ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.807.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 807/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 87/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 319/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. V.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 13 C 87/2003-45, uložil žalovanému, aby vyklidil pozemek parc. č. 336/4 v kat. území K., obec H. K., zapsaný u Katastrálního úřadu v H. K. na LV 3973, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků parc. č. 370/1 a 336/4 v obci H. K., kat.území K., je zapsána žalobkyně. Vlastnictví nabyla dědictvím po svém otci J. K., které jí bylo potvrzeno rozhodnutím z 24. 8. 2001, jež nabylo právní moci 14. 9. 2001. Na pozemku parc. č. 370/1 je postaven objekt k rekreačnímu bydlení bez čísla popisného, který je vlastnictvím žalovaného. Kupní smlouvou z 19. 9. 1963, uzavřenou mezi J. H. a A. H. jako prodávajícími a J. K. jako kupujícím, koupil J. K. od prodávajících pozemek parc. č. 336/4 o výměře 612 m2 v rozsahu označeném v geometrickém plánu střediska geodézie v H. K. z 11. 9. 1963, který je nedílnou součástí kupní smlouvy, za kupní cenu 979,20 Kč. Tato kupní smlouva byla zapsána do pozemkové knihy pro kat. území K. Okresním soudem v Hradci Králové 27. 10. 1964. Podle potvrzení z 23. 11. 1963 J. K. propůjčil K. B. „pozemek č. kat. 336/14 k úplnému užívání do doby, než bude proveden právní převod na A. K. mladší a povolil provádět potřebné stavební úpravy na tomto pozemku“. Z úmluvy uzavřené mezi B. K. a J. K. 7. 8. 1964 zjistil, že na základě písemného potvrzení z 23. 11. 1963 zaplatil uživatel pozemku parc. č. 336/14 za J. K. náklady spojené s koupí tohoto pozemku o výměře 612 m2 původním vlastníkům manželům H. ve výši 979,- Kč, dále částku 112,90 Kč za geometra, na svůj náklad provedl oplocení tohoto pozemku včetně svého pozemku parc. č. 336/13 a výsadbu stromů. Dne 28. října 1964 došlo mezi J. K. jako prodávajícím a B. K., otcem žalovaného, jako kupujícím k uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku parc. č. 336/14 s tím, že kupní cena 979,- Kč již byla zaplacena. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce žalovaného, že kupní smlouva z 19. 9. 1963 byla zastřeným právním úkonem, a neshledal nic, co by ji činilo neplatným právním úkonem. Naproti tomu z důvodů neurčitosti a nesrozumitelnosti za neplatnou považoval kupní smlouvu, uzavřenou mezi otci účastníků 28. 10. 1964, protože nebyla uzavřena v požadované formě, týká se neurčitého pozemku bez uvedení kat. území či obce a odlišného od pozemku, který je uveden v kupní smlouvě z 19. 9. 1963. Otec žalovaného tudíž touto smlouvou nemohl nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku. Nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že vlastnické právo k pozemku nabyl vydržením, neboť jeho otec k pozemku vykonával oprávněnou držbu od roku 1964 do roku 1999. Uvedl, že o nedostatku dobré víry otce žalovaného, že mu pozemek patří, svědčí ujednání mezi ním a otcem žalobkyně ze 7. 8. 1964 i dopis z 15. 10. 1999, v němž „otec žalovaného jednoznačně hovořil o skutečnosti, že vlastníkem předmětného pozemku je otec žalobkyně“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 21 Co 319/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitku žalovaného, že kupní smlouvou z 19. 9. 1963 nabyl vlastnictví ke spornému pozemku právní předchůdce žalovaného B. K. st., neboť šlo o zastřený právní úkon podle §34 ObčZ z roku 1950, nepovažoval za důvodnou. Uvedl, že i v případech simulovaného právního úkonu musí být zastřený právní úkon učiněn v požadované formě, v daném případě v písemné formě, přičemž tato podmínka je splněna tehdy, jsou-li v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich vůle. V tomto případě tomu tak není a B. K. st. ani nebyl účastníkem smlouvy z 19. 9. 1963. Vůle manželů H. převést vlastnictví místo na J. K. na B. K. st. z ničeho nevyplývá. Ostatně žalovaný sám tvrdil, že pozemek byl prodán J. K., protože převod na B. K. st. by odporoval platným právním předpisům, čehož si B. K. st. byl vědom. Vlastnické právo ke spornému pozemku J. K. nemohl pozbýt kupní smlouvou, uzavřenou s Bohumírem Kebzou st 28. 10. 1964 za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť tato smlouva nebyla registrována státním notářstvím a k přechodu vlastnictví v době uzavření smlouvy bylo zapotřebí její registrace státním notářstvím. Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo ke spornému pozemku Bohumír Kebza st. nenabyl ani vydržením, s tím, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že právní předchůdce žalovaného při zachování určité opatrnosti mohl mít ta to, že kupní smlouva z 28. 10. 1964 byla registrována. Protože žalobkyně prokázala své vlastnické právo ke spornému pozemku, je oprávněna úspěšně domáhat se jeho ochrany.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o řešení právní otázky omluvitelnosti právního omylu otce žalovaného. Namítá, že k uzavření kupní smlouvy z 28. 10. 1964 došlo krátce po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., proto je omluvitelný omyl účastníků této smlouvy, kteří byli přesvědčeni, že již samotným uzavřením kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva. Za tohoto stavu byl otec žalovaného v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku, který od roku 1964 nepřetržitě užíval, platil z něho daň, a proto jej ke dni 1. 1. 1992 nabyl do vlastnictví vydržením a pozemek se tak stal součástí jeho bezpodílového spoluvlastnictví s manželkou A. K. J. K. se nemohl stát vlastníkem sporného pozemku na základě kupní smlouvy z 19. 9. 1963, protože u něho nikdy nebyla vůle nabýt pozemek do svého vlastnictví ani vůle tento pozemek skutečně užívat. Veškeré náklady spojené s uzavřením této smlouvy zaplatil otec žalovaného, který jej také od počátku užíval k rekreaci. Protože v roce 1963 platily nepřekročitelné limity výměr pozemků pro individuální rekreaci a otec žalovaného chtěl mít u své chaty větší pozemek, požádal o spolupráci svého podřízeného pracovníka J. K., který souhlasil s tím, že pozemek koupí s tím, že veškeré finanční částky spojené s koupí zaplatí otec žalovaného, a následně dojde k jeho převodu na otec žalovaného nebo některého z jeho příbuzných. Tato kupní smlouva je zastřeným právním úkonem. Skutečným kupujícím byl otec žalovaného. Z ustanovení §34 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. vyplývá, „že když kupní smlouvu uzavřel kupující s tím, že faktickým vlastníkem nemovitosti se stane osoba jiná, musí být kupní smlouva posuzována dle svého skutečného, byť zastřeného účelu“. Žalobkyně tedy nemůže být vlastnicí sporného pozemku a není proto v řízení aktivně legitimována. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, neboť není přípustné a není zde dán ani dovolací důvod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s hmotným právem, zcela správné a úplné a odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Rozhodnutím odvolacího soudu není řešena žádná právní otázka, která by z něj činila rozhodnutí zásadního právního významu.
K věci samé lze jen poznamenat, že právní předchůdce žalovaného B. K. st. mohl nabýt sporného pozemku jen za předpokladu jeho vydržení z titulu pro neurčitost neplatné a pro absenci registrace státním notářství neúčinné kupní smlouvy z 28. 10. 1964. K tomu však nemohlo dojít s ohledem na nedostatek dobré víry právního předchůdce žalovaného, že mu sporný pozemek patří. Otázku, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2001. Dále lze odkázat na rozsudek téhož soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. K vlivu nedostatku registrace smlouvy o převodu nemovitosti státním notářstvím na dobrou víru jejího držitele Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor v rozsudku z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněném tamtéž pod C 1481, svazek 21, v němž uvedl, že „pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti“. Argument, že právní vědomí právního předchůdce žalovaného bylo ovlivněno novostí zákonné úpravy – občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., není přijatelné už proto, že předpokladem vydržení sporného pozemku bylo zachování dobré víry o nabytí vlastnictví bez registrace státním notářstvím po celou dobu potřebnou pro vydržení, to je do 1. 1. 1992.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 950,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu