ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1935.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1935/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 43.628,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 233/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2004, č. j. 11 Co 731/2003 - 48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2004, č. j. 11 Co 731/2003 - 48, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 5. 2003, č. j. 15 C 233/2002 - 27, se
z r u š u j í a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalovanému, označenému jako Ministerstvo spravedlnosti ČR, domáhal zaplacení částky 43.628,10 Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu měla být způsobena v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 46 E 1585/99 nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že „po podání návrhu na exekuci se soud domníval, že zasláním tohoto návrhu katastrálnímu úřadu dosáhne znemožnění převodu nemovitostí do doby provedení exekuce“, že předvolal povinnou před nařízením exekuce, čímž se o ní dozvěděla a nemovitost převedla na další osobu, a že v tomto řízení došlo k neodůvodněným průtahům. Protože exekuční řízení bylo zastaveno, přišel žalobce o možnost uspokojit svoji pohledávku vůči povinné.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č. j. 15 C 233/2002 - 27, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. Ro 1786/97, byla žalované L. V. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 43.628,10 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Ze spisu Okresního soudu v Karviné vedeného pod sp. zn. 46 E 1585/99 dále zjistil, že dne 26. 11. 1999 podal žalobce jako oprávněný proti povinné L. V. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, zapsaných na LV 202 pro katastrální území P., obec O., a to par. č. 192 s objektem bydlení čp. 470, parc. č. 193 a 194, pro zaplacení uvedené pohledávky, nákladů předchozího řízení a nákladů spojených s podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dne 30. 11. 1999 a následně dne 17. 1. 2000 soud stejnopis tohoto návrhu zaslal Katastrálnímu úřadu v K., který jej vrátil s tím, že na jeho základě nelze zapsat poznámku podle §9 odst. 1 písm. a) ani b) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Při výslechu u okresního soudu dne 25. 2. 2000 povinná uvedla, že dům čp. 470 s pozemky prodala a že byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (předchozí zásilka s předvoláním povinné k výslechu na 2. 2. 2000 byla poštou z důvodu jejího odstěhování vrácena, k dalšímu výslechu nařízenému na 11. 2. 2000 se povinná omluvila z důvodu nemoci, což doložila potvrzením o pracovní neschopnosti). Pravomocným usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 2. 2000, č. j. 46 E 1586/99 - 10, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem uvedených nemovitostí povinné, jíž byl dán současně zakáz, aby nemovitosti převedla na někoho jiného nebo je zatížila, a dále jí bylo uloženo oznámit do 15 dnů, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo. Dne 15. 3. 2000 Katastrální úřad v K. vrátil soudu stejnopis usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné, jenž mu byl doručen dne 1. 3. 2000, s odůvodněním, že zápis poznámky do katastru nemovitostí nelze provést, neboť povinná se svým manželem převedli nemovitosti kupní smlouvou ze dne 23. 2. 2000 na J. K., a že vklad vlastnického práva byl povolen a zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 23. 2. 2000. Pravomocným usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 6. 2000, č. j. 46 E 1586/99 - 20, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2000, č. j. 13 Co 1153/2000 - 28, byl nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí prohlášen za nepřípustný a výkon rozhodnutí byl zastaven. Žaloba, jíž se žalobce domáhal proti J. K. určení, že kupní smlouva ze dne 23. 2. 2000 je vůči němu neúčinná, byla zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 5. 2001, č. j. 15 C 143/2000 - 38. Návrh žalobce (oprávněného) na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, nařízený usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 5. 2001, č. j. E 704/2001 - 6, byl pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 5. 9. 2001, č. j. E 704/2001 - 27, zastaven, neboť při provádění výkonu rozhodnutí a soupisu movitých věcí nebyly vykonavatelem nalezeny žádné věci postižitelné výkonem rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný označený jako Ministerstvo spravedlnosti není v tomto sporu pasivně věcně legitimován, a v řízení ani nebylo zjištěno, že by žalobci vznikla škoda nesprávným úředním postupem soudu. Dovodil, že soud v exekučním řízení postupoval v souladu se zákonem, i když stejnopis návrhu na výkon rozhodnutí doručil katastrálnímu úřadu, neboť šlo o postup, který je v souladu s ust. §8 písm. f) - ee Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, zaslání stejnopisu tohoto návrhu je možno považovat za oznámení soudu ve smyslu §9 zák. č. 265/1992 Sb., na jehož základě mělo být v katastru nemovitostí zaznamenáno, že právní vztahy mohou být dotčeny změnou. Pokud byla povinná předvolána k výslechu u soudu, jednalo se o procesní úkon v souladu s občanským soudním řádem, neboť se zřetelem k ust. §264 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen se při rozhodování o návrhu na výkon rozhodnutí zabývat tím, zda navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že neodůvodněnými průtahy v exekučním řízení umožnil povinné majetek převést, když z exekučního spisu je patrné, že všechny procesní úkony byly provedeny bez zbytečných průtahů a směřovaly k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2004, č. j. 11 Co 731/2003 - 48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a - poté, co žalobce odstranil nedostatek spočívající v označení žalované strany - se ztotožnil se závěrem, že žaloba není opodstatněná, neboť postup vytýkaný žalobcem v exekučním řízení nebyl nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. S poukazem na ust. §9 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., a na §9 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy dovodil, že pokud okresní soud v exekučním řízení zaslal katastrálnímu úřadu na vědomí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, byť mu to zákon neukládal, nejednalo se o postup nesprávný, pouze nadbytečný. Byl-li návrh na nařízení exekuce prodejem nemovitostí podán dne 26. 11. 1999 a usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí bylo vydáno 25. 2. 2000, nejednalo se podle názoru odvolacího soudu o nesprávný úřední postup, tj. „o porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě“. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000, „soudu nezakazoval“, aby ve věci výkonu rozhodnutí nařídil jednání, naopak s tím v některých případech počítal (§264 odst. 1, §253 odst. 2 o. s. ř.), a protože vždy bylo třeba se zabývat vhodností navrhovaného výkonu rozhodnutí, nelze postup soudu, pokud povinnou předvolal k výslechu, považovat za postup nesprávný, když v daném případě mohla otázka vhodnosti výkonu rozhodnutí mít zásadní význam s ohledem na výši vymáhané pohledávky a cenu nemovitostí. Mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem není dána příčinná souvislost, neboť důvodem, pro který nebyla pohledávka žalobce vymožena, nebylo samotné předvolání povinné k výslechu, nýbrž okolnost, že povinná předmětné nemovitosti převedla na jinou osobou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčen o tom, že pochybením soudu povinná zjistila, že bylo zahájeno exekuční řízení prodejem nemovitostí dříve, než s nimi byla znemožněna dispozice, a v důsledku toho nemovitosti převedla a tak exekuci zmařila. Namítá, že pochybení soudu neshledává v tom, že zaslal katastrálnímu úřadu návrh na nařízení exekuce, nýbrž v okolnosti, že „soud se mylně domníval, že tímto způsobem zablokuje dispozici s předmětnými nemovitostmi“ a že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí vydal až 3 měsíce po podání návrhu. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že soud v exekučním řízení nepostupoval při předvolání povinné k výslechu vadně z toho důvodu, že v té době občanský soudní řád takový postup nezakazoval. Má za to, že soud předvolal povinnou k výslechu proto, že se domníval, že před tím zaslaným stejnopisem exekučního návrhu byl znemožněn převod nemovitostí; v důsledku uvedeného omylu postupoval vadně. I v případě, že by soud povinnou vyslechl s vědomím, že nemovitost není blokovaná, nelze jeho postup považovat za správný s odkazem na to, že zákon provedení výslechu nezakazoval, neboť je třeba vycházet ze smyslu a účelu zákona a z toho, že úkolem soudu v exekučním řízení není mařit exekuci. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, shledává jí dovolatel „nikoliv v předvolání povinné“, ale mezi jejím informováním o exekuci na dané nemovitosti a jejich neprodleným prodejem“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen „zákon“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Za nesprávný úřední postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
Výkon rozhodnutí je činností směřující k tomu, aby nárok přiznaný exekučním titulem byl - v případě nepodřízení se uložené povinnosti - donucovací státní mocí uspokojen; cílem výkonu rozhodnutí je tudíž uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, a to nuceným zásahem státu do jinak chráněné právní sféry povinné osoby. Jde-li o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (movitých věcí), je účelem exekuce získání peněžních prostředků, jimiž bude moci být oprávněný uspokojen, jestliže povinný nesplnil povinnost zaplatit oprávněnému to, co mu bylo vykonatelným rozhodnutím (nebo jiným titulem) uloženo.
Podle §253 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, výkon rozhodnutí nařídí předseda senátu, a to zpravidla bez slyšení povinného.
Podle ust. §256 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit a provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, zaplacení peněžité částky, lze jej provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem (srov. §258 odst. 1 o. s. ř.).
Navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může předseda senátu nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§264 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění je soud povinen z úřední povinnosti vždy zkoumat, zda není navrhován způsobem zřejmě nevhodným. Nevhodnost poměru navrhovaného způsobu exekuce má být zkoumána především z hlediska poměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu povinného, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo. Nejde však o hledisko jediné. Soud musí dále uvážit, zda i tam, kde je takovýto zjevný nepoměr, je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem, u něhož lze důvodně předpokládat, že pohledávka oprávněného bude uspokojena v přiměřeném čase. Přiměřenost času v uspokojení pohledávky je třeba uvažovat nejen s přihlédnutím k poměrům povinného, ale i s ohledem na to, dokdy lze po oprávněném ještě spravedlivě požadovat, aby posečkal s uspokojením své pohledávky, a v jaké době lze při zvoleném způsobu exekuce zpravidla očekávat vydobytí pohledávky. Kdy tomu tak je, je věc individuálního posouzení každého případu. V případě, že exekucí jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřeném čase uspokojit, nebude navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, značně převyšuje výši pohledávky.
Úvaha soudu o tom, zda navrhovaný způsob exekuce je vhodný, ovšem nepřepokládá, že by bylo třeba povinného před nařízením exekuce vyslechnout.
Samotná okolnost, že soud v exekučním řízení zaslal opakovaně katastrálnímu úřadu na vědomí oznámení o zahájení řízení o podaném návrhu žalobce na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, nelze považovat za nesprávný úřední postup (za vadu ve způsobu vedení řízení), neboť i když občanský soudní řád soudu takovouto povinnost neukládal, ust.
§8 písm. f) - ee) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 30. 8. 1993, č. j. 1068/93-OOD, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, s tímto postupem počítal a v tomto ohledu upravoval působnost pracovníků soudu (vedoucí soudní kanceláře, soudního tajemníka nebo vyššího soudního úředníka) a mohlo se tudíž jednat jen o úkon nadbytečný, jak odvolací soud správně dovodil.
Jestliže však v posuzované věci bylo zjištěno, že k návrhu žalobce (oprávněného) na nařízení exekuce, jenž byl soudu doručen dne 26. 11. 1999, byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné (a jejího manžela) nařízen usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 2. 2000, č. j. 46 E 1586/90 - 10, a to teprve poté, kdy povinná byla soudem předvolána k výslechu na 11. 2. 2000, a opakovaně pak na 25. 2. 2000, přičemž již od 2. 2. 2000, kdy jí byla doručena zásilka obsahující předvolání k výslechu, věděla o tom, že žalobcem byl podán návrh na nařízení exekuce prodejem nemovitostí, nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že se nejednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. I když tehdy účinný občanský soudní řád nestanovil lhůty k vydání rozhodnutí o nařízení exekuce (a nestanoví je ani po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), nelze mít za to, že by soud v předmětném exekučním řízení prováděl procesní úkony bez zbytečných průtahů a že by tyto úkony byly v souladu s občanským soudním řádem. Namísto toho, aby soud po podání návrhu na exekuci přistoupil bezodkladně k jejímu nařízení a k vyslovení zákazu, aby povinná nemovitosti převedla na někoho jiného nebo je zatížila, povinnou v rozporu s účelem exekučního řízení před nařízením výkonu rozhodnutí předvolal opakovaně k výslechu, čímž se dne 2. 2. 2000 dozvěděla o tom, že oprávněným byl podán návrh na exekuci, a tímto nesprávným postupem soud povinné umožnil, že nemovitost spolu se svým manželem převedla kupní smlouvou ze dne 23. 2. 2000 na J., a teprve poté výkon rozhodnutí usnesením ze dne 25. 2. 2000 nařídil, navíc až po třech měsících od podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Ani okolnost, že povinná spolu se svým manželem převedla v průběhu exekučního řízení kupní smlouvou ze dne 23. 2. 2000 nemovitosti na jinou osobu, však podle ustálené judikatury nebyla důvodem pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (spoluvlastnického podílu) spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost (spoluvlastnický podíl k nemovitosti) je ve vlastnictví povinného (§335 odst. 1 o. s. ř.), totiž soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení (tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí). Jen podle tohoto stavu může oprávněný označit nemovitost, jejíž prodej navrhuje (spoluvlastnický podíl), jen k tomuto datu může prokazovat vlastnictví povinného k nemovitosti (spoluvlastnickému podílu) a podle tohoto okamžiku se také řídí pořadí pohledávky oprávněného. Přejde-li z jakýchkoli důvodů po zahájení řízení vlastnické (spoluvlastnické) právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě tomu, aby soud v nařízeném výkonu rozhodnutí pokračoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99, publikovaný v časopisem Soudní judikatura 12/2000, pod pořadovým číslem 139, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1977, sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/1997, pod poř. č. 89). Osoba, která se stala novým vlastníkem nemovitostí (spoluvlastnického podílu) a jejíž věc byla postižena výkonem rozhodnutí, se může po nařízení výkonu rozhodnutí bránit pouze postupem podle ust. §267 odst. 1 o. s. ř., tj. žalobou proti oprávněnému na vyloučení nemovitosti (spoluvlastnického podílu) z výkonu rozhodnutí, a to ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Teprve pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě podle ust. §267 odst. 1 o. s. ř. je potom důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, a to podle ust. §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně se v exekučním řízení dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., který je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, spočívající v tom, že se nedomohl uspokojení své pohledávky vůči povinné, a to především tím, že povinnou před nařízením exekuce předvolal k výslechu a poskytl jí nejen informace o tom, že exekucí mají být postiženy nemovitosti v jejím vlastnictví (a ve vlastnictví jejího manžela), ale i časový prostor, a tím jí umožnil nemovitost převést kupní smlouvou na třetí osobu, čímž byl zmařen účel exekuce. Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 46 E 1586/99, jímž byl nařízen výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné a jímž byl vysloven zákaz dispozice s nemovitostmi, bylo tudíž vzhledem k uvedenému vydáno opožděně. Součástí nesprávného úředního postupu pak byly i okolnosti, za nichž byl nařízený výkon rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 6. 2000, č. j. 46 E 1586/99 - 20, podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, prohlášen za nepřípustný a byl zastaven, když za stav rozhodující pro nařízení exekuce soud nesprávně považoval den vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Naposledy uvedeného pochybení se dopustil i Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 31. 8. 2000, č. j. 13 Co 1153/2000 - 28, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Důvod k zastavení řízení, a to podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., by totiž byl dán jen v případě, že by se nabyvatel podle kupní smlouvy ze 23. 2. 2000 domohl ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí podle §267 odst. 1 o. s. ř., pokud by prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k nemovitostem, které vylučuje výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu řeší otázku předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti, v rozporu s hmotným i procesním právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud proto dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a dovolání proti němu je proto přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ze stejných důvodů je pak i důvodné.
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení
(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu