ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2284.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2284/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. T., a. s., o zaplacení částky 44.044,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 491/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2005, č. j. 6 Co 541/2005-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 6 C 491/2001-119, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 44.044,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody vzniklé na jím obhospodařovaných porostech v důsledku poškození černou zvěří je opodstatněný; při posouzení výše škody vyšel ze znaleckého posudku Ing. J., CSc., znalce z oboru zemědělství, odvětví rostlinná výroba se specializací výživa a ochrana rostlin, půdoznalectví.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 6 Co 541/2005-136, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 30.830,80 Kč, ohledně částky 13.213,20 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právními a částečně i se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zejména pak v otázce výše škody. Odlišně však posoudil míru spoluzavinění na straně žalobce, který (jak vyplynulo ze znaleckého posudku) dostatečně nevyužil všech dostupných prostředků (chemicky odpudivých nebo jiných látek a technických prostředků) k plašení zvířat či zrazování zvěře, jelikož podle vlastního vyjádření pouze chodil po poli, zvěř plašil a dva kusy zastřelil. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobce neučinil přiměřená opatření k zabránění škody a v souladu s ustanovením §34 odst. 4 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, v tehdy platném znění, stanovil míru spoluzavinění žalobce na 30% a snížil povinnost žalovaného k náhradě škody na částku 30.830,80,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci v otázce stanovení míry jeho zavinění, poukazuje na čistě teoretickou úvahu odvolacího soudu, vycházející ze znaleckého posudku Ing. J., CSc., o způsobech možného použití prostředků k vyplašení černé zvěře a cituje část znaleckého posudku, ze kterého dovozuje závěr, že žalovaný jako správce honitby, byl v případě nadměrného přemnožení (uvádí 2000%) černé zvěře povinen sám situaci zajistit. Odstřel černé zvěře je jedním z opatření, které může pomoci, ale problém neřeší a ani použití sebedokonalejšího ochranného opatření nemohlo ochránit úrodu proti takovémuto množství černé zvěře. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalobce o množství černé zvěře v dané lokalitě v roce 2001 a o odstřelu 2 ks černé zvěře a vytýká žalobci, že neučinil žádná přiměřená opatření k zabránění škod v souladu se zákonem, přestože měl spolu s další osobou povolenku k lovu této zvěře a mohl tak účinněji pomoci při ochraně pozemků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 13.213,20 Kč zamítá. I když odvolací soud formálně označil celý svůj výrok ve věci samé jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, z porovnání obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalovaného ve výši 30.830,80 Kč nedošlo, neboť oba soudy o nároku žalobce v tomto rozsahu rozhodly shodně. Ačkoliv žalobce v dovolání výslovně nevymezil rozsah dovolání, je z odůvodnění dovolání zřejmé, že proti této části rozhodnutí výhrady nemá (ostatně tímto výrokem, jímž bylo žalobě vyhověno, žalobci žádná újma na jeho právech nevznikla a nebyl by ani k podání dovolání subjektivně legitimován). Přípustnost dovolání proti rozsudku ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 13.213,20 Kč) se pak řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože v této části jde skutečně o rozhodnutí měnící, avšak protože jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu