ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.748.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 748/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. B., zastoupené advokátem, proti žalované MUDr. V. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 95 338,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 98/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 44 Co 114/2003–118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 281,20 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 15 C 98/2001–101, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 95 338,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 2. 2001 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně pokládal za nesporné, že dohodou dědiců o vypořádání dědictví po ing. R. B., zemřelém dne 25. 3. 1992, schválenou usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1993, pod sp. zn. 2 D 460/92, připadl do výlučného vlastnictví pozůstalého syna ing. L. B. mimo jiné dům čp. 2089, v L. ulici č. or. 3 v katastrálním území Ž., zatímco pro žalobkyni jako pozůstalou manželku bylo zřízeno právo věcného břemene spočívající v nabytí veškerých výnosů vyplývajících z pronájmu tohoto domu, že vzápětí kupní smlouvou ze dne 19. 12. 1993 uzavřenou mezi ing. L. B. a žalovanou (jako jeho tehdejší manželkou) nabyla žalovaná s účinky od 21. 12. 1993 jednu ideální polovinu předmětného domu do svého vlastnictví a že žalovaná při uzavírání kupní smlouvy vzala na vědomí existenci věcného břemene ve prospěch žalobkyně, dále že dohodou ze dne 8. 4. 1999 (pořízenou notářským zápisem pod sp. zn. NZ 107/99, N 117/99) uzavřenou mezi žalobkyní (jako oprávněnou z věcného břemene) a mezi ing. L. B. a žalovanou (jako povinnými z věcného břemene) bylo výše uvedené právo věcného břemene pro žalobkyni bezúplatně zrušeno ale že ještě předtím, než se tak stalo, byl poukazován na sporožirový účet žalované výnos z pronájmu domu čp. 2089 v Ž., jehož polovina za uplatněné období od srpna 1998 do 8. 4. 1999 činí 95 338,50 Kč. Soud prvního stupně ale přesto žalobkyni nárok z věcného břemene nepřiznal. Přihlédl k tomu, že žalobkyně léta nepožadovala po žalované vydání poloviny výnosů z pronájmu domu čp. 2089, že žalobu podala až po 8 letech, kdy jí právo na opětující se plnění začalo vznikat a až 2 roky poté, kdy již bylo věcné břemeno dohodou zrušeno, dále že žalobkyně dlouhodobě tolerovala, aby nájemné z pronájmu domu čp. 2089 bylo zasíláno na sporožirový účet žalované. Tyto okolnosti spolu s tím, co vyšlo najevo z výpovědi žalované, bývalého manžela žalované svědka ing. L. B. a matky žalované svědkyně V. Š., kteří uvedli, že žalobkyně žila u žalované a jejího manžela ing. L. B. (syna žalobkyně) v jejich domě v B., v P. ulici a že s nimi vedla společnou domácnost, na jejíž úhradu žalovaní používali i peněžité prostředky ze sporožirového účtu, kam přicházely výnosy, vedly soud prvního stupně k tomu, že vzal za prokázané, že mezi žalobkyní, žalovanou a ing. L. B. byla ústně uzavřená dohoda o použití výnosů z pronájmu domu čp. 2089 na chod jejich společné domácnosti. Tato dohoda brání tomu, aby žalobkyně nárokovala plnění z věcného břemene vůči žalované.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č. j. 44 Co 114/2003–118, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni 95 338,50 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení za dobu od 16. 2. 2001 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že základem uplatněného nároku je plnění z věcného břemene (§151n odst. 1 ObčZ), které se váže k nemovitosti (§151n odst. 2 ObčZ). Vyložil, že žalobkyni svědčí oprávnění z věcného břemene ve formě „práva na výnosy z nájemného“ přičemž jejímu oprávnění odpovídá povinnost vlastníka zatížené nemovitosti poskytovat jí veškeré výnosy z nájemného. Není tu přímý nárok žalobkyně na nájemné, neboť užitím slovního spojení „výnosy z nájemného“ je zřejmé, že žalobkyni přísluší toto plnění teprve tehdy, je-li nájemné realizováno (zaplaceno). Poukázal i na to, že takovýto výklad obsahu věcného břemena nevzbuzoval mezi účastníky dohody o zřízení věcného břemene pochybnosti. Jestliže tedy nebyly žalobkyni výnosy z nájemného předány, když byly poukazovány na účet žalované, a o tom nebylo mezi účastníky sporu pochyb, nedošlo ke splnění závazku vyplývajícího z věcného břemene ve smyslu §559 a následujících ObčZ. Tvrzená dohoda by mohla být právně relevantní pro uplatněný nárok jen, pokud by se jednalo o dohodu o vzdání se práva či prominutí dluhu ve smyslu §574 odst. 1 ObčZ. popřípadě o dohodu o nahrazení závazku (privativní novace) ve smyslu §570 odst. 1 ObčZ. V obou těchto případech je ale zákonem obligatorně stanovena písemná forma pro vznik dohody (srov. §574 odst. 1 věta za středníkem obč. zák. a §570 odst. 2 ObčZ). Jinak by byla dohoda ze zákona absolutně neplatná. Sama žalovaná však přiznává, že v písemné formě žádná dohoda uzavřena nebyla. Odvolací soud hodnotil i to, zda okolnosti, z nichž žalovaná neúspěšně dovozuje zánik práva ústní dohodou, neprospívají žalované alespoň v souvislosti s možností odepření výkonu práva z věcného břemene žalobkyni pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ a dospěl k závěru, že nikoliv. Jednak dovodil, že mezi účastníky řízení nebyla ústně uzavřena dohoda o tom, že z plnění, které náleží žalobkyni z věcného břemene, je žalovaná oprávněna hradit náklady na společnou domácnost vedenou s žalobkyní. Ze strany žalobkyně totiž nebyl prokázán příslušný projev vůle k uzavření takovéto dohody. Z jejího počínání bylo možno učinit jen zjištění, že splnění závazku z věcného břemene po řadu let neuplatňovala. To ale neshledal za dostačující důvod pro nepřiznání nároku pro rozpor s dobrými mravy. Proti takovému počínání věřitele je dlužník ze zákona dostatečně ochráněn institutem promlčení práva. Ostatně právě tomu žalobkyně v dané věci podřídila rozsah vymáhaného plnění. Nic příznivějšího pro hmotněprávní postavení žalované nedovodil ani z okolností, za nichž bylo pro žalobkyni zřízeno právo věcného břemene. Především proto, že jsou ve vztahu k uplatněnému nároku natolik vzdáleny, že pozbývají na významu. Pro odepření nároku pokládal za nepostačující i samu okolnost, že žalobkyně léta bydlela v domě žalované a jejího tehdejšího manžela (syna žalobkyně), aniž by platila nájemné, když žalobkyně tak činila na základě práva z věcného břemene o bezplatném doživotním užívání bytu v přízemí domu čp. 783 v P. ulici v B. a sama si hradila ostatní náklady (elektřinu, vodu a podobně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolací důvody spatřovala za prvé v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu dále jen „OSŘ“), když se odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně a dovodil, že nebyla ústně uzavřena dohoda o použití výnosů z pronájmu domu čp. 2089 na chod domácnosti v domě v P. ulici, aniž o tom provedl dokazování, a za druhé v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ OSŘ.), když odvolací soud nepřisuzuje skutečnosti, že výnosy z pronájmu sloužily ke krytí nákladů na společnou domácnost žalobkyně, žalované a manžela žalované právní význam rovnající se splnění dluhu. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Pokud jde o prvý dovolací důvod, který má spočívat v tom, že odvolací soud činil odlišné skutkové závěry ohledně dohody o použití výnosů z pronájmu, aniž o tom provedl dokazování, vyslovila přesvědčení, že tento dovolací důvod nebyl naplněn. Odvolací soud opřel svůj odlišný závěr o tom, že ústně uzavřená dohoda o využití výnosů z pronájmu domu v L. ulici na chod společné domácnosti v P. ulici nebyla prokázána, o dvě listiny, které při odvolacím jednání přečetl. Jednalo se o smlouvu o zřízení práva věcného břemene bezplatného doživotního užívání místností v domě v P. ulici pro žalobkyni a o výpis z katastru nemovitostí ohledně tohoto práva. Jimi bylo prokázáno, že žalobkyně nežila v domě v P. ulici, kde měla být vedena společná domácnost, na základě ústní dohody nýbrž na základě smlouvy o zřízení věcného břemene. Ani druhý dovolací důvod nepokládala za naplněný. Poukazovala na to, že nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu však nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Vyslovila přesvědčení, že právě o takovou situaci jde v souzené věci, když dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ve světle jednotlivých zjištění.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou účastnicí řízení a že je podle §237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalované nelze přisvědčit v její dovolací námitce, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl dokazování o existenci ústní dohody o použití výnosů z pronájmu domu v L. ulici. Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z právního názoru, že zánik práva z věcného břemene nemůže způsobit hmotněprávní úkon učiněný jen ústní formou. Jestliže žalovaná sama v řízení před soudy obou stupňů připustila, že příslušný hmotněprávní úkon učiněný v písemné podobě neexistuje, a jestliže zjištění o ústně uzavřeném hmotněprávním úkonu nebylo pro závěr o zániku uplatněného nároku právně významné (a dovolatelka sama právní názor odvolacího soudu v dovolání ani výslovně nezpochybňuje), pak dokazování o tom, zda takový úkon vznikl či nikoliv, postrádalo smysl. Odvolací soud zvažoval tvrzenou skutečnost o ústní dohodě jen jako jedno z mnoha hledisek pro aplikaci §3 odst. 1 ObčZ (tedy pro odepření práva pro jeho rozpor s dobrými mravy). Svoji úvahu o naplnění předpokladů pro použití §3 odst. 1 ObčZ ale opřel především o hlediska ostatní (otálení žalobkyně s uplatňováním nároku, okolnosti, za nichž vzniklo věcné břemeno, právní důvod bydlení žalobkyně v domě žalovaných v P. ulici a další), z nichž žádné významně nepřevážilo ve prospěch žalované. Sama o sobě by tedy existence „předmětné ústní dohody“ nebyla způsobilá zvrátit právní úvahu odvolacího soudu o tom, že není důvod k odepření nároku pro jeho rozpor s dobrými mravy.
Neobstojí ani druhá dovolací výhrada, že ke splnění dluhu žalovanou došlo již tím, že fakticky byly použity výnosy z pronájmu domu v L. ulici ve prospěch žalobkyně a že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru, když této skutečnosti nepřisuzoval žádný právní význam z hlediska zániku závazku. Zánik závazku splněním dluhu je upraven v §559 odst. 1, 2 ObčZ. Splněním zaniká dluh, to je povinnost dlužníka poskytnout věřiteli určité plnění, a zároveň zaniká pohledávka věřitele, to je právo na toto plnění. Samotné splnění nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Přijetí plnění od dlužníka je pak jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn. Z hlediska naplnění výše uvedených předpokladů pro zánik závazku splněním dluhu je tedy nerozhodné, zda se do dispoziční sféry věřitele dostalo plnění, které bylo předmětem jeho pohledávky, není–li toto plnění podloženo příslušným jednostranným hmotněprávním úkonem jak ze strany věřitele tak i ze strany dlužníka. Sama žalovaná však v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem založila svoji procesní obranu na tvrzení, že podkladem pro poskytování peněžitých či naturálních prostředků získaných z pronájmu domu v L. ulici žalobkyni byla ústně uzavřená dohoda o vedení společné domácnosti, která měla nahradit nárok na peněžité plněné z věcného břemene. To již samo o sobě vylučuje úmysl žalované plnit na závazek z věcného břemene. Právní posouzení odvolacím soudem je tak správné.
Dovolací soud tedy z pohledu dovolatelkou uplatněných námitek neshledal dovoláním napadené rozhodnutí nesprávným a proto dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 OSŘ a zavázal žalovanou nahradit procesně úspěšné žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 405,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484 /2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále advokátovi žalobkyně náleží podle §137 odst. 3 OSŘ částka 1 801,20 Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, kterou je advokát žalobkyně povinen odvést z odměny a náhrady (§47 odst. 1 písm. a zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty). Celkem činí náklady žalobkyně v dovolacím řízení 11 281,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní–li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu