ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2110.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2110/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) O. K., zastoupeného opatrovníkem, právně zastoupeného advokátkou, a b) M. K., proti žalované A. M., zastoupené advokátem, o 16.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 77/99, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. ledna 2005, č. j. 23 Co 411/2004-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. 10 C 77/99-176, zamítl žalobu na zaplacení částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem obsaženým v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2002, č. j. 20 Co 393/2001-84, jímž byl zrušen jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 6. 2001, č. j. 10 C 77/99-70, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody vzniklé v důsledku nesprávného postupu žalované notářky podle §57 zákona č. 358/1992 Sb. není opodstatněný, jelikož nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, vznik škody některému ze žalobců a ani příčinná souvislost mezi uvedenými předpoklady odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobce a) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č. j. 23 Co 411/2004-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věci samé ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shledal nárok žalobce a) na náhradu škody nedůvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nesouhlasí s právním posouzení věci v otázce ověření podpisu třetí osoby, která má podle jeho názoru zásadní právní význam, a dovozuje, že pouze určené subjekty mají oprávnění ověřovat určité skutečnosti, a proto by v těchto případech měla být dána objektivní odpovědnost státu za škodu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce a) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobců na zaplacení částky 16.000,- Kč s příslušenstvím, a to ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje na případy, v nichž se přípustnost dovolání posuzuje podle §237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř. K příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, jestliže samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) netvoří předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Protože z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a protože přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., která upravují přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce a) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu