ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.283.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 283/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci K., zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 149/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2004, č. j. 27 Co 359/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. 7 C 149/2000-99, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované bylo uloženo „nahradit žalobci způsobenou škodu tím, že uvede do předešlého stavu podmínky pro užívání do nájemní smlouvy zahrnuté adaptované stodoly jako celku pro provoz žalobce, a to tím, že zajistí kolaudační rozhodnutí pro tyto prostory“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 5. 1991 byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalovanou jako pronajímatelem a J. P., jako nájemcem. Smlouvu podepsal otec žalobce, oba se jmenují stejně a v té době měli oba stejné bydliště (žalobce má trvalé bydliště v obci K. až od 30. 12. 1994), a žádný z nich neměl tehdy oprávnění k podnikatelské činnosti; žalobce je pak získal rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 21. 5. 1991; údaje o podnikatelské činnosti, uvedené v §2 smlouvy o nájmu, vycházejí z tohoto rozhodnutí, které bylo vydáno až po podpisu této smlouvy, a uvedené IČ je žalobcovo. Po provedeném řízení, v němž soud prvního stupně kromě listinných důkazů provedl důkaz výslechem řady svědků včetně otce žalobce, dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení, že žalobcův otec smlouvu podepsal za žalobce na základě písemného zmocnění. Proto soud dovodil, že nájemcem podle této smlouvy o nájmu je žalobcův otec. Protože žalobce nebyl účastníkem smlouvy o nájmu nebytových prostor, nemůže se domáhat ve smyslu ust. §420 a násl. obč. zák. náhrady škody z porušení povinností vyplývajících ze smlouvy. Žalobu proto zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č. j. 27 Co 359/2004-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (když další důkazy s ohledem na to, že účastníci byli v řízení před soudem prvního stupně řádně poučeni ve smyslu ust. §119a odst. 1 o. s. ř., neprováděl) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce ve sporu. Žalobce se domáhá „náhrady škody, která mu vznikla z nájemní smlouvy, kterou uzavřel se žalovaným dne 2. 5. 1991,“ z provedených důkazů však vyplývá, že žalobce se nestal nájemcem na základě předmětné nájemní smlouvy, když všichni svědkové uvedli, že vítězem výběrového řízení byl otec žalobce, který se účastnil jednání. V bodě 2 nájemní smlouvy je sice uvedeno IČO, které patří žalobci, u Obecního úřadu B. však byla pod tímto IČO zaregistrována podnikatelská činnost až dne 21. 5. 1991, tedy následně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nájemní smlouvu dne 2. 5. 1991 neuzavřel s žalovanou žalobce, proto považoval za nerozhodné, že žalobce podepsal dodatek nájemní smlouvy dne 2. 6. 1994. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pokud se žalobce domáhá náhrady škody za porušení nájemní smlouvy ze dne 2. 5. 1991, kterou neuzavřel, není ve sporu aktivně legitimován.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje skutkové okolnosti, nesouhlasí se závěrem soudu, že neprokázal svoji aktivní legitimaci ve sporu, a namítá nesprávné právní posouzení. Povinnost vykázat se plnou mocí při podpisu smlouvy má za samozřejmou, starosta obce musel rovněž vědět, že mu plná moc musí být při podpisu předložena. Namítá, že stanovisko soudu, že zmocněnec musí následně, a to i dalším osobám, prokázat, že při podpisu smlouvy předložil plnou moc, nemá oporu v žádném předpise hmotného práva. V tom spatřuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dále namítá, že písemná plná moc je předepsána pouze pro plné moci podle ust. §31 odst. 2 obč. zák. a na další případy tento požadavek nelze rozšiřovat. Smluvní strany zvolily pro uzavření smlouvy, pro kterou jinak není předepsána závazná forma a není při jejím uzavření písemná plná moc nutná, písemnou formu a je nutno předpokládat, že otec nájemce písemnou plnou moc měl. Důkaz o této skutečnosti má v rukou žalovaná a nemůže-li tento důkaz předložit, údajně pro jeho zničení povodní, nelze dovozovat, že tento důkaz musí po třinácti letech od podpisu smlouvy předložit zmocněnec nebo zmocnitel. Tuto povinnost mu žádný právní předpis neukládá a nikdo není povinen pořizovat druhopis plné moci pro případné pozdější použití. Soud proto není oprávněn požadovat na žalobci důkaz, že plná moc byla obci předložena. Podle ust. §33 odst. 2 obč. zák. i při nedostatku plné moci při podpisu by byl zmocnitel oprávněn dodatečně jednání zmocněnce schválit, což se v daném případě stalo, když dovolatel již od 2. 5. 1991 plnil podmínky nájemní smlouvy a na výzvu obce přemístil svoje trvalé bydliště do místa provozovny. Požadovat tedy na žalobci důkaz, že plná moc byla zmocněnci udělena, je v rozporu s hmotným právem, s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navíc je to nadbytečné. Okolnost, že on nebyl ve smlouvě konkrétněji identifikován, mu nelze přičítat k tíži, je však v §2 smlouvy identifikován číslem a datem vystavení povolení k podnikatelské činnosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel napadá skutkový závěr, z něhož při svém rozhodnutí vycházely soudy obou stupňů, že nebylo prokázáno tvrzení o předložení plné moci, na jejímž základě jednal otec žalobce jako jeho zástupce při uzavření nájemní smlouvy.
Jestliže dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, a rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že soud aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalobce nesouhlasí, je zřejmé, že v tomto směru nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Podstatou dovolání je nesouhlas dovolatele s tím, jak byl na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení zjištěn skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci; jedná se proto především o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Pokud je namítán nesprávný právní názor v otázce, zda zmocněnec musí následně prokázat, že při podpisu předložil plnou moc, opravňující ho k zastupování, nelze dovodit, že by tato otázka, předložená k posouzení dovolacímu soudu, mohla být v dané věci otázkou zásadního právního významu.
Nehledě k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu z takovéhoto právního posouzení ani nevychází a že skutkový závěr o tom, zda otec žalobce smlouvu podepsal v zastoupení žalobce či nikoli, je podložen řadou jiných důkazů, zejména svědeckých výpovědí i obsahem samotné nájemní smlouvy, nelze usoudit, že by právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s hmotným právem.
Podle ust. §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platí, že zmocněnec jednal vlastním jménem (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Jestliže ze skutkových zjištění, která není dovolací soud oprávněn v tomto řízení přezkoumávat, vyplývá, že při uzavírání smlouvy jednal otec žalobce svým jménem a ani ve smlouvě není uvedeno, že by ji uzavřel za žalobce, smlouvu jako nájemce též podepsal a teprve později bylo do smlouvy dopsáno žalobcovo IČO, pak je zřejmé, že otec žalobce jednal a smlouvu uzavřel vlastním jménem, nikoli za žalobce, a to bez ohledu na to, zda byla při podpisu plná moc předložena či nikoli. Aplikace ust. §33 odst. 2 obč. zák. pak nepřichází v úvahu, neboť toto ustanovení se vztahuje na situace, kdy zmocněnec jedná za jiného bez plné moci, a tedy je z jeho jednání zřejmé, za koho jedná, což není tento případ.
Námitka, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost žalobce předložit plnou moc prokazující, že jeho otec uzavřel smlouvu jeho jménem, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Takovou otázkou může totiž být pouze otázka, jejíž řešení má vliv na rozhodnutí ve věci samé. Pokud ze smlouvy samotné a ani z okolností provázejících její uzavření nevyplývá, že nájemní smlouvu s pronajímatelem uzavřel žalobce zastoupený svým otcem, nemůže mít otázka dodatečného předložení plné moci rozhodující význam pro rozhodnutí v této věci; ostatně neúspěch žalobce ve věci nebyl důsledkem toho, že v řízení nepředložil plnou moc vystavenou jeho otci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání proto není podle těchto ustanovení proti tomuto rozhodnutí přípustné.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu