ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1797.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1797/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce S. V. s. Č. B., zastoupeného advokátem, proti žalované 1. e. s. r. o., zastoupené advokátem, o 72.288,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 Nc 4502/2001, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. dubna 2003, č. j. 19 Co 632/2003-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.915,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 12. 2002, č. j. 30 Nc 4502/2001-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 72.288,- Kč s 8 % úrokem od 6. 3. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu ze dne 3. 5. 2001, č. j. 30 Nc 4502/2001-27, byla k návrhu žalované předběžným opatřením uložena státnímu podniku P. V. povinnost zdržet se vypouštění vody z jezové zdrže na řece V. v lokalitě vodního díla Č. V. do koryta, v němž se nachází umělá dráha pro vodní slalom, a to do doby, než bude provozovateli této dráhy SK . s. Č. B. vodohospodářským orgánem pravomocně povoleno nakládání s vodami pro provoz dráhy. P. V. s. p. na základě tohoto rozhodnutí vypouštění vody zastavil, v důsledku čehož žalobci, který nemohl v době od 8. 5. 2001 do 26. 5. 2001 provozovat slalomovou dráhu, vznikla škoda. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2001, č. j. 30 Nc 4502/2001-46, bylo předběžné opatření zrušeno s odůvodněním, že pominuly důvody, pro které bylo nařízeno, za situace, kdy referát životního prostředí Okresního úřadu v Č. B. rozhodl, že provozovatel slalomové dráhy nepotřebuje k užívání povrchových vod v umělé dráze pro vodní slalom povolení. Soud dovodil, že žalovaná (jako navrhovatel předběžného opatření) je podle §77 odst. 3 o.s.ř. povinna nahradit žalobci (třetí osobě) újmu, která mu předběžným opatřením vznikla, neboť předběžné opatření bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že by návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že by právo navrhovatele bylo uspokojeno (§77 odst. 3 o.s.ř.). Škoda takto žalobci vzniklá sestává z ušlého zisku za ubytování, pronájem šaten a umělé dráhy pro vodní slalom pro neuskutečněná soustředění oddílů vodních kanoistů z O., B. a P. v době od 11. do 20. 5. 2001 ve výši 16.365,- Kč, z ušlého zisku za ubytování, parkování a startovné v důsledku zrušení národních kontrolních závodů v areálu žalobce v době od 25. do 27. 5. 2001 ve výši 47.975,- Kč a ze skutečné škody v částce 7.948,- Kč, kterou musel žalobce vynaložit na účast svých členů na národních kontrolních závodech přeložených do R. n. L. Výši škody žalobce prokázal listinnými důkazy, z nichž vyplývá i to, že má živnostenské oprávnění k poskytování ubytovacích služeb; k provozování slalomové dráhy je pak oprávněn v rámci své sportovní činnosti, kterou vykonává i ve prospěch Č. s. k. a v něm sdružených kanoistických oddílů.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 4. 2003, č. j. 19 Co 632/2003-164, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 72.288,- Kč, změnil je ve výroku o úrocích z prodlení tak, že návrh žalobce na zaplacení 8 % úroku z prodlení z částky 72.288,- Kč od 6. 3. 2002 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že jsou naplněny podmínky ustanovení §77 odst. 3 o.s.ř. pro přiznání nároku na náhradu újmy, která žalobci vznikla vydaným předběžným opatřením, jenž bylo později zrušeno. Dospěl však k závěru, že žalovaná nemůže být se zaplacením přiznané újmy v prodlení dříve, než soud rozhodne podle ustanovení §77 odst. 3 o.s.ř., žalobci proto úroky z prodlení nenáleží. K námitkám odvolatelky, že žalobce nebyl oprávněn dosahovat vyčísleného zisku, neboť neměl živnostenské oprávnění k poskytování ubytovacích služeb a chybělo mu též rozhodnutí o nakládání s vodami, odvolací soud uvedl, že posouzení souladu činnosti vyvíjené žalobcem se živnostenským zákonem a předpisy o vodách nepřísluší soudu, nýbrž příslušným správním orgánům.
Proti usnesení odvolacího soudu, konkrétně proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že činnost žalobce související s provozem slalomové dráhy vyžaduje nezbytně pravomocné povolení k nakládání s povrchovými vodami, neboť vzhledem k charakteru lodí nelze tuto činnost považovat za vnitrostátní plavbu ve smyslu zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Dovolatelka vytýká odvolací soudu, že odmítl tuto otázku posoudit s odkazem na nedostatek pravomoci (a podobně postupoval soud prvního stupně), čímž bylo porušeno ustanovení §6 o.s.ř.; stejně tak se nezabýval ani otázkou, zda činnost žalobce je v souladu s jeho živnostenskými oprávněními. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje zejména na okolnost, že referát životního prostředí Okresního úřadu v Č. B., jako příslušný vodohospodářský orgán ve svém rozhodnutí ze dne 14. 5. 2001 dospěl k názoru, že umělá dráha pro vodní slalom slouží k provozování plavby, a proto se na její provoz vztahuje ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., což znamená, že se jedná o užívání povrchových vod k plavbě a k takovému užívání není třeba povolení ani souhlasu vodohospodářského orgánu. Odvolání žalované proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 3. 2002, č. j. 4 C 39/2001-6010, a žalovaná neuspěla ani se žalobou podanou k Nejvyššímu správnímu soudu. Žalobce je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů v této otázce rozhodly v souladu s rozhodnutími správních orgánů, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (s výjimkou výroku o příslušenství, který není dovoláním dotčen) usnesení soudu prvního stupně, ukládající jí povinnost nahradit újmu vzniklou vydáním předběžného opatření třetí osobě (žalobci) podle ustanovení §77 odst. 3 o.s.ř. I když řízení o takovém nároku je součástí řízení o vydání předběžného opatření, které není řízením ve věci samé (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 1964, 5 Co 209/64, publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1964, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), je rozhodnutí o uvedeném nároku třeba za rozhodnutí ve věci samé považovat, neboť se jím řeší spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, a v tzv. řízení sporném se jím (na základě žaloby) stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z žalobou uplatněného právního vztahu. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení je proto třeba posuzovat podle ustanovení §237 o.s.ř., zde konkrétně podle jeho odstavce 1 písm. c).
Dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ohledně částky 72.288,- Kč. Ačkoliv odvolací soud rozhodl jedním výrokem, je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o třech samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu; první nárok spočívá v ušlém příjmu z ubytování a z pronájmu šaten a umělé dráhy pro vodní slalom v důsledku neuskutečněných soustředění oddílů vodních kanoistů z O., B. a P. v době od 11. do 20. 5. 2001 (16.365,- Kč), druhý v ušlém příjmu z ubytování, parkování a na startovném v důsledku zrušení národních kontrolních závodů v areálu žalobce v době od 25. do 27. 5. 2001 (47.975,- Kč) a třetí v nákladech, které musel žalobce v důsledku přeložení závodu do R. n. L. vynaložit na účast svých členů (7.948,- Kč). Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně ušlých příjmů z neuskutečněných soustředění a ohledně újmy vzniklé vynaložením zvýšených nákladů na účast při závodech v jiném místě bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti těmto částem výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti usnesení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti části výroku odvolacího soudu ohledně částek 16.365,- Kč a 7.948,- Kč podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k části výroku o platební povinnosti ve výši 47.975,- Kč, sestávající z ušlého příjmu za ubytování, parkování a startovné při národním kontrolním závodě, žalovaná dovozuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z argumentu, že žalobce by pro dosažení zisku potřeboval povolení k nakládání s povrchovými vodami a živnostenské oprávnění k poskytování ubytovacích služeb, a vytýká soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tomu, že žalobce jimi nedisponoval.
Těmto dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Dovolatelka především přehlíží okolnost, že předběžné opatření, jímž byla vyvolána majetková újma na straně žalobce, bylo vydáno za účelem prozatímní úpravy poměrů do doby, než bude žalobci jako provozovateli slalomové dráhy vydáno vodohospodářským orgánem pravomocné povolení k nakládání s vodami pro provoz dráhy, a že zrušeno bylo právě proto, že příslušný referát životního prostředí Okresního úřadu v Č. B. rozhodl, že žalobce k užívání povrchových vod v umělé dráze pro vodní slalom povolení nepotřebuje. Jestliže soudy obou stupňů za této situace nepovažovaly provozování slalomové dráhy bez takového povolení za činnost nezákonnou, vylučující možnost vzniku legálního majetkového přínosu, je zřejmé, že respektovaly rozhodnutí příslušného správního orgánu (srov. ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.), a nelze jim vytýkat nesprávný právní názor. Protože součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně (odvolací soud je převzal a vycházel z nich) je i zjištění, že žalobce v rozhodné době disponoval živnostenským oprávněním k ubytovací činnosti, není dovolací námitka poukazující na jeho absenci opodstatněná a není ani způsobilá vést k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti části výroku o platební povinnosti ve výši 47.975,- Kč podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (72.288,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena o 50% podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a o dalších 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) a po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru podle §16 odst. 2 vyhlášky činí 3.840,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu