ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1411.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1411/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: B. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované: Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 6/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 484/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 7. 2003, č.j. 30 C 6/2003, zamítl návrh žalobce, aby do řízení jako další žalobce přistoupila německá zdravotní pojišťovna A., a zamítl žalobu na zaplacení částek 9.116,62 EUR za věcnou škodu, 30.375,- Kč na bolestném, 2.500,- EUR za ztížení společenského uplatnění a 4.934,58 EUR za ušlý výdělek včetně 5,5 % úroku z těchto jistin a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 5. 2001 došlo na křižovatce v obci B. ke střetu osobního vozidla J. C., pojištěnce žalované, s motocyklem žalobce a při tomto střetu žalobce utrpěl otevřenou zlomeninu paže, byl poškozen jeho motocykl a vznikly mu i další výdaje. Když J. C. při snížené rychlosti odbočoval na křižovatce vlevo, do zadní části jeho vozidla narazil žalobce, který jel v protisměru nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí. Na základě znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že jedinou příčinou vzniku škody žalobce byla jeho nepřiměřeně vysoká rychlost jízdy na motocyklu, čímž porušil ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dalším okolnostem, zatímco žalovaný jako řidič žádnou povinnost neporušil (§420 obč. zák.) a za škodu vzniklou žalobci neodpovídá ani jako provozovatel vozidla (§427 obč. zák.), neboť vzhledem k tomu, že za daných okolností byla jedinou příčinou vzniku škody nepřiměřeně rychlá jízda žalobce, žalovaný se podle ust. §428 obč. zák. zcela zprostil odpovědnosti. Protože pojištěnec žalované za škodu neodpovídá, není ani jeho pojišťovna povinna žalobci plnit (§6 odst. 2 a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). Soud dále podle ust. §92 odst. 1 o. s. ř. nepřipustil, aby do řízení vstoupila německá zdravotní pojišťovna, neboť s ohledem na to, že žaloba není důvodná, by byl tento postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, a navíc ve vztahu německé pojišťovny k nároku proti české pojišťovně by nebyla pravomoc českých soudů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 19 Co 484/2003-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 o. s. ř., odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Na základě listinných důkazů (znaleckého posudku vypracovaného v rámci trestního řízení a posudku vyžádaného žalovanou) byla totiž nepochybně prokázána příčina dopravní nehody i nehodový děj a vzhledem k tomu, že závěry těchto posudků si neodporují a jimi zjištěná rychlost jízdy žalobce se shoduje i s jeho tvrzením, odvolací soud považoval žalobcem navrhované vypracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné. Skutkovému zjištění, že jedinou příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost jízdy žalobce na motocyklu, odpovídá i právní posouzení a závěr soudu prvního stupně, že J. C. se odpovědnosti za škodu zprostil podle ust. §428 obč. zák. a že za škodu neodpovídá ani podle ust. §420 odst. 1 a 3 obč. zák. Proto není žaloba důvodná ani proti jeho pojistiteli. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že připuštění vstupu dalšího žalobce do tohoto řízení by za uvedených okolností bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, i když se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o případném nedostatku pravomoci soudu pro toto řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že tento rozsudek byl vydán na základě neúplného dokazování, když u soudů obou stupňů nebyl připuštěn důkaz navržený žalobcem, který je rozhodný pro skutkové zjištění, a soud tak dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění a žalobce tím zbavil soudní ochrany a možnosti dosáhnout přiznání svého práva. Důsledkem toho je i nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel dále namítá, že znalecké posudky znalce ustanoveného vyšetřovatelem policie a znalce objednaného žalovanou nejsou objektivní a věrohodné. V obou stupních řízení žalobce navrhoval ustanovení revizního znalce, avšak tento důkaz nebyl proveden. Řízení u soudů obou stupňů tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro podání dovolání vyplývající z ustanovení §§237 – 239 o. s. ř. Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, předmětem posuzování soudů byla právní otázka odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, a ta byla řešena v souladu s judikaturou. Námitka dovolatele o neúplném dokazování pak přípustnost dovolání nezakládá. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je zčásti přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo jiné – dřívější rozhodnutí v této věci, řídí se přípustnost dovolání proti výroku o uplatněném nároku žalobce ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel v podstatě zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nedostatečně provedené dokazování a na něm založené skutkové závěry. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že v řízení nebyl vyžádán revizní znalecký posudek. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání. Nicméně nejde ani o pochybení při aplikaci procesních předpisů, zakládající vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže soud za situace, že má k dispozici dva odborné posudky, jejichž závěry se v podstatných směrech shodují, nepřistoupí k ustanovení znalce za účelem vypracování revizního znaleckého posudku.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení. Tento výrok, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení a dovolání proti němu je přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel však v dovolání neuvádí žádné dovolací důvody, pro které nesouhlasí s tímto rozhodnutím odvolacího soudu a kterými by je v tomto rozsahu napadl.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání pro nedostatek dovolacích důvodů jako zjevně bezdůvodné odmítl (§243b odst. 1 in fine o. s. ř.), v ostatním rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu