ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2222.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2222/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. R. H., b) Ing. L. N., c) Ing. Z. Ch., d) O.-S. F., a. s., e) M. K., f) R. B., g) V. P., h) A. Corp., ch) Ing. B. K., i) Ing. M. N., j) U. Inc., k) M. V., l) H. U., m) Ing. V. Z., n) P. H., o) Města N., p) Ing. K. H., žalobců a) – m), o) a p) zastoupených advokátem, žalobce n) zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 54-65, 78, 79, 88, 108, 153/2001, o dovolání žalobců a) – m) a p) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. 13 Co 115-131/2004-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále „KCP“) s tím, že uzavřeli se společností P. I., a. s., smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě tato společnost spravovala jejich prostředky a cenné papíry, KCP však jako státní orgán pověřený dozorem nad kapitálovým trhem zanedbala dozor nad touto společností, která se při správě majetku žalobců dopouštěla nezákonných postupů, na její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobcům předáno ani vyúčtováno. Tím vznikla žalobcům škoda, jejíž náhrady se domáhají a jejíž příčinu spatřují v nesprávném úředním postupu KCP spočívajícím v její nečinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 17 C 54-65, 78, 79, 88, 108, 153/2001-42, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení 1,314.899,- Kč, žalobce b) o zaplacení 4,757.926,- Kč, žalobkyně c) o zaplacení 977.512,- Kč, žalobce d) o zaplacení 11,993.173,- Kč, žalobce e) o zaplacení 797.736,- Kč, žalobkyně f) o zaplacení 1,918.403,- Kč, žalobce g) o zaplacení 1,142.050,- Kč, žalobce h) o zaplacení 999.286,- Kč, žalobce ch) o zaplacení 1,905.842,- Kč, žalobce i) o zaplacení 967.345,- Kč, žalobce j) o zaplacení 2,080.926,- Kč, žalobkyně k) o zaplacení 449.732,- Kč, žalobkyně l) o zaplacení 1,142.294,- Kč, žalobce m) o zaplacení 3,486.824,- Kč, žalobce n) o zaplacení 3,003.643,- Kč, žalobce o) o zaplacení 12,025.932,- Kč, žalobce p) o zaplacení 1,317.201,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že každý ze žalobců uzavřel se společností P. I., a. s. (dále jen „PI“) smlouvu o správě portfolia a svěřil jí své finanční prostředky; dne 10. 5. 2001 zahájila KCP správní řízení s PI dle §47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, za porušení informační povinnosti a na majetek PI byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-7, prohlášen konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001, přičemž do soupisu konkursní podstaty byly zahrnuty cenné papíry a prostředky evidované u amerického makléře. Soud dospěl k závěru, že ve věci není dán jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to vznik škody, neboť konkursní řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo a není znám jeho výsledek; nelze tedy mít zato, že žalobcům tvrzená škoda vznikla. Škoda totiž může žalobcům vzniknout, teprve nebudou-li jejich pohledávky v plném rozsahu uspokojeny v rámci konkursu či likvidace. Soud proto žalobu pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda se KCP dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., který by byl v příčinné souvislosti se vznikem škody.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 13 Co 115-131/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Dlužníkem žalobců z právních vztahů založených smlouvami o správě portfolia je především PI a žalobci se musejí v prvé řadě vypořádat se svým dlužníkem. Na majetek PI byl prohlášen konkurs a protože právě k tomuto vypořádání směřuje konkursní řízení, v němž žalobci uplatnili svou pohledávku vůči PI, bude teprve po skončení konkursního řízení zřejmé, zda jeho nárok proti dlužníkovi bude uspokojen a v jaké výši, popřípadě k uspokojení pohledávky žalobce může dojít plněním ze zákonného pojištění prostřednictvím Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Dokud nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a PI, vyplývající ze smlouvy o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na straně žalobce v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka i o tom, zda a kdo za ni odpovídá. Námitky žalobce, že řízení je zatíženo vadami, neboť žalobce nebyl řádně vyzván k doplnění svých tvrzení podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř., a že řízení mělo být s ohledem na probíhající konkursní řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, odvolací soud neshledal důvodnými. Výzva soudu dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. nebyla na místě, neboť má být užita, když soud věc právně kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě a vznikne tak potřeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento případ, neboť závěr, že v řízení nebyl prokázán vznik škody, je závěrem skutkovým a nedošlo ke změně právní kvalifikace. Okolnost, že není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, není důvodem pro přerušení řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a) až m) a p) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a namítají, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty. Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti úpadce dle zákona o konkursu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody. Poukazuje na to, že prokuristovi společnosti PI bylo v r. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši 1.012,564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není sporu o tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její existenci, jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno. Dále namítají, že PI měla žalobcovy peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat v souladu se smlouvou o správě portfolia, a protože se jednalo o jeho zákaznický majetek ve smyslu zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a není ani součástí konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že škoda dosud nevznikla, když žalobce přihlásil pohledávku do konkursu, aniž je postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, je proto předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody, měl soud řízení v této věci podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit do skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Názor odvolacího soudu, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým“, považuje dovolatel za nesprávný. Protože soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobci žádná škoda nevznikla, změnil tím právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových okolností, a protože ho nepoučil a nevyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř., znemožnil mu tím argumentaci k odlišnému právnímu názoru soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci a) až m) a p) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tuto otázku na obdobném skutkovém základě řešil dovolací soud již v jiných rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 1. září 2004 sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 – Soubor rozhodnutí NS ČR sv. 31 – C 3030, rozsudek ze dne 23. února 2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004) a nejde ani o otázku, která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla žalobcům škoda, spočívající v hodnotě jejich majetku smluvně svěřeného do správy společnosti PI (akcií a hotovosti na účtech), jejíž náhrady se na státu domáhají.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se však nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, což platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi. Povinnost správce portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku ve smlouvě uzavřené se žalobci, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním, a v prvé řadě v tomto vztahu musí žalobci v rámci svých oprávnění vůči obchodníkovi s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající ze smluv o správě portfolia. Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku svěřeného do správy společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Nemůže být tedy uplatněna před vypořádáním práv a pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s cennými papíry.
Teprve jestliže pohledávky žalobců vyplývající z právního vztahu ze smluv o správě portfolia nelze jako jejich přímé nároky uspokojit, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich majetku, smluvně svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobců, byť je v konkursu, neplní vůči nim své závazky, neznamená vznik škody žalobců, jejíž náhrady se domáhají, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti. Na tom nemění nic ani námitka, že zatím není postaveno najisto, zda akcie a hotovost na účtech žalobců, spravovaných společností PI, patří do konkursní podstaty úpadce či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 30. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2402/2004).
Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka vzniku škody spočívající v neuspokojení pohledávek žalobců vůči společnosti PI byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně; tato otázka byla ostatně dovolacím soudem již vyřešena ve výše uvedených rozhodnutích. Proto ani tato otázka není zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé namítají, že řízení je zatíženo vadou, neboť nebyli podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. poučeni a vyzváni k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, a že soud měl řízení v této věci podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit, neboť konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody. Uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V dané věci však není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud dovolání žalobců a) až m) a p) podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci a) až m) a p) nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu