ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.36.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 36/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 373.463,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 41/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2002, č. j. 22 Co 417/2002-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č. j. 21 C 41/2000-33, zamítl žalobu na zaplacení částky 373.463,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Státní notářství pro P. v řízení o projednání dědictví po zemřelém O. K. dne 28. 12. 1967 rozhodlo, že dědictví nabyla pozůstalá manželka M. K., a to za situace, kdy dědici ze zůstavitelem zanechané závěti dědictví odmítli a žalobkyně (vnučka zůstavitele), která nastoupila jako dědic ze zákona, dědictví rovněž odmítla dne 19. 1. 1960. M. K. v průběhu dědického řízení zemřela a dědictví po ní připadlo na základě rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 24. 4. 1984 československému státu s odůvodněním, že dědicové ze zákona dědictví odmítli. Státní notáři Dr. A. I. a K. H., kteří rozhodovali v dědickém řízení po zemřelé M. K., se žalobkyní jako s účastnicí dědického řízení nejednali, ačkoliv tak učinit měli, a jejich jednání bylo Policií ČR kvalifikováno jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., k jejich odsouzení však nedošlo pro promlčení, resp. smrt. Rozhodnutí vydaná v předmětných dědických řízeních vedených pod sp. zn. 4 D 1894/81 a 4 D 1901/81 nebyla pro nezákonnost zrušena - Obvodní soud pro Prahu 4 dne 15. 12. 1997 zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení po zemřelém O. K. a dne 22. 8. 1995 pak zamítl i její návrh na obnovu řízení po zemřelé M. K.; obě rozhodnutí byla k odvolání žalobkyně potvrzena Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně zamítl Nejvyšší soud dne 30. 11. 1998. Další návrh na obnovu řízení Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl dne 30. 4. 2001, toto rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně odmítl Nejvyšší soud dne 3. 4. 2001. Soud v řízení o náhradu škody dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť v předmětném dědickém řízení po zemřelém O. K. a zemřelé M. K. nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, a postup státních notářů Dr. A. I. a K. H., kteří se žalobkyní nejednali jako s účastnicí dědického řízení po zemřelém O. K., nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Žalobkyně totiž výslovně odmítla dědictví a v souladu s tehdy účinnou právní úpravou se tak navždy vyloučila z okruhu dědiců a tedy účastníků řízení, kteří mohou v dědické věci uplatňovat nároky a podávat návrhy. Skutečnost, že žalobkyně podepsala prohlášení o odmítnutí dědictví, sama nijak nezpochybnila, přičemž důvod, který vede dědice k odmítnutí dědictví, je právně bez významu. I kdyby tomu tak nebylo, nedošlo podle soudu ke splnění předpokladů vyžadovaných ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Totéž platí pro řízení o dědictví po zemřelé M. K., kde - ačkoliv žalobkyně využívala opravných prostředků - taktéž nebylo rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Žalobkyni soud přisvědčil v tom, že státní notáři, kteří projednávali dědictví po zemřelé M. K., porušili zákon tím, že s žalobkyní nejednali jako s účastníkem dědického řízení. Tato skutečnost však nemůže být hodnocena jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., neboť důsledkem nezákonného postupu notářů bylo rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto i v tomto případě chybí podmínka odpovědnosti za škodu. Soud konečně shledal důvodnou i námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, s odůvodněním, že se žalobkyně o škodě musela dozvědět nejpozději v roce 1994, kdy ve věci sp. zn. 4 D 1901/81 podala návrh na obnovu řízení, přičemž řízení o náhradu škody bylo zahájeno až dne 24. 2. 2000, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 417/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, s výjimkou otázky promlčení, které se neřídí ustanovením §106 odst. 1 obč. zák., nýbrž ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., přičemž žalobkyně o škodě věděla již v době podání návrhu na obnovu dědického řízení dne 10. 8. 1994 a tříletá subjektivní promlčecí doba by uplynula v roce 1997, zatímco žaloba byla podána v roce 2000. Protože však rozhodnutí, kterých se žalobkyně dovolává s tím, že jde o rozhodnutí nezákonná, nebyla zrušena, nemohla promlčecí doba ani začít běžet. Navíc nárok, který nevznikl, se ani promlčet nemohl, což nic nemění na správnosti závěru soudu prvního stupně, že podmínky odpovědnosti státu za škodu podle §4 zákona č. 58/1969 Sb. nebyly splněny, pokud nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny a náležitě vyhodnoceny všechny důkazy, na které poukazuje žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Podle dovolatelky byla v řízení prokázána nezákonnost v postupu i v rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P., ale protože rozhodnutí nebyla jako nezákonná zrušena, nepřísluší žalobkyni náhrada škody. Je sice pravda, že podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nelze nárok na náhradu škody uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, avšak důsledným trváním na tomto ustanovení je v tomto konkrétním případě popírán vlastní smysl odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a celého zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže se v dané věci žalobkyni vytýká, že se nepostarala o zrušení nezákonného rozhodnutí, dostává se tím do situace zcela absurdní, neboť podnět ke zrušení nezákonného rozhodnutí v určitém řízení může podat pouze jeho účastník nebo alespoň ten, kdo se o něm dozví. Žalobkyně však právě proto, že v důsledku nezákonného postupu státních notářů nebyla účastníkem dědických řízení a ani o nich nevěděla, nemohla využít možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Jedná se tak podle dovolatelky o nesprávnou aplikaci a interpretaci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu v neprospěch žalobkyně. K nesprávnému právnímu posouzení došlo i v tom směru, že byla uznána námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná. Samotná skutečnost, že žalobkyně v roce 1994 podala návrh na obnovu dědického řízení, však není ještě důkazem, že věděla o vzniku škody. O tom, že ji škoda vznikla protiprávním postupem a nezákonným rozhodnutím bývalého státního notářství pro P. se dozvěděla až v roce 2000 z rozhodnutí Policie a státního zastupitelství, takže žaloba o náhradu škody byla podána včas a k promlčení nároku žalobkyně nemohlo dojít. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázka, zda pro vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb. za škodu spočívající v nenabytí dědictví v důsledku toho, že s dědicem nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, je nezbytnou podmínkou zrušení rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody spočívající v tom, že v důsledku toho, že s ní nebylo v dědickém řízení jednáno, nenabyla dědictví, které jí podle zákona náleželo. Dědictví (jeho část), kterého se dědici z nějakého důvodu nedostalo, ač mu podle zákona či závěti náleží, má charakter ušlého zisku, neboť takovému dědici nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě dědictví; tím, že dědictví nenabyl, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že smrtí zůstavitele k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, pod C 1727).
I když podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, vychází právní úprava dědického práva z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele na dědice dovršen a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické právo k předmětu dědictví. Je-li příčina škody spočívající v nenabytí dědictví spatřována v postupu soudu (dříve státního notářství) v dědickém řízení, pak byla vyvolána právě rozhodnutím vydaným v dědickém řízení (rozhodnutí o potvrzení či vypořádání dědictví nebo schválení dědické dohody).
Pokud orgán státu zvažuje naplnění podmínek pro vydání takového rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady, hodnotí zjištěné skutečnosti a na jejich základě právně posuzuje otázku účastenství v řízení, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti při zjišťování podmínek účastenství se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle §1 - 17 zákona č. 58/1969 Sb. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5); odpovědnost státu za takovou škodu má proto charakter odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jak soudy obou stupňů správně dovodily.
Odpovědnost státu se tedy v daném případě řídí především ustanoveními §1, 2 a 4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem; podle §1 odstavce 1 věty první tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §2 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle §4 odst. 1 věty první nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Právo na náhradu škody náleží jak účastníku řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, tak tomu, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. I když to zákon č. 58/1969 Sb. výslovně nestanoví (na rozdíl od výslovné úpravy obsažené v ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998), lze výkladem opírajícím se též o znění důvodové zprávy k zákonu dovodit, že i tento předpis postavení osoby oprávněné uplatnit vůči státu nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznává rovněž osobám, s nimiž v řízení mělo být jednáno jako s účastníkem, avšak nestalo se tak. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je však splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno příslušným orgánem (zrušujícím rozhodnutím je soud vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř.). To platí i v případě, kdy tvrzená nezákonnost rozhodnutí spočívá v tom, že se týká nesprávného okruhu účastníků, resp. že s poškozeným jako s účastníkem řízení nepočítá. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (srov. obdobně např. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 19, pod C 1353).
Jde o podmínku natolik základní, že nemůže být nahrazena ani argumentem dovolatelky, že nebyla-li považována za účastníka předmětného dědického řízení, nelze po ní požadovat (takový požadavek by byl podle ní v rozporu se smyslem zákona) a nebylo to v její situaci ani možné, aby dosáhla zrušení dotyčného rozhodnutí pro nezákonnost. Podle ustanovení §28 věty první zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), tj. podle právního předpisu, jímž se řídilo projednání předmětného dědictví, účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. S ohledem na tuto právní konstrukci účastenství bylo povinností státního notářství kdykoliv za řízení zkoumat, kdo je považován za účastníka řízení, a v případě, že s takovou osobou dosud jako s účastníkem jednáno nebylo, mělo s ní být ihned jako s účastníkem jednáno, přičemž pochybení v tomto směru představovalo nesprávnost rozhodnutí a důvod k jeho zrušení v odvolacím řízení. Okolnost, že osobě, kterou zákon označoval za účastníka řízení, nebylo rozhodnutí doručeno, má za následek, že rozhodnutí nenabylo formální právní moci a takto „opomenutému“ účastníku (nejde o případ nároku oprávněného dědice ve smyslu §485 obč. zák.) zůstává zachována možnost podat proti němu opravný prostředek.
Výhrady dovolatelky k tomu, že nebyly provedeny a náležitě zhodnoceny všechny navržené důkazy, nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), není dovolacím důvodem, který lze v tomto případě uplatnit.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu