ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2145.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2145/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. J. V. a b) S. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 29.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 86/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2004, č. j. 17 Co 268/2003-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému částku 3.990,- Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokátky, do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č. j. 10 C 86/2002-65, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 29.760,- Kč s příslušenstvím, která představuje hodnotu jejich věcí, které žalovaný zničil. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 6. 5. 1983 žalobci koupili od J. a A. Ž. parcely st. č. 23/2 a st. č. 23/3 o výměře 257 m2 s domem čp. 6 na parcele st. č. 23/2 v kat. úz. K. za kupní cenu 27.735,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 9. 1991, č. j. 4 C 294/91-7, byl schválen smír, v jehož rámci byla určena částečná neplatnost uvedené kupní smlouvy, a to ohledně převodu parcely st. č. 23/3 v kat. úz. K., neboť převodci Ž. nebyli vlastníky této parcely a nemohli ji tedy prodat; vlastníky této parcely byly L. K. a D. P., každá z jedné ideální poloviny. Smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 25. 11. 1998 se L. K. zavázala žalobcům, že vypořádá svoje spoluvlastnictví k předmětnému pozemku jeho reálným rozdělením a získanou část předmětného pozemku užívanou žalobci jim pak prodá. L. K. však svůj závazek nesplnila a naopak dne 20. 10. 1999 prodala svoji ideální polovinu předmětného pozemku D. P., která je v současné době výlučnou vlastnicí pozemku par. č. 23/3 v kat. úz. K. D. P. zmocnila žalovaného (tj. svého syna) v souvislosti s jeho stavební činností k volné dispozici s předmětným pozemkem. Žalovaný z pozemku odstranil vrata, zboural podezdívku a plot, jež vybudovali žalobci, a pokácel okrasné porosty, které zde vysázeli žalobci v době, kdy pozemek užívali v domnění, že jim patří. Soud posoudil nárok žalobců podle ust. §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný sice odstranil uvedené věci, avšak vzhledem k tomu, že porosty i plot s vraty byly součástí pozemku (§120 obč. zák.), jehož výlučnou vlastnicí byla matka žalovaného, která také byla vlastnicí věcí, jež tvoří součást pozemku, nedopustil se její syn, který jednal v rámci zmocnění, protiprávního jednání a žalobcům nemohl způsobit škodu, když z pozemku odstranil věci, které nebyly jejich vlastnictvím.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 17 Co 268/2003-92, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 22.171,52 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že okrasné dřeviny jakožto trvalý porost jsou součástí pozemku, na němž jsou vysázeny. Proto žalobcům, kteří je sice vysadili, když pozemek v dobré víře drželi, nemohla vzniknout jejich odstraněním škoda. V tomto směru neshledal odvolací soud důvod odchýlit se od ustálené soudní praxe a dále dovodil, že žalobci se mylně domnívají, že odstraněním porostů ztratili nárok proti vlastníkovi pozemku z titulu zhodnocení pozemku. Protože žalovaný zničil porosty, jejichž vlastníky nebyli žalobci, v souvislosti s jejich zničením nemohou žalobci mít žádné nároky proti žalovanému. Odvolací soud však nepřisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně v tom, že plot byl rovněž součástí pozemku. Jestliže plot byl stavbou ve smyslu občanského práva, nemohl být podle ust. §120 odst. 2 obč. zák. součástí pozemku, neboť zřídí-li někdo na cizím pozemku stavbu, je nadále jejím vlastníkem, proto plot, pokud jej zbudovali žalobci, byl jejich majetkem. Jestliže vrata tvořila součást plotu, který patřil žalobcům, nebo i pokud byla věcí samostatnou, byla rovněž vlastnictvím žalobců a jejich odstraněním mohla žalobcům vzniknout škoda. Protože v dalším řízení je třeba objasnit další skutkové okolnosti a zabývat se i tvrzením žalovaného, že vrata pouze vysadil z pantů a umístil je na pozemku žalobců, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 22.171,52 Kč s příslušenstvím, podali žalobci dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřují v otázce, 1) zda samostatná věc, která svým zabudováním či vysázením na pozemky získala charakter jeho součásti, je ve vlastnictví vlastníka pozemku i tehdy, když osoba, která věc zabudovala či vysadila, jednala v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, 2) zda osoba, která zabudováním či vysázením svých věcí přišla o vlastnické právo k těmto věcem, má nárok na náhradu škody vůči třetí osobě, která tyto zabudované či vysázené věci zničila, a to z titulu znemožnění uplatnit vůči vlastníku pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které tak zaniklo působením škůdce, a 3) zda pro zachování nároku žalobců na náhradu škody vůči škůdci postačí, že věci, které škůdce zničil, se nacházely v hraniční části pozemků při vzájemně neuznané hranici mezi pozemky, v pásmu tzv. dopustné chyby měření. Vyslovují názor, že je třeba respektovat vůli investující osoby, která v dobré víře chtěla investicemi zhodnotit vlastní věc, a pokud se později ukáže, že jí věc hlavní nepatří, nemohou se takto provedené investice stát součástí věci hlavní. Dále uvádějí, že žalovaný, který zničil jimi provedené zhodnocení pozemku, je připravil o možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení na vlastníkovi pozemku, neboť podle jejich názoru mohou požadovat vydání bezdůvodného obohacení jenom po tom, kdo je skutečně získal a kdo je v daném okamžiku skutečně drží. Třetí otázka souvisí s tím, že poškozené věci se nacházely v hraniční části pozemku při vzájemně neuznané hranici mezi pozemky, a to v části tzv. dopustné chyby měření, přičemž přesný průběh hranice mezi pozemky nebyl nikdy zjištěn. Jsou přesvědčeni, že umístění věcí v tomto „hraničním pásmu“ musí způsobit zachování jejich nároku na náhradu škody vůči škůdci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že v okamžiku odstranění trvalých porostů z pozemku parc. č. 23/3 žalobci nebyli jejich vlastníky a nemohou mít vůči němu z tohoto důvodu žádné nároky. Právní názor odvolacího soudu, že trvalé porosty jsou součástí pozemku ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., je konformní s dosavadní soudní praxí vyšších soudů a ve věci se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v této věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku žalobců na náhradu škody za zničené trvalé porosty. Právní posouzení tohoto nároku z hlediska §120 odst. 1 obč. zák. a názor odvolacího soudu, že trvalé porosty, jimiž jsou i okrasné dřeviny (srov. R 16/1996), jsou součástí pozemku, je plně v souladu s hmotným právem i s judikaturou soudů. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (srov. R 4/1992). Vlastník věci hlavní je vlastníkem i součásti věci, vlastník pozemku je proto zároveň vlastníkem trvalých porostů na pozemku. Rovněž podle ust. §2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vlastník pozemků je vlastníkem porostů na něm vzešlých. Tato otázka byla odvolacím soudem řešena v souladu s dosavadní judikaturou, není tak důvodu pro závěr, že by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani okolnost, zda okrasné dřeviny byly vysázeny na cizím pozemku v dobré víře, nic nemění na vlastnictví věci hlavní se všemi jejími součástmi. Dobrá víra může mít právní význam z hlediska §130 odst. 1, 3 obč. zák., tedy z hlediska nároku oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a příp. z hlediska rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení (§458 odst. 2 obč. zák.), avšak v obou případech se může jednat o nárok vůči vlastníkovi pozemku, jímž ovšem žalovaný není.
Otázka, zda oprávněnému zanikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, kdo je získal, v důsledku skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení byl následně žalovaným zničen, nebyla v řízení o náhradu škody dosud dovolacím soudem řešena; proto v řešení této otázky shledal dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustným (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Zhodnocení cizího pozemku výsadbou trvalých porostů je tzv. investicí do cizího. Jde-li o případ zhodnocení bez jakékoliv předchozí domluvy s vlastníkem pozemku, jedná se o získání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§451 obč. zák.). Došlo-li k výsadbě na základě dohody s vlastníkem, záleží na jejím obsahu, jaký právní vztah mezi nimi vznikl. Bylo-li do cizí nemovitosti investováno např. na základě příslibu vlastníka převést pozemek do vlastnictví investujícího, může se jednat o získání bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 obč. zák.). Pro oba uvedené případy je společné, že osobou obohacenou, a tedy povinnou k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného obohatil (§451 odst. 1 obč. zák.), tj. vlastník pozemku - v daném případě osoba odlišná od žalovaného.
Pro vznik bezdůvodného obohacení je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo získáno (přijetím plnění bez právního důvodu) nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením (právní důvod odpadl). Rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání (předmětem bezdůvodného obohacení není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo). Na povinnost toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený získal, zda jej např. zničil, a nezáleží ani na tom, zda v době rozhodování soudu a popř. v jakém rozsahu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal.
Jak vyplývá z výsledků řízení v projednávané věci, žalobci vysadili okrasné dřeviny, aniž měli k tomuto pozemku vlastnické právo, které ani dodatečně nezískali. Pokud jim (ať již z jakéhokoliv důvodu) vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, které získal obohacený (vlastník pozemku), nemohlo jim toto právo zaniknout v důsledku toho, že žalovaný poškodil předmět bezdůvodného obohacení (zničil okrasné dřeviny). Tato skutková okolnost tedy nebránila žalobcům v uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pokud vysazením dřevin vlastníkovi pozemku vzniklo, a nelze proto dovodit - jak to činí dovolatelé – že v důsledku jednání žalovaného, kdy zničil majetek vlastníka pozemku, vznikla žalobcům majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich nároku proti vlastníkovi pozemku. Z tohoto důvodu nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou žalobců.
Pokud pak žalobci poukazují na to, že vysázené dřeviny se zřejmě nacházely v hraničním pásmu, a namítají, že vzhledem k možné odchylce v mapovém operátu není jisté, zda se okrasné dřeviny skutečně nacházely na cizím (sousedním) pozemku, zpochybňují tak skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé tak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají nesprávné skutkové zjištění, což je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nemohl se dovolací soud touto námitkou dovolatelů zabývat (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokáta za jeden úkon v částce 3.915,- Kč (určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, zaokrouhlené podle ust. §16 odst. 2 této vyhlášky a snížené na polovinu podle ust. §18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu