ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2881.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2881/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Sociálna poisťovňa, se sídlem v Bratislavě, 29. augusta 9, Slovenská republika, pro doručování: Sociálna poisťovňa – pobočka Dolný Kubín, Aleja Slobody 1878, Slovenská republika, proti žalovanému: Z.-o. d. v. Ú., zastoupenému advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 43.050,- Sk, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 140/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2004, č. j. 56 Co 59/2004-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2004, č. j. 56 Co 59/2004-167, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2003, č. j. 12 C 140/2002-130, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Poté, co rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2002, č. j. 12 C 140/2002-76, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 56 Co 76/2003-97, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že podle §15 zákona č. 97/1963 Sb. je třeba věc posoudit podle hmotného práva Slovenské republiky, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 12 C 140/2002-130, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.050,- Sk a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zaměstnanec žalovaného O. Š. způsobil vozidlem ve vlastnictví žalovaného dne 29. 11. 1999 na dálnici u V. dopravní nehodu, při níž zahynul D. D., jehož manželce vyplatila žalobkyně na vdovském důchodu za období od 29. 11. 1999 do 28. 11. 2000 celkovou částku 43.050,- Sk, kterou požaduje nahradit podle §31 zákona č. 274/1994 Zbierky zakonov Slovenské republiky (dále jen „Z. z.“), o Sociálnej poisťovni. Soud na základě ust. §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dovodil svou pravomoc, neboť je dána věcná i místní příslušnost založená sídlem žalovaného, a dovodil, že věc nelze posoudit podle Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, vyhlášené pod č. 130/1976 Sb. (dále též jen „Úmluva“), neboť čl. 2 bod 6 Úmluvy vylučuje její použití na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím. Vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu na výklad ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb., soud podle §31 odst. 1 a 2 zákona č. 274/1994 Z. z. uzavřel, že žalobkyni svědčí regresní nárok na náhradu vyplacených dávek poskytnutých z důchodového zabezpečení, neboť k jejich výplatě došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, resp. jeho zaměstnance, jehož jednání je podle ust. §420 odst. 2 Občianského zákoníku přičitatelné zaměstnavateli.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 7. 2004, č. j. 56 Co 59/2004-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl ostatně mezi účastníky nesporný, a s poukazem na svůj právní názor vyslovený již ve zrušujícím usnesení uvedl, že Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody nelze v této věci aplikovat, a to ani analogicky, neboť podle čl. 2 bodu 6 se Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy sociálně zajišťujících a podobných institucí. Proto je nutno použít kolizní normu obsaženou v ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Skutečnost, od níž se nárok žalobkyně odvíjí, nastala sice na území České republiky (úmrtí D. D.), avšak samotná škoda začala vznikat až na území Slovenské republiky výplatou dávek důchodového zabezpečení vdově M. D. Je proto nutno zvolit právní řád místa vzniku škody, protože vzhledem k okolnostem případu je významnější, že škoda a její nepříznivé důsledky se projevily v majetkové sféře poškozeného na území Slovenské republiky. Aplikace hmotného práva cizího státu soudem České republiky není v rozporu se zásadou svrchovanosti České republiky. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z ust. §31 zákona č. 274/1994 Z. z. a pasivní legitimace žalovaného z pracovněprávního vztahu vůči řidiči, který způsobil dopravní nehodu, podle ust. §420 odst. 2 slovenského Občianského zákoníku, podle nějž za zaměstnance, který způsobil škodu, odpovídá jeho zaměstnavatel. Pokud jde o povahu uplatněného nároku, nejedná se o nárok na náhradu škody, nýbrž o speciální, právním předpisem založený nárok na regresní náhradu podle zákona č. 274/1994 Z. z., podle něhož se rovněž posuzují předpoklady vzniku nároku. V řízení bylo prokázáno splnění všech podmínek pro vznik tohoto nároku a aplikaci ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 274/1994 Z. z. nebrání ani výhrada veřejného pořádku ve smyslu ust. §36 zákona č. 97/1963 Sb., neboť účinky aplikace tohoto ustanovení nejsou v oblasti právního řádu České republiky zásadně nepřijatelné, když český právní řád upravuje obdobné nároky zdravotních pojišťoven na náhradu nákladů, které vynaložila v důsledku protiprávního jednání třetích osob.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů na věc nesprávně aplikovaly právní řád Slovenské republiky. Podle ust. §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. je založena pravomoc Okresního soudu v Olomouci, avšak soud měl aplikovat kolizní normu obsaženou v čl. 3 Úmluvy, v níž je uvedeno, že rozhodným právem jsou vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Dovozuje, že čl. 2 bod 6 Úmluvy nevylučuje možnost aplikace Úmluvy na daný případ, neboť stanoví pouze, že na základě této Úmluvy nelze určovat rozhodné právo pro regresní nároky náležející sociálně zajišťujícím institucím. Namítá, že soud nesprávně vyložil kolizní normu obsaženou v ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb., neboť věc bylo třeba posoudit podle právního řádu České republiky. Právo místa, kde došlo ke škodě, je totiž třeba ve smyslu tohoto ustanovení vykládat jako právo místa, kde došlo k zásahu do tělesné integrity poškozeného D. D., který zemřel po dopravní nehodě na území České republiky, a nikoliv jako právo místa, kde se realizovaly dávky poskytnuté vdově po zemřelém z důchodového zabezpečení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2892/2000 žalovaný uvádí, že na území České republiky došlo nejen ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, ale i ke vzniku škody. Poukazuje dále na to, že nárok žalobkyně není v českém právním řádu upraven ani dvoustrannou mezinárodní smlouvou mezi Slovenskou a Českou republikou, a namítá, že věc byla posouzena nesprávně i podle slovenského právního řádu, když zákon č. 274/1994 Z. z. je lex specialis ke slovenskému Občianskému zákoníku, a proto jeho ust. §420 odst. 2 nemělo být aplikováno. Pojišťovna má podle §31 odst. 1 zákona č. 274/1994 Z. z. právo na náhradu dávek pouze vůči tomu, kdo se dopustil zaviněného protiprávního jednání, v jehož důsledku dávky vyplatila, a žalovaný se žádného protiprávního jednání nedopustil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, neboť – jak soud správně rozhodl – místo škodní události, které je spojené s určitou činností či nečinností odpovědné osoby, může být i v jiném státě, než je místo vzniku škody. Nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že zákon č. 274/1994 Z. z. je lex specialis ve vztahu ke slovenskému Občianskému zákoníku, a zdůrazňuje, že zákon č. 274/1994 Z. z. není možné aplikovat bez aplikace souvisejících předpisů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č. j. 12 C 140/2002-76, žalobu zamítl a poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 56 Co 76/2003-97, v důsledku vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 12 C 140/2002-130, žalobě vyhověl a tento rozsudek byl odvolacím soudem následně potvrzen, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Pro zodpovězení právních otázek v dovolání je především třeba vymezit charakter uplatněného nároku. Podle §31 Zákona Národnej rady Slovenské republiky č. 274/1994 Z.z., o Sociálnej poisťovni, má Sociálna poisťovňa právo voči tretím osobám na náhradu dávok poskytnutých z nemocenského poistenia a z dóchodkového zabezpečenia v dósledku ich zavineného protiprávneho konania.
V dané věci jde o nárok pojišťovny na náhradu dávek vdovského důchodu poskytnutých z důchodového zabezpečení, nikoliv o nárok poškozeného na náhradu škody mu způsobené v důsledku protiprávního jednání škůdce. Při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalovaného žádná majetková ani jiná škoda žalující sociální pojišťovně nevznikla, nýbrž vznikla škoda na zdraví poškozenému. Majetkovou újmou, kterou žalobkyně požaduje nahradit, jsou dávky důchodového zabezpečení (vdovský důchod), které vdově po zemřelém občanovi Slovenské republiky vyplatila podle zvláštních předpisů, uvedených v poznámce 1/ pod čarou uvedeného zákona. Jestliže povinnost Sociální pojišťovny vyplácet dávky důchodového zabezpečení (bez ohledu na to, zda k úmrtí došlo následkem poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby či nikoliv) vyplývá z předpisů o sociálním zabezpečení, pak plnění, jež pojišťovna vdově po zemřelém poskytla, je plněním její zákonné povinnosti, a samotná skutečnost, že na základě zákonné povinnosti pojišťovna vyplatila dávky, neznamená vznik škody a ani nezakládá pojišťovně nárok na náhradu škody. Náhradu za majetkovou újmu, spočívající v částce vyplacených dávek, může pojišťovna požadovat, pokud je takový nárok založen zvláštním zákonem.
Nárok na tzv. regresní náhradu, tedy právo požadovat náhradu dávek poskytnutých z důchodového zabezpečení, zakládá zákon sociální pojišťovně zvláštním ustanovením §31 odst. 1 v části páté zákona č. 274/1994 Z.z. pod rubrikou „Sankcie“, a to jen v případě, že výplata dávek byla vyvolána v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby. Bez této skutkové okolnosti, nemůže nárok na plnění proti třetím osobám podle §31 odst. 1 zákona č. 274/1994 Z.z. sociální pojišťovně vůbec vzniknout.
Námitce dovolatele, že soud měl ve věci aplikovat Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody, vyhlášenou pod č. 130/1976 Sb., nelze přisvědčit.
Tato Úmluva určuje právo rozhodné pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod (srov. čl. 1). Podle čl. 2 bodu 6. Úmluvy se tato Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím nebo veřejným automobilovým fondům nebo proti nim a na jakékoliv vyloučení odpovědnosti stanovené právem, jímž se tyto instituce spravují.
Nejenže v případě nároku uplatněného v tomto řízení nejde mezi účastníky o vztah z občanskoprávní mimosmluvní odpovědnosti za škodu, jak vyplývá ze shora uvedeného, je tímto ustanovením výslovně vyloučeno použití Úmluvy na určení rozhodného práva, pokud jde o regresní nároky sociálně zajišťujících institucí. Co se rozumí sociálně zajišťující institucí sice není Úmluvou definováno, je však zřejmé, že se jedná o instituci, která v případě dopravní nehody určitým způsobem na základě sociální solidarity eliminuje následky dopravní nehody. Za takovou instituci lze považovat i žalobkyni, která podle §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 274/1994 Z. z. rozhoduje o dávkách nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení a zajišťuje jejich výplatu v rozsahu vymezeném zvláštními předpisy. Nárok uplatněný v tomto řízení je nárokem sociálně zajišťující instituce na postih, jež jí podle zákona náleží, a proto použití ustanovení Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody je podle čl. 2 bodu 6 vyloučeno.
Dovolatel dále namítá, že soudy nesprávně ve věci aplikovaly ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb. a toto ustanovení nesprávně vyložily.
Podle ust. §2 zákona č. 97/1963 Sb. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zakotvuje přednost mezinárodních smluv před vlastní kolizní úpravou. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou nebyla uzavřena žádná dvoustranná ani vícestranná mezinárodní smlouva, která by obsahovala kolizní úpravu pro případy regresních nároků sociálních institucí, nebo tuto problematiku řešila přímo. Ve věci je proto třeba aplikovat kolizní normy legis fori, které jsou zakotveny v zákoně č. 97/1963 Sb. Vzhledem k tomu, že v zákoně č. 97/1963 Sb. není obsažena kolizní norma, která by stanovila hraniční určovatele pro tyto regresní nároky, správně uvažovaly soudy obou stupňů o aplikaci §15 tohoto zákona per analogiam, neboť ze všech ustanovení zákona je toto ustanovení svou povahou nejbližší uplatněnému nároku.
Podle ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb. nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody.
Ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb. obsahuje dva hraniční určovatele, jimiž je buď místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, přičemž toto ustanovení mezi nimi nezakotvuje žádný vztah přednosti či subsidiarity. Oba hraniční určovatelé jsou si rovnocenní a výběr jednoho z nich je na úvaze soudu, který se při tom řídí zásadou spravedlivého a rozumného kolizního uspořádání vztahu.
Odvolací soud při svém právním názoru formulovaném již ve zrušujícím usnesení ze dne 30. 6. 2003 se řídil hlediskem, že výběr jednoho ze dvou hraničních určovatelů závisí na tom, který z nich je vzhledem k okolnostem významnější. Dovodil, že skutečností, která zakládá nárok na náhradu škody, je úmrtí D. D. zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance žalovaného, která nastala na území České republiky, avšak samotná škoda začala vznikat až na území Slovenské republiky výplatou dávek důchodového zabezpečení vdově po zemřelém občanu Slovenské republiky. I když odvolací soud zcela správně konstatoval, že nejde o nárok pojišťovny na náhradu škody, jako hraničního určovatele zvolil místo vzniku škody vzhledem k tomu, že za významnější považoval okolnost, že škoda a její důsledky se projevily v majetkové sféře poškozeného na území Slovenské republiky.
S tímto právním závěrem o aplikovatelnosti slovenského práva, založeného na tom, že škoda pojišťovně vznikla na území Slovenské republiky výplatou dávek důchodového zabezpečení, se však nelze ztotožnit. Nejde totiž o nárok poškozeného na náhradu škody, nýbrž o specifický nárok osoby odlišné od poškozeného na plnění, a protože aplikace ustanovení §15 zákona č. 97/1963 Sb. je pouze analogická, nelze předpoklady vzniku tohoto nároku ztotožňovat s předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
Skutečnost, která zakládá žalobkyni nárok na plnění proti třetí osobě (na náhradu vyplacených dávek), je zaviněné protiprávní jednání této osoby, bez něhož by nárok žalobkyni podle zákona nevznikl. Je jednoznačné a v tom je názor odvolacího soud zcela správný, že místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá pojišťovně tento nárok, je Česká republika, neboť zde došlo k dopravní nehodě zaviněné zaměstnancem žalovaného a k úmrtí občana Slovenské republiky.
Vzhledem k tomu, že samotná výplata důchodových dávek neznamená škodu na straně pojišťovny (k jejich výplatě dochází samotným faktem úmrtí pojištěnce bez ohledu na cizí zavinění nebo na to, co úmrtí předcházelo) a ani nezakládá nárok pojišťovně na plnění, a vzhledem k tomu, že bez existence zaviněného protiprávního jednání třetí osoby, k němuž došlo na území České republiky, by ani nevznikl její nárok na náhradu vyplacených dávek, jenž je předmětem řízení, ztrácí hraniční určovatel místa, kde vznikla škoda, svůj význam. Žalobkyně nemá proti žalovanému nárok na náhradu škody, nýbrž tzv. postihové právo na plnění, a to jen za předpokladu, že došlo k zaviněnému protiprávnímu jednání třetí osoby, tedy k takové skutečnosti, která zakládá její nárok na plnění. Stojí-li tedy dovolací soud před úkolem vybrat, který ze dvou naroveň postavených hraničních určovatelů – tj. místo vzniku škody a místo skutečnosti zakládající nárok – odpovídá spravedlivému koliznímu uspořádání vztahu, přiklonil se ke druhému z nich, neboť právě toto kolizní kritérium v posuzovaném případě vykazuje nejužší spojení s právním vztahem, jenž vzniká mezi žalobkyní a žalovaným.
Ke stejnému výsledku při výběru vhodného kolizního kritéria by však bylo možno dospět i na základě abstraktní úvahy. Kolizní kritérium místa vzniku škody je nevhodné pro kolizní posuzování odpovědnostních vztahů, jejichž předpokladem vzniku je zavinění. Právě tento předpoklad vyžaduje určení práva rozhodného podle kritéria místa deliktního jednání (lex loci delicti) jako kolizně nejspravedlivějšího. Hraniční určovatel místa vzniku škody tak má význam pro určování práva rozhodného pro objektivní odpovědnost, u níž se zavinění nevyžaduje, a místo vzniku škody je tak z hlediska kolizního přirozeně nejpodstatnější okolností. Důležitým hlediskem je rovněž právní jistota účastníků právního vztahu. Konstrukce kolizního práva je velmi abstraktní a vyjadřuje představy zákonodárce o tom, které právo je pro regulaci vztahů s mezinárodním prvkem nejdůležitější. V rámci této „slepé“ kolizní spravedlnosti je třeba brát ohled na předvídatelnost kolizního řešení případu za pomocí obecných principů, na kterých právo stojí. Použití kolizního kritéria místa vzniku škody pro zmíněné postihové právo však vyvolává značnou právní nejistotu – po subjektu, který se dopustí zaviněného protiprávního jednání na území České republiky, lze spravedlivě očekávat úpravu odpovědnosti právě podle českého práva. Právo by se stalo nepředvídatelné, pokud by subjekt musel vždy a za všech okolností brát v úvahu všechny právní řády, jejichž použití by se odvíjelo od toho, kde se důsledky jeho deliktního jednání projevily v majetkové sféře poškozených osob.
Je proto jednoznačné, že místo sídla právnické osoby, která vyplatila vdovský důchod, není významnějším hraničním určovatelem.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud i soud prvního stupně, které věc posoudily podle právního řádu Slovenské republiky, neposoudily ji správně a dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud je zrušil (243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu