ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2244.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2244/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 363/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2002, č. j. 9 Co 95/2001-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, č. j. 9 C 363/99-15, zamítl žalobu na zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované při požáru rodinného domu žalobce dne 6. 4. 1993 byl promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 8. 2002, č. j. 9 Co 95/2001-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (patrně ve znění účinném od 1. 1. 2001). Vytýká soudům obou stupňů, že se zabývaly pouze otázkou promlčení nároku, avšak nezkoumaly blíže důvodnost žaloby, neprováděly patřičné důkazy a nebraly v úvahu důsledky liknavosti úředního postupu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně i odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před účinností zákona č. 30/2000 Sb. a odvolací soud správně věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. a aniž by žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o.s.ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu