ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1994.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1994/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 110/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 58 Co 172/2994 - 74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně - jako dědička po svém otci F. K. - se domáhala proti státu (mimo jiných nároků, o nichž již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto) podle zákona č. 58/1969 Sb. zaplacení částky 100.000,- Kč jako „přiměřeného odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ jejímu otci, k němuž došlo nesprávným úředním postupem bývalé Státní bezpečnosti dne 1. 12. 1948, spočívajícím v tom, že majetek, nacházející se v domě čp. 684 v K. ul. v S., byl po zatčení otce žalobkyně odňat a uskladněn bez řádného soupisu a není známo, kde se nachází. Poté, co otec žalobkyně byl v roce 2000 rehabilitován, požádala o vydání věcí, nebylo jí však vyhověno, neboť není známo, kde se nacházejí, a úspěšná nebyla ani její žádost o poskytnutí odškodnění za majetek jejího zemřelého otce adresovaná Ministerstvu financí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 21 C 110/2001 - 64, žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 8. 2002, č. j. 21 C 110/2001 - 17, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 110.000,- Kč jako náhradu ušlé mzdy, částku 4.500,- Kč jako náhradu nákladů vazby, částku 500,- Kč jako náhradu nákladů trestního řízení, částku 250.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění v souvislosti s nezákonným odnětím svobody a částku 100.000,- Kč jako přiměřené odškodnění za nezákonné odnětí veškerého majetku“ a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, č. j. 29 Co 406/2002 - 34, v zamítavém výroku ohledně částky 365.000,- Kč potvrzen, ve výroku o zamítnutí žaloby co do dále požadované částky 100.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně bydlel v domě, který vlastnila společnost W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost, československá větev v P., v němž měl veškerý svůj majetek. Dne 1. 12. 1948 byl tento dům obsazen Státní bezpečností, otec žalobkyně byl spolu s dalšími osobami zadržen, obviněn z trestného činu podle §2 odst. 3, §32 odst. 2 a §42 zák. č. 231/1948 Sb. a předán do vyšetřovací vazby, v níž byl protiprávně držen do 15. 7. 1949. Po jeho zatčení nedošlo k řádnému soupisu majetku, který se v domě nacházel, věci byly zabaveny a složeny do úschovy a z domu byla zřízena ubytovna pro příslušníky Státní Bezpečnosti. Po zastavení trestního stíhání byl otec žalobkyně z vazby propuštěn, ale okamžitě znovu zatčen a odvezen do tábora na nucené práce, odkud byl propuštěn v roce 1950. Dne 4. 2. 1952 byl znovu uvězněn a dne 4. 7. 1952 ve věznici zemřel. Zbylé věci, které se v domě nacházely a jež patřily společnosti W. T. B. a. T. S., byly dne 11. 8. 1952 sepsány, následně došlo k jejich realizaci, tj. byly prodány, a část nábytku byla odprodána jako palivové dříví. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, byl otec žalobkyně podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitován a žalobkyně jako dědička obdržela polovinu z celkového odškodnění ve výši 11.625,- Kč (druhou polovinu obdržel její bratr). Soud prvního stupně dovodil, že došlo-li ke škodné události v roce 1948, nelze postupovat podle zák. č. 58/1969 Sb., nýbrž podle zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném do 30. 9. 1949. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje ustanovení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, je na daný případ třeba aplikovat ust. §1295 až 1301 tohoto zákona o náhradě škody a ohledně promlčení ust. §1489, podle kterého platilo, že každá žaloba za odškodnění se promlčuje ve třech letech od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově, nechť byla škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě a osobě škůdcově nebo vzešla-li škoda zločinem, zanikne žalobní právo po 30 letech. Obvodní soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody v daném případě zaniklo, neboť otec žalobkyně, ani ona sama, tento nárok neuplatnili v třicetileté „prekluzivní lhůtě“. Dále poukázal na to, že z tvrzení žalobkyně ani jednoznačně nevyplývá, které věci byly ve vlastnictví jejího otce, neboť z jí předloženého soupisu věcí zabavených v objektu dne 11. 8. 1952 vyplývá, že byl sepsán a zabaven majetek W. T. B. a. T. S., S. v. - biblická trachtátní společnost čsl. větev v P., a není tudíž zřejmé, které věci byly ve vlastnictví otce žalobkyně, a prokázána tak není ani výše škody. Pokud žalobkyně svůj nárok dovozovala ze zákona č. 141/1950 Sb., zaujal soud názor, že v dané věci jej aplikovat nelze, když k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu došlo v roce 1948.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 58 Co 172/2004 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že na nárok žalobkyně je třeba aplikovat ust. §1489 zák. č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, neboť jak ust. §860 obč. zák. nyní účinného občanského zákoníku, tak občanský zákoník z roku 1950 na použití promlčecích dob podle tohoto zákona odkazují, přičemž počátek běhu lhůt, jakož i promlčecí doby, spojují s okamžikem vzniku škody, tj. v daném případě se dnem 1. 12. 1948. Za správný proto městský soud považoval závěr soudu prvního stupně, že „došlo k prekluzi práva“ žalobkyně na náhradu škody podle ust. §1489 obecného zákoníku občanského, když otec žalobkyně, ani ona sama, nárok neuplatnili v třicetileté promlčecí době, a toto právo tak zaniklo. K odvolacím námitkám žalobkyně dále odvolací soud uvedl, že i když z provedeného dokazování není zřejmé, zda otec žalobkyně jako poškozený o škodě a o osobě škůdcově věděl, uplatní se i v takovém případě třicetiletá doba (v pochybnostech soud vychází ze závěru pro poškozeného příznivějšího). Městský soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku žalobkyně, jestliže v souvislosti s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, dovozovala, že „promlčecí doba měla být posouzena jako tříletá“, jež počala běžet od okamžiku soudní rehabilitace jejího otce dne 26. 1. 2000. Dovodil, že vědomost o osobě škůdce nesouvisí se soudní rehabilitací otce žalobkyně a s prokazováním jeho neviny v trestním řízení; navíc žalobkyně osobu škůdce znala, jak je to patrné z jejích žalobních tvrzení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadního významu po právní stránce považuje „otázku posouzení nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za účinnosti občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup byl prokázán teprve nedávno“. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „na věc je třeba uplatnit třicetiletou promlčecí lhůtu“ podle ust. §1489 zák. č. 946/1811 ř. z., která počala běžet od 1. 12. 1948, kdy otec žalobkyně byl nezákonně zbaven majetku. Namítá, že oba soudy přehlédly ust. §1 odst. 1 písm. b) zák. č. 198/1993 Sb., podle něhož po celou třicetiletou dobu, kdy „údajně“ měla běžet promlčecí doba, „vládl v Československu režim, který „systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé...náboženské skupiny občanů“ (to se týkalo i skupiny, s níž byl spojen otec žalobkyně). Tehdejší režim byl ve své podstatě „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Navíc v letech 1948 - 1978 neexistoval úřední doklad o tom, že postup úřadu vůči otci žalobkyně byl skutečně „zločinný, nelegitimní a...zavrženíhodný“. Tímto dokladem se stalo až vydání rehabilitačního usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2000, sp. zn. Rt 1/2000. Proto má žalobkyně za to, že „jakékoli lhůty pro „odškodňovací řízení“ lze počítat až od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále dovolatelka vyslovila názor, že pokud by nárok na náhradu škody uplatnila v době od 1. 12. 1948 do 1. 12. 1978, vystavovala by se další perzekuci, a že v daném případě jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s článkem 4 odst. 4 a článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv svobod. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci dovolatelka považuje po právní stránce za zásadní otázku „posouzení nároku na náhradu škody, která vznikla nesprávným úředním postupem za účinnosti občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., ale nesprávný úřední postup byl prokázán teprve nedávno“, a nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že její nárok zanikl uplynutím třicetileté doby podle ust. §1489 obecného zákoníku občanského, která počala běžet 1. 12. 1948. Nejprve je proto nezbytné posoudit otázku, kterým právním předpisem se uplatněný nárok řídí. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Obecně je třeba vycházet z toho, že hmotněprávní norma určuje, jaká subjektivní práva, jakého obsahu a za jakých podmínek mohou fyzickým a právnickým osobám vznikat, měnit se a zanikat. K tomu, aby vzniklo subjektivní právo, což je předpokladem vzniku hmotněprávního nároku, je třeba, aby nastala určitá skutečnost, na kterou právní norma vznik toho kterého konkrétního subjektivního práva váže. Jednou ze základních zásad občanského práva hmotného je, že vznik právních vztahů i nároky z nich vzniklé se vždy posuzují podle právních předpisů účinných v době, kdy nastala právní skutečnost, s níž právní norma spojuje vznik nároku (srov. §868 obč. zák. v nyní účinném znění). Výjimka z této zásady by musela být stanovena přímo právním předpisem.
Současná právní úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani předchozí úprava podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (které jsou k občanskému zákoníku ve vztahu legis specialis), nemá zpětnou účinnost, jak výslovně stanoví ust. §27 a 28 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1969, a ust. §36 zák. č. 82/1998 Sb. Podle ust. §27 zákona č. 58/1969 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem. Podle dosavadních předpisů (§421 občanského zákoníku) se rovněž rozhodne o nárocích na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, k němuž došlo před počátkem účinnosti tohoto zákona (§28 odst. 2 tohoto zákona). Vzhledem k tomu, že k odnětí movitých věcí otci žalobkyně bývalou Státní bezpečností bez řádného soupisu mělo dojít dne 1. 12. 1948, je aplikace těchto norem, která tehdy ještě nebyly ani vydány, vyloučena. Namítaná okolnost, že teprve dnem právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, jímž byl otec žalobkyně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., „bylo prokázáno, že se bývalá Státní bezpečnost dopustila nesprávného úředního postupu“, proto pro posouzení, kterým právním předpisem se uplatněný nárok řídí, není významná.
Názor odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., je správný.
Ztotožnit se však nelze s názorem odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně se řídí obecnými předpisy, tj. tehdy platným zákonem č. 946/1811 ř. z., obecným zákoníkem občanským (který na našem území platil od 1. 6. 1811 do 31. 12. 1950).
Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, na nějž dovolatelka poukazuje, deklaruje v ust. §1 odst. 1 písm. b), že komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů, a v ust. §2 odst. 1, že zejména pro skutečnosti uvedené v §1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Právě pro případy, kdy stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (tzv. rozhodné období) převzal majetek občanů, je pro uplatnění jejich nároků stanoven zvláštní režim tzv. restitučními zákony. Podle §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 87/1991 Sb.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon“), se podle §1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými ve shora uvedeném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle §2 odst. 1 tohoto zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ust. §3 odst. 2 písm. c) zákon vymezuje podmínky, za nichž jsou oprávněnými osobami děti (a manžel) osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona; v ust. §6 odst. 2 uvádí případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Vzhledem k tomu, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis, mají - pokud jde o vztahy jimi upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které zákon o mimosoudních rehabilitacích označil za osoby oprávněné, platí při uplatňování a uspokojování majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem - v případech vymezených v ust. §6 - zvláštní režim stanovený tímto zákonem, a to bez ohledu na to, který předpis (obecný či restituční) je pro ně příznivější.
V případech, na které dopadá restituční zákon, se proto nelze domáhat vydání věci obecnou reivindikační žalobou či žalobou na náhradu škody, ale pouze za podmínek a způsoby, které tento zvláštní předpis stanoví, a rovněž nelze nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů v této normě uvedených, posuzovat podle obecné právní úpravy občanského zákoníku, neboť zvláštní předpis upravuje i podmínky a rozsah finančních náhrad poskytovaných státem. Totéž ostatně platí i pokud by šlo o nároky podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť i ve vztahu k tomuto předpisu je restituční zákon zákonem speciálním. Pro vztahy osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to, zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, bylo rozhodnuto mimo jiné, že F. K., je účasten rehabilitace podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, z důvodu, že byl – jak to vyplývá z obsahu spisu OrI 393/49 bývalého Státního soudu v Praze - před tímto soudem stíhán pro trestný čin podle §2 odst. 3, §32 odst. 2 a §42 zák. č. 231/1948 Sb.; nebyla na něj sice podána obžaloba, ale v souvislosti s tímto trestním stíháním byl nezákonně zbaven osobní svobody, případně majetku, a protože šlo o stíhání pro trestné činy uvedené v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 119/1990 Sb., bylo třeba v tomto případě použít obdobně ustanovení tohoto zákona a podle cit. ustanovení jej rehabilitovat.
Jestliže movitý majetek otce žalobkyně převzal v tzv. rozhodném období stát způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 2 restitučního zákona, je žalobkyně při uplatnění svého nároku vázána restitučním zákonem (podle kterého ostatně nárok na poskytnutí finanční náhrady uplatnila u Ministerstva financí ČR, nebylo jí však vyhověno) a nemůže uplatňovat jiné nároky, než které jí restituční zákon přiznává. Vydání věcí movitých upravuje ust. §5 restitučního zákona, jenž v odst. 1 stanoví, že povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem s tím, že jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Poskytnutí finanční náhrady za věci movité restituční zákon umožňuje pouze za podmínek uvedených v §13 odst. 2, tedy v případech, kdy do vlastnictví státu přešel celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona (srov. též ust. §20 odst. 2 restitučního zákona). V jiných věcech nelze peněžitou náhradu za věci movité poskytnout.
Je tedy zřejmé, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle restitučního zákona nemůže s nárokem na peněžitou náhradu za věci, jež byly odňaty jejímu otci, uspět (jak jí ostatně sdělilo i Ministerstvo financí ČR, na něž se obrátila s žádostí o poskytnutí finanční náhrady), neboť restitučními zákony byla sledována náprava či zmírnění pouze některých majetkových křivd minulého režimu při splnění určitých podmínek, a vyloučení z restituce nelze obejít tím, že by bylo uplatněno právo na náhradu škody žalobou podle obecné právní úpravy občanského zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 313/04, které lze použít obdobně), a to ani podle obecného zákoníku občanského č. 946/1811 ř. z., jenž na danou věc aplikoval odvolací soud, či podle občanského zákoníku č. 141/1950, event. podle předpisů pozdějších.
Z uvedeného vyplývá, že žalobu bylo třeba zamítnout nikoliv z důvodu promlčení nároku žalobkyně podle ust. §1489 obecného zákoníku občanského, nýbrž proto, že žalobkyně jako oprávněná osoba se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani žalobou na náhradu škody, a její nárok tudíž podle obecné právní úpravy občanského zákoníku posuzovat nelze, a podle restitučního zákona žalobkyni nárok na poskytnutí finanční náhrady za movité věci odňaté jejímu otci nevznikl.
Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, je věcně správný, a jeho zrušení dovolacím soudem se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu