) a na §241a odst. 3 OSŘ. Připomíná vývoj věci včetně opakovaného rozhodování dovolacím soudem s odkazem na jeho argumentaci. Jestliže dovolací soud vyslovil názor, že pokud žalovaní tvrdí určité skutečnosti o omezení oprávnění ohledně skutečné vůle účastníků, měli v tomto směru důkazní povinnost a vzhledem k tomu, že potřebné důkazy provedeny nebyly, nemohl odvolací soud bez dalšího přijmout jejich tvrzení. Tento soud se měl zabývat i otázkou vypovězení smlouvy ve prospěch třetího, a skutečností, zda má žalobce možnost vstupovat do bytu jinak. Odvolací soud bez provedení důkazů znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil. Dospěl k závěru, že závazek z dodatku smlouvy č. 1/77 nemohl přejít na další osoby jinak než smluvně, k čemuž nedošlo. Dovolatel namítá, že od počátku poukazoval na to, že smluvní strany uzavřely smlouvu ve prospěch třetí osoby, označené jako budoucí uživatel bytu a touto osobou je on a uživatelem bytu je i za situace, kdy dům vydražil. Žalovaný 1) je ostatně rovněž původní smluvní stranou. Nezměnily se ani důvody, proč byla smlouva uzavřena. Odvolací soud ani v jednom ze svých rozhodnutí nerespektoval právní názor dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní s dovolatelem polemizují a tvrdí, že se žalobce v minulosti nepovažoval za tzv. třetí osobu, v jejíž prospěch byl dodatek smlouvy uzavřen. Není pravda, že byt užíval nepřetržitě od roku 1978. Třetí osoba, pro kterou bylo v dodatku smlouvy sjednáno právo užívat byt a právo průchodu přes dvůr, byla definována jako zaměstnanec P. z pozice vedoucího prodejny. Odvolací soud respektoval názory dovolacího soudu a v jejich smyslu svůj postup a závěr zdůvodnil. Smlouva ve prospěch třetí osoby ztratila účinnost 12. 4. 1978, kdy byla registrována kupní smlouva, na jejímž základě žalovaní získali ideální jednu třetinu předmětného pozemku. Navíc na žalovanou 2) žádné závazky ze smlouvy ve prospěch třetího nepřešly. Navrhují odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 4. května 2004, č. j. 22 Cdo 636/2004-170, vyslovil, že právní vztah ze smlouvy ve prospěch třetího, ze kterého žalobce dovozuje uplatněný nárok, je nepochybně vztahem závazkovým. Závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy váže jen účastníky této smlouvy, a jde-li o osobu třetí též tuto osobu, jakmile ke smlouvě přistoupí (viz §50 ObčZ). Jiné osoby mohou být účastníky tohoto vztahu jen v případě, že nastane právní skutečnost, která má za následek převod či přechod práv a povinností z tohoto vztahu (viz např. §524 a násl. ObčZ). Skutečnost, že v dané věci jde o závazkový právní vztah nebyla v řízení zpochybněna.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na několika skutečnostech; jednou z nich je jeho právní názor, že závazek umožnit žalobci průchod netíží žalovanou 2), která nebyla účastnicí smlouvy ve prospěch třetího a nebyla zjištěna ani jiná skutečnost, která by vedla k převodu či přechodu závazku na žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) je spoluvlastnicí nemovitosti, přes kterou žalobce hodlá přecházet, je podmínkou výkonu práva vzniklého ze smlouvy ve prospěch třetího i existence povinnosti žalované 2) přecházení strpět. Dovolatel však se závěrem odvolacího soudu, že žalovanou 2) taková povinnost netíží, nepolemizuje a ani z obsahu spisu se nepodává nic, co by existenci této povinnosti nasvědčovalo. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobě nelze vyhovět, správný i bez ohledu na jeho dalších závěry, se kterými se již dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl úspěšný a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 2.500,-Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2.650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu