ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.854.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 854/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v Českých Budějovicích, Mánesova 3, proti žalovaným: 1) B. L., a 2) M. Š., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 295/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 19 Co 1767/2003-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. 4. 2001, č. j. 4 C 205/2000-158, určil, že „Česká republika je vlastníkem domu čp. 71 na parc. č. 114/I díl A o výměře 109 m² zastavěná plocha a na parcele č. 114/II o výměře 1018 m² v obci a k. ú. K. Ř. (odstavec I), zamítl návrh, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem části parcely č. 114/I díl A o výměře 109 m² zastavěná plocha a parcely č. 114/II o výměře 1018 m² v obci a k. ú. K. Ř.“ (odstavec II), a rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení (odstavce III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. K., matka žalovaných, která zemřela 23. 5. 1982, nepodepsala kupní smlouvu, kterou měla prodat čs. státu - Komunálnímu podniku J. H. dům čp. 71 se stavební plochou č. 114 v kat. území K. Ř., neboť ji podepsala k výzvě pracovníka národního výboru. Na základě této kupní smlouvy byl stát jako vlastník těchto nemovitostí zapsán v evidenci nemovitostí. K žalobě podané žalovanými proti obci K. Ř. bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 11. 1992, č. j. 4 C 298/92-29, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 11. 1992, č. j. 6 Co 1416/20-40, který nabyl právní moci 27. 12. 1992 určeno, že M. K. vlastnila ke dni své smrti (23. 5. 1982) nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy ze 14. 5. 1976. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze 14. 6. 1994, č. j. D 814/93-38, bylo potvrzeno, že předmětné nemovitosti nabyly žalované dědictvím po matce M. K. dohodou o vypořádání dědictví každá z poloviny. Podle tohoto rozhodnutí jsou nyní žalované jako spoluvlastnice nemovitostí zapsány v katastru nemovitostí. Na základě kupní smlouvy ze 14. 5. 1976 převzal stát nemovitosti do držby. V roce 1979 dům čp. 71 demoloval. Podle znaleckého posudku Ing. V. P., znalce z oboru inženýrství, specializace stavební konstrukce, zůstaly z původního domu čp. 71 zachovány dělící stěna u sousedního domu čp. 70 do výšky podlahy půdy, tj. asi 3,20 m, dělící stěna u sousedního domu čp. 72 do výšky podlahy půdy, tj. 3, 20 m, části betonových podlah, zbytky základového zdiva z lomového kamene na hliněnou maltu v úrovni pod nově provedeným nabetonováním základů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy ze 14. 5. 1976 nemohl stát nabýt vlastnictví k nemovitostem touto smlouvou převáděným. Původní dům čp. 71 však jako věc ve smyslu práva zanikl. Občanskoprávní teorie vymezuje věc jako ovladatelný hmotný předmět nebo ovladatelnou přírodní sílu, které slouží potřebám lidí. Znaky pro vymezení věci jsou tedy dány její ovladatelností a použitelností pro potřeby lidí. U budovy je to nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí, u rozestavěné budovy jde o budovu v takovém stupni rozestavěnosti, že je již patrné stavebnětechnické uspořádání a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. S odkazem na znalecký posudek soud prvního stupně dospěl k závěru, že dům čp. 71 byl v roce 1979-1980 zbořen do té míry, že již nebylo patrno stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. Uvedl, že nepovažoval za nutné doplňovat dokazování ohledáním stavby, zprávou o tom, jak dlouho A. V. pracoval jako stavební technik a prováděl projekční činnost a novým znaleckým posudkem, když „znalecký posudek Ing. P. CSc., který ve věci byl vypracován, je zcela přesvědčivý a provádění dalšího důkazu je nadbytečné.“ Podle soudu prvního stupně původní dům čp. 71 jako věc v právním smyslu zanikl a namísto něj vznikla výstavbou věc – nemovitost nová. Jejím vlastníkem se stal stavebník – zpracovatel byl označen jako Okresní podnik bytových služeb, ve stavebním povolení uveden jako stavebník MNV K. Ř. - tedy stát, přičemž šlo o nemovitost postavenou za účelem provozování služeb. Soud prvního stupně uzavřel, že ohledně určení vlastnictví k domu čp. 71 je žaloba po právu, neboť stát nabyl k němu vlastnictví v roce 1980 jeho výstavbou. Zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k pozemkům odůvodnil soud prvního stupně tím, že stát, který neplatnou smlouvou ze 14. 5. 1976 pozemky nenabyl, je ani nevydržel, neboť nebyl jejich oprávněným držitelem.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 18. 6. 2001, č. j. 19 Co 1190/2001-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o soudním poplatku a o nákladech řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že dům čp. 71 stojí na parcele č. 114/I.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 28. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 2088/2001-217, zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 71 v k. ú. K. Ř. dále ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Uvedl, že problematikou nabytí vlastnictví ke stavbě, resp. změny a zániku stavby se Nejvyšší soud opakovaně zabýval – a odkázal na rozsudek z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998 a rozsudek z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, publikovaný pod C 1524/svazek 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“). Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích uvedl, že „nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve většině případů i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.“
Odvolací soud rozsudkem z 4. 11. 2003, č. j. 19 Co 1767/2003-228, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o určení vlastnictví k domu čp. 71 v k. ú. K. Ř. znovu potvrdil s tím, že dům čp. 71 stojí na parcele č. 114/I. Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně řízení dovolacího.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, když zamítl návrhy na doplnění dokazování, jak je žalované navrhovaly. Dovodil, již v předcházejícím rozsudku, že skutkový a právní závěr okresního soudu o zániku původní stavby a vzniku stavby nové je správný a že je na místě zamítnout návrhy na doplnění dokazování, pokud se žalované domáhaly místního ohledání, opětovného výsledku svědka A. V. a jeho konfrontace se znalcem Ing. P. Znalec Ing. V. P. byl soudem prvního stupně vyslechnut po podání písemného znaleckého posudku a po svědecké výpovědi A. V., a vyjádřil se tak i k argumentům tohoto svědka. Odvolací soud nepovažuje argumetny žalovaných, které vytýkají nesprávnost závěru znaleckého posudku Ing. P. za natolik zásadní, aby zpochybnily věrohodnost tohoto posudku. Ing. P. se k námitkám žalovaných vyjadřoval při svém výslechu před soudem a odvolací soud považuje jeho výpověď za přesvědčivou. Vzhledem k obsahu znaleckého posudku nepovažoval odvolací soud za podstatné námitky žalovaných týkající se uložení hurdisek na boční zdi. Obě strany učinily nesporným, že dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží je jiné a navíc došlo k významné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží, neboť byly zachovány jenom části obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. K úplné destrukci těchto obvodových zdí nedošlo, neboť původní rodinný domek žalovaných byl součástí řadové zástavby. Míra zbourání obvodových zdí, jakož i skutečnost, že došlo k odstranění všech příček a ubourání zadního traktu spolu se změnou druhu nemovitosti - z původního rodinného domku vznikla provozovna okresního podniku služeb (nebytové prostory), vede odvolací soud k závěru, shodně se závěrem znaleckého posudku Ing. P., že původní stavba zanikla a vznikla stavba nová. Odvolací soud proto považoval za věcně správný závěr soudu prvního stupně, že původní dům čp. 71, zanikl a vlastníkem nově postaveného domu je stát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, kterým napadají výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, a souvisící výrok o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovozují z §237 odst. l písm. c) OSŘ, a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají, že odvolací soud setrval na závěrech, jak je uvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí, aniž by doplnil dokazování ohledáním na místě samém za účelem zjištění, zda dokumentace a fotografie, které pořídil stavební technik A. V. odpovídá skutečnosti. Považují za nesprávný závěr, že původní dům čp. 71 demolicí zanikl. Je nesporné, že zůstaly zcela zachovány dvě původní boční zdi, což vyplývá jak z fotodokumentace, tak z odborného posudku A. V. Z odborného posudku však dále vyplývá, že zůstalo zachováno původní základové zdivo u všech čtyřech obvodových zdí. Míra zásahů při přestavbě tedy nebyla taková, aby odvolací soud mohl spěl k závěru, že zde obvodové zdivo nebylo. Bez původního zdiva by nová stavba nevznikla nebo by byla ve vzduchoprázdnu. Takovéto zdivo by nebylo ovladatelným hmotným předmětem a nemohlo by sloužit potřebám lidí. Stejně tak je tomu u stropu a krovu, které jsou položeny na bočních zdech, bez nichž by se zřítily. Žalované poukazují na to, že dům zdědily po své matce, provedly stavební úpravy a od roku 1998 do něj investují. Dům je nyní opuštěný. K domu mají osobní vztah, nadále jej udržují, obstarávají údržbu chodníku a pojistné. Naopak žalobkyně republika po dobu „svého vlastnictví“ dům neužívala. Žalované navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolaní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ. Přípustnost podle §237 odst. l písm. b ) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť první rozsudek soudu prvního stupně z 30. 4. 1997, č. j. 4 C 644/96-45, byl sice zrušen, ale dalším rozsudkem z 18. 4. 2001, č. j. 4 C 295/2000-158, soud prvního stupně rozhodl ohledně určení vlastnictví k domu čp. 71 v k. ú. K. Ř. stejně, a to tak, že žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, ostatně dovolatelky to ani netvrdí. Rozsudek odvolacího soudu neřeší takovou právní otázku, která by mohla mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů, a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 297, svazek 3. Odvolací soud se zabýval posouzením věci i z hledisek uvedených v rozsudku z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 11/98, na který poukázal Nejvyšší soud v předchozím rozsudku v této věci z 28. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 2088/2001-217. Dovolací soud také neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem.
Předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nejsou naplněny. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, by dovolací soud přihlížel, jen pokud by šlo o dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu