ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1785.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1785/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. z. p. ČR, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 651.184,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 194/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 21 Co 12/2003-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č. j. 17 C 194/96-139, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně částku 488.388,- Kč, co do částky 162.796,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 1995, č. j. 5 T 2/94-106, pravomocně uznán vinným úmyslným trestným činem ublížení na zdraví, jímž byla způsobena těžká újma na zdraví poškozené A. Š., která byla hospitalizována v nemocnici ve S., v nemocnici K. a následně v LDN K., kde dne 25. 3. 1994 zemřela. Soud na základě znaleckého dokazování vzal za prokázáno, že veškerá léčba, která byla zdravotnickými zařízeními poskytnuta poškozené A. Š. a byla uhrazena žalobkyní, souvisela s trestným činem žalovaného, avšak nelze jednoznačně určit, jaká část léčebných nákladů je bezprostředně odvislá od poškození zdraví způsobeného trestným činem žalovaného a jaká část byla ovlivněna dalšími okolnostmi, především tehdy platnými pravidly financování léčební péče, jejichž odůvodněnost byla později zpochybněna a byla nahrazena jinými pravidly. Soud podle ust. §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (ve znění pozdějších předpisů) shledal důvodným základ nároku žalobkyně a vzhledem k tomu, že se nepodařilo v řízení jednoznačně zjistit výši nákladů vynaložených v bezprostřední příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, postupoval podle ust. §136 o. s. ř. a výši náhrady stanovil v rozsahu 75 % žalované částky, když vzal v úvahu pochybnosti vyjádřené znalcem ohledně účelnosti některých léčebných úkonů i tehdejší způsob vykazování a financování léčebné péče. Protože škoda byla způsobena úmyslně, nepřichází aplikace ust. §450 obč. zák. v úvahu.
K odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 21 Co 12/2003-203, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku co do částky 325.592,- Kč potvrdil a co do částky 122.097,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle ust. §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 1993), podle něhož má zdravotní pojišťovna právo proti žalovanému na náhradu újmy, která nastala v její majetkové sféře úhradou nákladů léčení poškozené A. Š. s tím, že pojišťovna má nárok i na náhradu za péči poskytnutou jejímu pojištěnci nad rámec stanoveného minimálního rozsahu hrazené péče, tedy i nákladů diagnostických výkonů, neboť pacient má právo na zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Doplněným znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že v době léčení A. Š. byly nezanedbatelným hlediskem při indikaci léčby ekonomické faktory, které vedly zdravotnická zařízení k vykazování té nejdražší a nejobjemnější zdravotní péče, a léčba, které byla poškozené poskytována na jednotce intenzivní péče, jí mohla být poskytnuta i na standardním lůžkovém oddělení. Z vykázaných výkonů lze za nezbytně nutné považovat výkony v ceně 13.619,- Kč, avšak všechny výkony, které byly vykázány, jsou v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, které poškozené způsobil svým protiprávním jednáním žalovaný. Odvolací soud poznamenal, že na věc nelze aplikovat ust. §499 obč. zák. o účelně vynaložených nákladech léčení, a vzhledem k pochybnostem znalce o účelnosti veškerých vynaložených nákladů a k tehdejšímu způsobu jejich fakturace stanovil postupem podle ust.
§136 o. s. ř. za odpovídající výši nároku žalobkyně jednu polovinu uplatněného nároku. Protože pacient má právo na poskytnutí péče v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy, mezi něž patří i diagnostické výkony, k pouze nezbytně nutným výkonům v částce 13.619,- Kč odvolací soud nepřihlížel.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S poukazem na to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v daném případě nelze použít ust. §499 obč. zák. o účelně vynaložených nákladech léčení, namítá, že toto tvrzení je nepřezkoumatelné, neboť §499 obč. zák. upravuje odpovědnost za vady. Dále dovolatel uvádí, že ze znaleckého posudku, který nechal odvolací soud vypracovat 3. lékařskou fakultou UK v P., vyplývá, že z vykázaných zdravotních výkonů byly nezbytně nutné výkony v hodnotě 13.619,- Kč, a že – jak zdůraznil jeden ze zpracovatelů posudku ve své výpovědi – byl zde ekonomický zájem zdravotnických zařízení na provádění nikoliv jen účelných a nezbytných zdravotnických výkonů. Namítá dále, že z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, proč přiznal žalobkyni na náhradě škody právě 325.592,- Kč, když důvodům, které vedly k tomuto rozhodnutí, věnoval v odůvodnění rozsudku pouhých osm řádků. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně (co do částky 325.592,- Kč), se řídí podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 1999, č. j. 17 C 194/96-44, ve spojení s usnesením ze dne 14. 12. 2000, č. j. 17 C 194/96-53, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2001, č. j. 21 Co 67/2001-57, bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno; nejedná se tedy o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto jinak poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud otázku, která by měla ve věci po právní stránce zásadní význam, v dané věci neshledal, a není jí ani otázka výše nároku, proti níž směřují námitky dovolatele.
Jestliže je v občanském soudním řízení prokázán základ nároku, ale jeho výši nelze spolehlivě zjistit (lze ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec), soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použije ustanovení §136 o. s. ř. (srov. R 13/1985). Tak tomu bylo i v daném případě.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nemá zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), neboť odvolací soud právní otázku povinnosti žalovaného vyřešil v souladu s hmotným právem a jeho postup při určení výše nároku na základě výsledků dokazování je v souladu s ust. §136 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitky dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v odkazu na ust. §499 obč. zák. a v části odůvodňující přiznanou výši nároku žalobkyně, představují dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento důvod (namítané procesní pochybení soudu) přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V daném případě však dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Pro úplnost je třeba dodat, že odkaz na ust. §499 obč. zák. v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zjevně nesprávný, avšak z kontextu je zcela zřejmé, že došlo k chybě ve psaní, neboť náhradu účelně vynaložených nákladů léčení upravuje §449 obč. zák. a nikoliv
§499 obč. zák.
Způsobilým dovolacím důvodem pak nemůže být námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními ohledně okolností rozhodných pro posouzení příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním jednáním a náklady vynaloženými na léčení poškozené, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který s ohledem na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem.
Jak vyplývá z výše uvedeného, podmínky přípustnosti dovolání v rozsahu, jímž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, co do částky 325.592,- Kč, nejsou z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 122.097,- Kč, se zamítá, není žalovaný subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalobci žádná újma na jeho právech způsobena, naopak jeho odvolacímu návrhu (aby žaloba byla, až na částku 13.619,- Kč, zamítnuta) bylo tímto zamítavým rozhodnutím vyhověno a žalovaný tedy ani nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není v tomto rozsahu legitimován k podání dovolání.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoliv je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (ust. §167 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání proti těmto výrokům je tedy nutno posoudit podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998). V posuzovaném případě „věcí samou“ byl tedy požadavek na zaplacení částky 654.184,- Kč. Usnesení o náhradě nákladů řízení je však rozhodnutím, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není rozhodnutím o věci samé (srov. R 4/2003).
Dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených.
Dovolání žalovaného tedy směřuje i v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům o nákladech řízení odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu