ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2268.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2268/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 134/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co 143/2003-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 17 C 134/2002-227, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 24.248,75 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 9. 3. 1995 uplatnil u soudu nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem pracovníků celnice v Ch. v roce 1983, v jehož důsledku přišel o dovážený videorekordér Toshiba s příslušenstvím. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud dovodil, že tříletá subjektivní promlčecí doba běžící od okamžiku, kdy se žalobce o vzniku škody dověděl, tj. od odnětí věcí, uplynula před podáním žaloby a že nárok je promlčen ve smyslu ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, č. j. 17 Co 143/2003-248, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že byla-li shledána námitka promlčení důvodnou, není namístě zabývat se opodstatněností nároku. Námitce odvolatele, že běh promlčecí doby se stavěl po dobu soudního sporu o náhradu škody, který žalobce vedl u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 292/88 proti Okresnímu soudu v Chebu a Policii České republiky Z., odvolací soud nepřisvědčil s tím, že toto soudní řízení bylo vedeno proti odlišným subjektům a promlčecí doba marně uplynula již před jeho zahájením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a které odůvodňuje s odkazem na ustanovení §241a o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu. Vytýká mu, že neuvedl, podle kterého právního předpisu posuzoval promlčení nároku, a že nepřihlédl k okolnosti, že žalobci vznikla škoda jednáním zaměstnanců státních orgánů, kteří neprováděli řádně svoji práci; nezjišťoval ani, zda postupovali podle předpisů platných v době skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody a zda se tímto způsobem na úkor žalobce neobohatili. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o promlčení nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v důsledku marného uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby podle §22 zákona č. 58/1969 Sb. Je tedy zřejmé, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jednoznačně vymezil právní normu, podle níž otázku promlčení posuzoval, a jestliže za situace, kdy námitku promlčení shledal důvodnou, se již nezabýval řešením otázky, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti, postupoval v souladu se zákonem, zásadou procesní ekonomie i ustálenou soudní judikaturou [srov. stanovisko senátu Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, podle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne, což platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.]
Z uvedeného je zřejmé, že otázky uvedené v dovolání nepředstavují otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), pro kterou by byla založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a že dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu