ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2883.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2883/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované Nemocnici s poliklinikou v P., o náhradu škody ve výši 494.970,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 178/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, č. j. 12 Co 846/2003-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. 6 C 178/2000-126, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 6 C 178/2000-140, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2002, č. j. 6 C 178/2000-142, uložil žalované zaplatit žalobkyni na bolestném částku 1.050,- Kč, za ztížení společenského uplatnění částku 2.100,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 9. 1992 do 30. 9. 1994 částku 115.270,- Kč a na nákladech léčení částku 12.765,50 Kč, a pokud bylo požadováno více, žalobu na zaplacení dalších částek zamítl (tj. na bolestném 1.750,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 2.900,- Kč, na ztrátě na výdělku 250.092,- Kč, na nákladech léčení 17.042,50 Kč a v plném rozsahu požadavek na náhradu za ztrátu na důchodu ve výši 90.000,- Kč) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 20. 3. 1992 a následně dne 23. 9. 1992 operována na pracovišti žalované pro valgózní postavení palce a kladívkového druhého prstu levé nohy, v důsledku odborného pochybení se operace nezdařily, žalobkyně byla nucena podstoupit další dvě reoperace v dubnu r. 1993 a v lednu r. 1994. V důsledku toho došlo ke škodě na zdraví žalobkyně, aniž by vznik škody spoluzavinila (§420 obč. zák.). Žalovaná uznala základ nároku a částečně jí plnila mimosoudně. Se žalobkyní byl rozvázán pracovní poměr dohodou ke dni 31. 7. 1994 z důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, žalobkyně však tvrdila, že tato dohoda je neplatná, neboť okamžitě po ukončení jejího pracovního poměru z důvodu zrušení jejího místa bylo toto místo nově zřízeno. Za dobu od 1. 8. do 30. 9. 1994 jí její bývalý zaměstnavatel vyplatil odstupné, od 1. 10. 1994 byla v evidenci Úřadu práce v P., do 31. 3. 1995 pobírala hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti, od 1. 4. 1995 byla v pracovní neschopnosti a byly jí vypláceny nemocenské dávky do 3. 5. 1996, kdy byla vyřazena z evidence Úřadu práce a od 4. 5. 1996 jí byl přiznán starobní důchod. Soud stanovil výši bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle lékařského ohodnocení a podle vyhl. č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu bolestného za 155 bodů po 30,- Kč, a vzhledem k tomu, že žalovaná již před podáním žaloby žalobkyni na tento nárok plnila, žalobě vyhověl co do částky 1.050,- Kč. S ohledem na omezení hybnosti základního kloubu na palci nohy žalobkyně a na okolnosti případu dospěl soud k závěru, že náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně, které bylo ohodnoceno 70 body, je namístě zvýšit na trojnásobek, tj. na částku 6.300,- Kč, z níž před zahájením řízení byla již vyplacena částka 4.200,- Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 2.100,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Na náhradě nákladů léčení za cesty žalobkyně na vyšetření a k hospitalizaci jí soud přiznal 12.765,48 Kč a ohledně dále požadované částky 5.042,52 Kč a částky 12.000,- Kč, požadované na náhradě za doprovod manžela k lékařským vyšetřením, žalobu zamítl, neboť tyto náklady nebyly v řízení prokázány. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, uplatněný za období od 1. 9. 1992 do 31. 5. 1998, soud uznal důvodným pouze za období od 1. 9. 1992 do 30. 9. 1994, neboť pracovní poměr žalobkyně skončil 31. 7. 1994 a za srpen a září 1994 jí zaměstnavatel vyplatil odstupné. Námitku žalobkyně, že pracovní poměr s ní byl rozvázán nezákonně a že dohoda o skončení pracovního poměru je neplatná, soud neshledal důvodnou, neboť žalobkyně se vyslovení neplatnosti této dohody podle §64 zákoníku práce nedomáhala a soud není v tomto řízení oprávněn platnost dohody přezkoumávat. Vycházeje z nesporného průměrného výdělku žalobkyně, který byl valorizován podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 263/1994 Sb., přiznal žalobkyni po odpočtu vyplacených nemocenských dávek za období od 1. 9. 1992 do 30. 9. 1994 a odstupného celkem částku 115.270,- Kč. Ve zbytku žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení jejího pracovního poměru zamítl, neboť z důvodu chybějící příčinné souvislosti žalobkyni nárok nevznikl, když její pracovní poměr skončil pro nadbytečnost z organizačních důvodů a nikoli pro její zdravotní nezpůsobilost. Ze stejných důvodů jí nepřiznal náhradu za ztrátu na důchodu, kterou žalobkyně požadovala ve výši 90.000,- Kč (1.800,- Kč měsíčně za 50 měsíců).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č. j. 12 Co 846/2003-180, poté, co připustil změnu - rozšíření žaloby o náhradu bolestného na částku 31.350,- Kč a ztížení společenského uplatnění na částku 118.650,- Kč, žalobu v tomto rozsahu zamítl, nepřipustil změnu žaloby ohledně příslušenství uplatněných nároků, a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích co do částky 1.750,- Kč na bolestném, částky 2.900,- Kč za ztížení společenského uplatnění, částky 250.092,- Kč na ztrátě na výdělku, částky 90.000,- Kč na náhradě za ztrátu na důchodu, částky 17.042,50 Kč na nákladech léčení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění vyhodnotil jako správná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu byly v řízení prokázány a žalovaná základ nároku ani nezpochybňovala. Pokud se žalobkyně po rozšíření žaloby domáhala na bolestném zaplacení částky 31.350,- Kč, není tento nárok důvodný, a to ani z hlediska výjimečnosti či mimořádnosti případu ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ani z důvodu, že by některé operace nebyly v lékařských posudcích zohledněny. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na trojnásobek s tím, že k navýšení o další násobky neshledal důvod, a ani skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právního předpisu, není rozhodná. S odkazem na důvody, pro které okresní soud žalobkyni nepřiznal na náhradě nákladů léčení vyšší částku než 12.765,50 Kč, se odvolací soud ztotožnil s jeho závěrem, že vynaložení dalších nákladů, za něž je požadována náhrada, nebylo prokázáno. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v tomto řízení nelze zkoumat platnost dohody uzavřené dne 13. 6. 1994 mezi žalobkyní a jejím tehdejším zaměstnavatelem o skončení pracovního poměru žalobkyně z důvodu podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, tedy z důvodu nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k organizačním změnám. Protože pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 31. 7. 1994 z organizačních důvodů a nikoli pro zdravotní nezpůsobilost, není zde ani příčinná souvislost mezi poškozením zdraví žalobkyně, způsobeným pochybením žalované, a ztrátou výdělku žalobkyně a ani s jejím nástupem do starobního důchodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že ohodnocení bolestného a ztížení jejího společenského uplatnění stanovené soudy obou stupňů nezohlednilo mimořádné okolnosti jejího případu, když bylo jednoznačně prokázáno, že její společenské uplatnění a zapojení před vznikem škody na zdraví bylo na velmi vysoké úrovni a bylo tedy namístě částku bodového ohodnocení zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. více, než jak soudy učinily. Zásadně nesouhlasí s rozhodnutím o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a za ztrátu na důchodu za dobu od 1. 10. 1994 do 31. 7. 2002, neboť odborné pochybení žalované v souvislosti s poskytnutím léčebné péče mělo závažný dopad i do pracovněprávní oblasti. Uvádí, že v řízení doložila, že před provedením operace byla zaměstnavatelem hodnocena jako velmi dobrý a vážený zaměstnanec, avšak zaměstnavatel využil její probíhající léčení a hodnotil její nepřítomnost na pracovišti od 30. 4. 1994 do 20. 5. 1994 jako hrubé porušení pracovních povinností a ukončil s ní pracovní poměr okamžitým zrušením. Pod tímto nátlakem jí nezbylo než ukončit pracovní poměr dohodou, která však z její strany nebyla uzavřena svobodně a je proto absolutně neplatná. Oba soudy měly k neplatnosti této dohody přihlédnout, aniž by žalobkyně musela prokazovat podání žaloby o neplatnost dohody. S odvoláním na judikát R 50/85 poukazuje na to, že škoda jí byla způsobena lékařským postupem kvalifikovaným jako „vitium artis“, který lze hodnotit jako hrubou nedbalost ve smyslu §447 odst. 2, věty druhé za středníkem, obč. zák., proto jí soud mohl na náhradě ztráty na výdělku přisoudit více, než stanoví limity zmíněné v tomto ustanovení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 17.042,50 Kč na náhradě nákladů léčení, proti němuž dovolání žalobkyně rovněž směřuje. Vzhledem k tomu, že tento nárok - jakožto jeden z dílčích nároků na náhradu škody způsobené na zdraví - je samostatným nárokem, který lze uplatnit samostatnou žalobou, je zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a proto přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Po rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž jí bylo vyhověno v částce 1.050,- Kč na bolestném a v částce 2.100,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a žaloba byla co do částek 1.700,- Kč na bolestném a 2.900,- Kč za ztížení společenského uplatnění zamítnuta, žalobkyně v odvolacím řízení navrhla rozšíření žaloby na 31.350,- Kč na bolestném a 118.650,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud po připuštění uvedené změny takto změněnou žalobu zamítl a jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně těchto dvou nároků potvrdil. Z porovnání rozsudku soudů obou stupňů vyplývá, že skutkově i právně posoudily výši nároku žalobkyně na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění zcela shodně, takže výsledkem jejich úvah byl závěr o nedůvodnosti nároku v rozsahu přesahujícím částky přiznané žalobkyni již rozhodnutím soudu prvního stupně. Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů co do vymezení subjektivních práv a jim korespondujících povinností účastníků souhlasná. Rozsudek odvolacího soudu nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani v té části, v níž odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla žaloba v odvolacím řízení rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně. Proto se přípustnost dovolání proti potvrzujícím zamítavým výrokům ohledně náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí NS ČR z 12. 2.1998 sp. zn. 2 Cdon 417/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.140, roč. 1998).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitky dovolatelky proti zamítavému výroku ohledně náhrady za bolestné a za ztížení společenského uplatnění se jednak týkají otázek skutkových, tedy toho, zda v řízení bylo prokázáno její zapojení do společenského, osobního a kulturního života na velmi vysoké úrovni a zda na její straně existují skutečnosti, které opravňují posouzení jejího případu jako případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a jednak se týkají aplikace tohoto ustanovení na daný skutkový stav.
Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal i odvolací soud, jsou výtkami proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá. Jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (uplatnění tohoto dovolacího důvodu jako důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je vyloučeno, srov. R 8/1994). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ, nehledě k tomu, že dovolatelka ani nekonkretizovala, v čem její mimořádné zapojení do společenského, osobního a kulturního života spočívalo a k jakým okolnostem měl tedy soud přihlížet.
Pokud jde o aplikaci ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších změn (dále jen vyhláška), o pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Pro určení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Odškodnění lze přiměřeně zvýšit podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zcela výjimečných případech. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění totiž samo již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. §4 odst.1 vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny.
Z těchto hledisek odvolací soud (i soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav věci po právní stránce posoudily a nelze jim vytýkat nesprávný právní názor při úvaze o zvýšení základního odškodnění, tím méně se pak jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přisvědčit je třeba i názoru odvolacího soudu, že v tomto řízení nelze jako předběžnou otázku řešit platnost dohody žalobkyně uzavřené s jejím zaměstnavatelem o skončení pracovního poměru. Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu skončil, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 55, roč. 2002). Nicméně na základě neplatného rozvázání pracovního poměru vzniká pracovníkovi nárok na náhradu mzdy proti jeho zaměstnavateli, nikoliv nárok proti jinému subjektu na náhradu škody, způsobené mu na zdraví.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození (§447 obč. zák.), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením.
Náhradou za ztrátu na výdělku (§447 obč. zák.) se neodškodňuje samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž majetková újma projevující se tím, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti následkem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by – nebýt poškození zdraví - dosáhl. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poškozenému vzniká (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, není-li schopen pro své zdravotní postižení, za něž škůdce odpovídá, konat dosavadní práci (práci stejného druhu) a dosahovat tak výdělku, který předtím měl, popř. kdyby byl uznán invalidním nebo částečně invalidním (srov. též R 64/2003). Pro právní posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v prvé řadě rozhodující pokles výdělečné schopnosti poškozeného v důsledku poškození jeho zdraví, tedy zjištění, že v důsledku chybně provedené operace nemůže žalobkyně vykonávat stejnou (a stejně placenou) práci jako před poškozením zdraví. Jak vyplývá z výsledků řízení před soudy obou stupňů, ke snížení pracovní způsobilosti žalobkyně a její výdělečné schopnosti v důsledku chybného zákroku ve zdravotnickém zařízení žalované v daném případě nedošlo, resp. něco takového nebylo ani tvrzeno a prokazováno, přestože k doplnění skutkových tvrzení k nároku na náhradu ušlého výdělku za dobu od 1. 8. 1994 do 31. 5. 1998 a na náhradu důchodu a k označení důkazů v tomto směru byla žalobkyně soudem vyzvána a poučena podle ust. §118a o. s. ř. (č. l. 123 spisu).
Jestliže náhradou za ztrátu na výdělku (§447 obč. zák.) se odškodňují trvalé následky poškození, projevující se jako snížení pracovní způsobilosti poškozeného vlivem škodné události, nemůže nárok na náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyně za dobu od 1. 10. 1994 zakládat skutečnost, že žalobkyně po rozvázání pracovního poměru nebyla po 31. 7. 1994 zaměstnána a nepracovala pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí, neboť od 1. 10. 1994 byla v evidenci úřadu práce a pobírala příspěvky hmotného zabezpečení. Nezaměstnanost pro nedostatek pracovních příležitostí není samozřejmě způsobena následky poškození zdraví, nýbrž situací na trhu práce (obdobně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45, roč. 2001). Chybné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví a ztrátou výdělku v době nezaměstnanosti nelze proto odvolacímu soudu vytýkat.
Ani otázka vlivu hrubé nedbalosti (ust. §447 odst. 2, věta druhá za středníkem, občanského zákoníku) na výši náhrady za ztrátu na výdělku nemá v dané věci zásadní právní význam pro rozhodnutí.
Podle ust. §447 odst. 2 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí.
Vzhledem k tomu, že omezení výše náhrady za ztrátu na výdělku, stanovené předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§195 zák. práce), na které odkazuje ustanovení §447 odst. 2 obč. zák., bylo s účinností od 1. 6. 1994 zrušeno (zákon č. 74/1994 Sb.- novela zákoníku práce), ztratila své opodstatnění i poslední věta §447 odst. 2 obč. zák. - umožňující v případě škody způsobené úmyslně, popř. hrubou nedbalostí, překročit částku stanovenou předpisy pracovního práva - neboť náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se nyní stanoví do výše průměrného výdělku, který podle předpisů pracovního práva platných od 1. 6. 1994 není již krácen (srov. R 71/2002).
Jestliže se poškozený stane poživatelem starobního důchodu, zdrojem jeho příjmů již není výdělek či dávky invalidního důchodu, jež výdělek nahrazují. Od data přiznání starobního důchodu mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle §447 obč. zák. nepřísluší (srov. R 35/1996). Přichází v úvahu nárok na náhradu za ztrátu na důchodu.
Jak vyplývá z ust. §447a obč. zák., vznik a existence tohoto nároku závisí především na tom, zda poškozený pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ztráta na důchodu spočívá totiž v tom, že poškotzenému byla vyměřena nižší dávka důchodového zabezpečení, než by mu náležela v případě, že by se do výpočtu výše důchodu započítalo i plnění poskytnuté z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nenáleží, odvolací soud ve svém právním posouzení nepochybil. Otázka vzniku tohoto nároku není tedy otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní význam po stránce právní ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle těchto ustanovení přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu