ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1546.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1546/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ 48136450, o 91.414,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 110/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 127/2003 - 48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánu státu. V žalobě uvedl, že uzavřel s M. B., a. s., smlouvu o zřízení vkladového účtu, podle níž vložil do banky své finanční prostředky. Rozhodnutím ze dne 9. 11. 1999 odňala ČNB této bance povolení působit jako banka a rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1999 byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalovaná částka představuje „poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně“ z částky 48.242,50 Kč, uložené (v devizách) na vkladovém účtu žalobce u uvedené banky (vyplacené mu z Fondu pojištění vkladů dne 3. 1. 2002) za dobu od 7. 12. 1999 do 3. 1. 2002.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 22 C 110/2001 - 32, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody proti státu není důvodná, neboť žalobce nekonkretizuje, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí ČNB, jímž M. B., a. s., byla odňata bankovní licence. ČNB při vydání tohoto rozhodnutí jednala jako správní úřad podle §1 zák. č. 6/1993 Sb., jde tedy o rozhodnutí správní, z něhož soud vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). Pokud žalobce dále tvrdil, že ČNB nevykonávala řádně dohled nad M. B., a. s., podle §44 zák. č. 6/1993 Sb., pak blíže neuvedl, jakou povinnost ČNB porušila nebo v čem spočívá její opomenutí. „Chybí-li základní předpoklad občanskoprávní odpovědnosti i odpovědnosti státu za škodu, předpokládaný zákonem č. 58/1969 Sb. i zákonem č. 82/1998 Sb., a to porušení právní povinnosti úředními osobami, odpovědnost nenastává“. Mezi účastníky proto neexistuje odpovědnostní vztah a nejsou ve sporu věcně legitimováni.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č. j. 20 Co 127/2003 - 48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neexistenci předpokladů pro odškodnění žalobce podle zák. č. 58/1969 Sb. nebo zák. č. 82/1998 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce ve svých podáních (včetně odvolání) směšuje různé pojmy a právní instituty a že z nich není zřejmé, zda požaduje náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, aniž by okolnost, která měla vést k jeho poškození, jednoznačně a nezaměnitelně skutkově vymezil. Za této situace nelze ani určit, který zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem by na jeho případný nárok dopadal (zda zákon č. 58/1969 Sb. nebo zákon č. 82/1998 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998). Odpovědnostní vztah mezi účastníky sporu by však musel být založen na zcela konkrétních skutečnostech a při jeho posuzování nelze vycházet z okolností všeobecně existujících a na nich založených domněnkách. V daném případě by žalobce musel tvrdit a prokázat existenci buď konkrétního nezákonného rozhodnutí nebo konkrétního jednání (včetně případné nečinnosti) ČNB, v němž spatřuje nesprávný úřední postup, který by byl v příčinné souvislosti s jeho tvrzeným poškozením. Žalobce však v dané věci tvrdil pouze jedinou konkrétní okolnost, a to, že rozhodnutí SBČS ze dne 24. 2. 1992 o udělení bankovní licence pro M. B. a. s., je nezákonné. I když se obvodní soud namísto tvrzené nezákonnosti tohoto rozhodnutí zabýval rozhodnutím ČNB o odnětí bankovní licence M. B., a. s., jehož nezákonnost žalobce nenamítal, uplatní se argumentace soudu prvního stupně i ve vztahu k rozhodnutí ze dne 24. 2. 1992. Jedná se o pravomocné správní rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno (§4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.) a jehož obsahem ani podmínkami vydání se soud v rámci občanskoprávního sporu zabývat nemůže, neboť by tím zasahoval do výlučné pravomoci správního orgánu; naopak je povinen z něho bez dalšího vycházet (§135 odst. 2 o. s. ř.). Dále dovodil, že mezi „případnou nesprávností tohoto rozhodnutí o udělení bankovní licence a eventuální škodou žalobce nelze bez dalšího shledat přímou příčinnou souvislost“. Pokud žalobce v odvolání namítal nesprávnost závěru soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby, byť takový závěr není v důvodech jeho rozhodnutí vyjádřen, byl by nepochybně správný. Žalobce „při konstrukci svého nároku“ proti státu zcela pomíjí, že jeho smluvním partnerem ze smlouvy o vkladovém (devizovém revolvingovém) účtu je M. B., a. s., která mu vložené prostředky dlužila, a vůči ní by se měl proto v prvé řadě domáhat zaplacení případného úroku z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. (nikoliv poplatku z prodlení). Žalobci nic nebránilo, aby svou pohledávku přihlásil do rozvrhu v rámci konkursního řízení, a jestliže tak neučinil, nemůže nyní s úspěchem tvrdit, že mu vznikla škoda, za níž odpovídá stát.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. 5. 2003 dovolání (aniž při tomto úkonu byl zastoupen advokátem). Poukazuje na to, že v žalobě zcela jednoznačně vymezil, že se domáhá náhrady škody z nesprávného úředního postupu orgánu státu, jež „započal dne 24. 2. 1992 za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. a od 15. 5. 1998 pokračoval ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb.“ a že k prokázání svých tvrzení navrhl provedení 34 důkazů. Soud prvního stupně však „náležité dokazování neprovedl a nepřihlédl ke všemu, co žalobce uvedl ke skutkovému základu žaloby“, a jestliže se odvolací soud s tímto jeho nesprávným postupem ztotožnil, „zatížil své rozhodnutí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, což je dovolacím důvodem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Odpovědnostní vztah mezi účastníky je dán (mimo jiné) tím, že žalobce je občanem ČR, daňovým poplatníkem, že mu žalovaná prostřednictvím ČNB v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnila bez náhrady jeho vklad, a že žalobce byl omezen na svých občanských právech tím, že nemohl svůj finanční majetek užívat a brát z něho plody a užitky po dobu 758 dnů, tj. od 8. 12. 1999 do 3. 1. 2002, což představuje vzniklou škodu, která žalobci dosud nebyla uhrazena. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K žádosti žalobce, podané osobně u soudu prvního stupně dne 22. 12. 2003, bylo žalobci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2004, č. j. 22 C 110/2001 - 69, přiznáno osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení a byl mu ustanoven zástupce advokát. Na základě tohoto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 12. 3. 2004, bylo dovolání žalobce doplněno podáním ustanoveného zástupce, doručeným soudu dne 20. 5. 2004.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení
§237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobci jako vkladateli M. B., a. s., ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se na žalované domáhá, a že nebyly splněny ani další předpoklady pro odškodnění žalobce podle zák. č. 58/1969 Sb. a zák. č. 82/1998 Sb.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, i podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je založena na současném splnění tří předpokladů, a to 1) nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Jestliže v posuzované věci uvedené předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. a zák. č. 82/1998 Sb. nebyly naplněny, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Žalobce sice v řízení tvrdil, že se náhrady škody domáhá z titulu nesprávného úředního postupu ČNB, spočívajícího v tom, že nevykonávala řádně dohled nad M. B., a. s., podle §44 zák. č. 6/1993 Sb., avšak ani neuvedl, v čem pochybení orgánu státu mělo spočívat a které konkrétní jednání (opomenutí) tohoto orgánu mělo vést ke vzniku tvrzené škody na jeho straně. Je proto správný názor odvolacího soudu, že tento předpoklad odpovědnosti státu za škodu podle uvedených zákonů nebyl naplněn. Dovozoval-li žalobce vznik tvrzené majetkové újmy z rozhodnutí SBČS ze dne 24. 2. 1992 o udělení bankovní licence pro M. B. a. s., je rovněž správný názor odvolacího soudu, že podmínka uvedená v §4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. nebyla splněna, neboť toto pravomocné správní rozhodnutí nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil na dvou důvodech o neopodstatněnosti uplatněného nároku (nebyl prokázán nesprávný úřední postup ani existence nezákonného rozhodnutí a žalobci dosud nevznikla tvrzená škoda, jejíž náhrady se domáhá), je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový závěr dovolacího soudu již nemohou mít vliv. Jestliže jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. není splněn, odpovědnost nenastává.
Z uvedeného vyplývá, že nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst.1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu