ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1163.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1163/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o zaplacení 31.745,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 250/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 120/2003-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou proti státu původně domáhala náhrady škody, která jí jako klientce Universal banky, a. s. (dále též jen „UB“), vznikla tím, že jí nebyla vyplacena nepojištěná část jejího vkladu ve výši 13.186,48 Kč, když bylo U. b., a. s., rozhodnutími Č. n. b. (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 12. 1998, č. j. 1016/5/98, a ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310, odejmuto povolení působit jako banka a na její majetek byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 1999, č. j. 27 C 187/98-133, prohlášen konkurs. Pochybení spatřuje žalobkyně v tom, že ČNB nevykonávala řádně bankovní dohled a nevyužila všech svých pravomocí, neboť kdyby tak tomu bylo, U. b., a. s., by skončila v likvidaci, nikoli v konkursu, a dále ČNB v rozporu s ust. §2 písm. f) zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů, nevyhlašovala v plném znění svá opatření, týkající se kapitálové přiměřenosti bank, nýbrž jen registrací, a opatření se tak nestala platným ani účinným právním předpisem. Po změně žaloby, jež byla soudem připuštěna, požadovala žalobkyně náhradu škody ve výši 31.745,- Kč, která představuje poplatek z prodlení z částky 13.186,48 Kč, která byla žalobkyni dodatečně ze zbývající části vkladu dne 4. 1. 2002 vyplacena a s níž po dobu od 17. 5. 1999 nemohla disponovat. Svůj požadavek zdůvodnila žalobkyně po skutkové stránce tím, že ČNB nevyhlašovala ve Sbírce zákonů pravidla obezřetného podnikání bank, jak byla podle zákona č. 6/1993 Sb. povinna, a tuto povinnost svými příkazy přenášela na podřízené banky, dále v rozporu se zákonem o ČNB prováděla bankovní dohled na dálku a kontrolu na místě prováděla jednou za tři roky a má proto přímou odpovědnost za stav v bankovnictví v letech 1990 až 2001, a český stát jakožto největší akcionář různých podniků a společností nesplatil své dluhy vůči UB a přispěl tak k jejímu úpadku. Kromě toho vkladatelům nebyl znám účel tzv. stabilizačního programu, do něhož byla zahrnuta i UB, a UB působila bez pravoplatného povolení, které bylo vydáno při jejím vzniku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 22 C 250/2000-33, žalobu na zaplacení částky 31.745,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ČNB ze dne 17. 12. 1998, č. j. 1016/5/98, bylo U. b., a. s., odňato povolení působit jako banka, protože poměr kapitálu banky k rizikově váženým aktivům byl menší než 1/3 stanoveného poměru a bylo tak naplněno ust. §34 odst. 3 zákona o bankách, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím rozkladové komise ČNB ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310. Žaloba UB proti tomuto rozhodnutí podle ust. §250j odst. 1 o. s. ř. byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 1999, č. j. 38 Ca 57/99-46, zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že mezi stranami není dán vztah odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno a žaloba UB, kterou bylo toto rozhodnutí napadeno, byla zamítnuta. Z hlediska nesprávného úředního postupu ČNB žalobkyně tvrdila, že ČNB nevykonávala řádně dohled podle §44 zákona č. 6/1993 Sb., aniž blíže rozvedla, co ČNB konkrétně opomenula nebo nevykonala, a aniž specifikovala, kterou povinnost při výkonu dohledu nad bankami a v jakém časovém vymezení ČNB porušila. Protože podle §2 tehdy platného zákona č. 545/1992 Sb. se plné znění opatření státní banky vyhlašuje pouze v případech, kdy je tak stanoveno zákonem, a protože zákon o bankách ani jiný zákon neukládá povinnost zveřejnit plný text opatření o kapitálové přiměřenosti bank, dospěl soud k závěru, že žalovaná neporušila povinnost stanovenou právním předpisem a chybí tak základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 20 Co 120/2003-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním poukázal na to, že žalobkyně jednoznačně nevymezila okolnost, která měla vést k jejímu poškození. Žaloba je odůvodněna tvrzením o obecně nesprávném postupu ČNB jako orgánu státu v oblasti bankovního dohledu, avšak odpovědnost za škodu nelze dovozovat ze všeobecně existujících okolností a na nich založených domněnek, nýbrž na základě zcela konkrétních skutečností, tj. z existence konkrétního nezákonného rozhodnutí nebo jednání, včetně příp. nečinnosti ČNB v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. V případě žalobkyní uvedeného rozhodnutí o odnětí bankovní licence UB se jedná o pravomocné správní rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, a totéž platí pro rozhodnutí o udělení bankovní licence UB. Mezi rozhodnutím o udělení bankovní licence a tvrzenou škodou žalobkyně není příčinná souvislost a tu nelze dovodit ani mezi vznikem škody a tím, zda ČNB měla či neměla v rozhodné době svá opatření vyhlašovat ve Sbírce zákonů. Další okolnost, na níž žalobkyně poukazovala, že akcionářem zkrachovalé UB byl převážně stát, který z ní prostřednictvím úvěrů odčerpal finanční prostředky, neshledal odvolací soud z hlediska vzniku nároku na náhradu škody právně významnou. Žalobkyně vychází z mylného názoru, že pojištěnou část vkladu jí vyplatil stát, a směšuje toto pojistné plnění s náhradou škody, avšak pojištěnou část vkladu jí vyplatil Fond pojištění vkladů, který je samostatnou právnickou osobou (§41a odst. 1 a 2 zákona č. 21/1992 Sb.) a jeho prostředky nejsou prostředky státu. Žalobkyně rovněž pomíjí, že jejím partnerem ze smlouvy o vkladovém účtu je UB, která jí vložené prostředky dlužila, a především vůči ní se žalobkyně měla domáhat úroků z prodlení; kromě toho jí nic nebránilo, aby svou pohledávku přihlásila do rozvrhu v rámci konkursního řízení, vedeného na majetek UB. Jestliže tak neučinila, nemůže s úspěchem tvrdit, že jí vznikla škoda, za níž odpovídá jiná, na smluvním vztahu nezúčastněná osoba (stát).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že škoda odpovídající zhodnocení finančních prostředků za dobu, po kterou s nimi nemohla disponovat, jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB při dohledu nad UB, u níž měla žalobkyně uloženy své úspory ve formě peněžitých vkladů na základě smlouvy o zřízení vkladového účtu. ČNB pochybila již při rozhodování o udělení povolení UB působit jako banka v roce 1992, když rozhodnutí bylo odůvodněno veřejným zájmem na vzniku nových bank v České republice, ČNB však nevypracovala a nezveřejnila žádné rozvahy, které by vznik nových bank odůvodňovaly, a neupozornila na možné důsledky zániku bank v případě jejich podnikatelských neúspěchů. Povolení bylo UB vydáno dne 17. 12. 1992, tj. v době, kdy UB ještě neexistovala, a UB tak neměla platné povolení k podnikání v oblasti bankovnictví a pokud jí ČNB umožnila nadále podnikat, dopustila se pochybení. V tomto směru žalobkyně již před soudem prvního stupně navrhovala, aby byly předloženy originály listinných důkazů, týkajících se povolení působit jako banka, avšak soudy se tímto návrhem nezabývaly. ČNB měla nad UB vykonávat bankovní dohled, což jí ukládá ust. §44 zákona č. 6/1993 Sb., žalovaná však od UB vyžadovala pouze hlášení a vyplňování tiskopisů ohledně jejího hospodaření, k faktické kontrole docházelo přibližně jednou za tři roky. Dovolatelka má za to, že bylo na žalované, aby prokázala, že bankovní dohled vykonávala řádně a v mezích zákona č. 6/1993 Sb. Podle ust. §24 písm. a) zákona č. 6/1993 Sb. měla ČNB povinnost vyhlašovat ve Sbírce zákonů pravidla obezřetného podnikání bank, avšak tato pravidla ve Sbírce zákonů nikdy nevyhlašovala a činila tak pouze ve svém Věstníku, takže své zákonné povinnosti neplnila. O přemíře rizikových úvěrů UB se ČNB dozvěděla pozdě, ačkoliv byla povinna dbát, aby tento stav nenastal. Dále žalobkyně namítá, že pokud měl odvolací soud zato, že jasně nevymezila, zda požaduje náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí nebo z titulu nesprávného úředního postupu, a že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, měl ji poučit a vyzvat, aby svá tvrzení doplnila. Protože vyzvána a poučena nebyla, soudy obou stupňů jednaly v rozporu s ust. §118a o. s. ř. a upřely tak žalobkyni právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, která má zásadní význam především pro věc samu, a její řešení je tedy způsobilé přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a její námitky, pokud se týkají právního posouzení věci odvolacím soudem, nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí S. b. č. o vydání povolení působit jako banka společnosti U. b., a. s., ze dne 17. 12. 1992, které nabylo právní moci dne 21. 12. 1992, nebylo pro nezákonnost zrušeno a stejně tak rozhodnutí o odnětí bankovní licence U. b., a. s., ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310 (žaloba proti němu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 1999 zamítnuta), předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím již z tohoto důvodu nebyl splněn. Jak totiž zákon č. 58/1969 Sb. v ust. §4 odst. 1, tak zákon č. 82/1998 Sb. v ust. §8 odst. 1 stanoví jako podmínku pro uplatnění nároku na náhradu škody, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Pokud jde o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ČNB, tvrzená majetková újma žalobkyně, spočívající v úrocích z prodlení za dobu, po níž nebyla část finančních prostředků uložených na účtu u UB žalobkyni vyplacena, zcela evidentně není důsledkem okolnosti, zda ČNB vyhlašovala pravidla obezřetného podnikání bank ve Sbírce zákonů či ve svém věstníku. Proto ani otázka vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním či opomenutím ČNB a tvrzenou majetkovou újmou žalobkyně není důvodem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř..
Totéž platí o další námitce dovolatelky o důkazním břemenu ohledně nedostatečně prováděného bankovního dohledu nad UB. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Důkazní břemeno i povinnost tvrzení (§79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a je proto na něm důkazní břemeno i břemeno tvrzení, a nikoliv na protistraně ve sporu. Právní názor na povinnost tvrzení a na důkazní povinnost účastníků v řízení, z něhož odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí, je v souladu s tím, co bylo uvedeno.
Další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by mohl založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž jen na základě závěru dovolacího soudu o zásadním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud měl za to, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti ohledně nezákonného jednání ČNB, měla být soudem vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a měla být poučena podle §118a o. s. ř.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Toto ustanovení ukládá soudu, aby poučil a vyzval účastníka řízení k doplnění chybějícího tvrzení o určité skutkové okolnosti, jestliže v průběhu jednání vyšlo najevo, že zde je další skutečnost, právně významná pro rozhodnutí, kterou dosud účastník netvrdil, a aby mu soud umožnil chybějící skutečnost doplnit. Nedostatek poučení a výzvy podle tohoto ustanovení je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže chybí tvrzení o rozhodné skutečnosti, potřebné pro posouzení jeho nároku. O takový případ se v dané věci nejedná a navíc za situace, že - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobkyně přímo v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně výslovně uvedla, že všechny rozhodné skutečnosti i vymezení skutkového základu žaloby i s důkazy zopakovala ústně svým zmocněncem při prvním jednání 7. 11. 2002 vyčerpávajícím způsobem, nelze okolnost, že nebyla vyzvána ke konkretizaci svého tvrzení o nedostatcích v bankovním dohledu ČNB, považovat za vadu řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a tím méně za otázku zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu