ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.11.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 11/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce N. p. ú., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. Š., zastoupené advokátem, a 2) A. K. zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 158/2001, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 64 Co 92/2004, 64 Co 111/2004-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, č. j. 18 C 158/2001-131, uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 785.760,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce na základě dohody o spolupráci ze dne 17. 11. 1993 zaslal zakladatelský příspěvek k založení F B. N. ve výši 750.000,- Kč na účet sdružení B. N., jehož byli žalovaní zástupci a měli dispoziční právo s účtem; tato částka byla z účtu postupně ve dnech 20. 12. 1993 (650.000,- Kč) a 12. 4. 1994 (100.000,- Kč) vybrána na základě výběrních lístků podepsaných žalovanou 1). Spolupráce mezi žalobcem a sdružením B. N. byla ke dni 3. 11. 1994 ukončena s tím, že k tomuto datu měla být předmětná částka vrácena, k čemuž nedošlo. Soud neprovedl další důkazy navrhované žalovanou 1), zejména výslechy zahraničních osob, které měly prokázat její pobyt v Dánsku v době, kdy došlo k výběru první části složené částky, což odůvodnil tím, že tyto důkazy nemohou vyvrátit skutečnost, že žalovaná 1) výběrní lístky podepsala. Její vlastnoruční podpis je totiž prokázán znaleckým posudkem PhDr. V. M., znalkyně z oboru kriminalistika, expertiza ručního písma, a ani případná okolnost, že se žalovaná v době výběru nenacházela v České republice, nemění nic na tom, že žalovaná svým podpisem výběr z účtu umožnila. Soud prvního stupně proto shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody (§420 odst. 1 obč. zák.) vzniklé tím, že prostředky, které účelově vložil na založení fondu, nebyly vráceny, a dále tím, že vynaložil náklady ve výši 35.760,- Kč na jejich vymáhání v řízení vedeném proti sdružení.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2004, č. j. 64 Co 92//2004, 64 Co 111/2004-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k žalovanému 2) žalobu v plném rozsahu zamítl, ve vztahu k žalované 1) zamítl žalobu ohledně částky 35.760,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství k částce 750.000,- Kč, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně konstatoval, že žalovaný 2) dispoziční právo k účtu nikterak nevyužil a neučinil ani žádné úkony směrem k nakládání s prostředky na něm, čímž v jeho případě nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti. Ohledně žalované 1) odvolací soud dovodil, že tento předpoklad rovněž nebyl splněn, pokud jde o škodu tvořenou náklady na spor se sdružením; změnu rozsudku týkající se části úroků z prodlení odůvodnil odlišným právním názorem na vznik prodlení. Ve zbývajícím rozsahu nárok žalobce na náhradu škody podle §420 obč. zák. shledal důvodným, ztotožnil se přitom s právními závěry soudu prvního stupně a poukázal zejména na okolnost, že pravost podpisů na výběrních lístcích, potvrzenou znaleckým posudkem PhDr. M., ani sama žalovaná 1) při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 26. 9. 2002 nezpochybnila, přičemž jí navrhované důkazy o pobytu v zahraničí v době prvního výběru nejsou podstatné, neboť pro posouzení její odpovědnosti není rozhodující, zda výběr prostředků provedla sama, nýbrž to, že výběr na základě jí podepsaných výběrních lístků umožnila, ač k výběru účelově vázaných prostředků z účtu nebyl žádný důvod. Porušila tak minimálně povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku (§415 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Poukazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely pouze ze znaleckého posudku PhDr. M., který jednoznačně potvrzuje pravost podpisů žalované na výběrních lístcích, a odmítly provedení jí navržených důkazů, které měly vyvrátit skutečnosti, že se jedná o její podpisy (svědecké výpovědi, zajištění cestovního pasu), čímž „de facto uznaly znalecký posudek za důkaz vyšší právní síly, který nemůže být vyvrácen jinými důkazními prostředky, které proto ani nebyly provedeny“. Postup soudů obou stupňů v této věci, kdy byla řešena právní otázka účelnosti provedení jí navržených důkazů, je podle dovolatelky v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002); navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání buď jako zjevně bezdůvodné odmítl nebo je zamítl. Uvedl, že „soud I. stupně, jak ostatně vyplývá z obsahu spisu, provedl veškeré dostupné důkazy, které by mohly nést relevantní informaci pro rozhodnutí ve věci samé, a znalecký posudek byl pouze jedním z těchto důkazů, aniž by byl jakkoliv preferován svou důkazní silou“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o existenci uplatněného nároku mezi žalobcem a první žalovanou se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy, které by vyvrátily pravost podpisů na výběrních lístcích, čímž podle jejího názoru byla znaleckému posudku, který tyto skutečnosti prokazuje, nesprávně přiznána vyšší důkazní síla. Je tedy zřejmé, že dovolatelka namítá nesprávný postup soudu při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, což je svou povahou vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadnutelná dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; ani případná existence takové vady však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. sama o sobě nezakládá.
Navíc je třeba poukázat na ustanovení §120 o. s. ř., podle jehož věty první účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
Otázka, zda neprovedení dovolatelkou navržených důkazů bylo v daném případě v souladu s ustanovením §120 věty druhé o.s.ř., má navíc význam pouze pro rozhodnutí v této skutkově jedinečné věci, nemá dopad na rozhodování soudů obecně a nemůže proto představovat otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (750.000,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 15.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.500,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších. Protože zástupce žalobce advokát JUDr. J. T. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla ve smyslu §137 odst. 3 o.s.ř. připočtena daň z přidané hodnoty v částce 1.439,25,- Kč (19% ze základu 7.575,-Kč jako nákladů vzniklých v dovolacím řízení), takže celková náhrada nákladů dovolacího řízení, které je žalovaná povinna zaplatit, činí 9.014,25,- Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu