ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.39.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 39/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 467/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2004, č. j. 28 Co 320/2004-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 3 C 467/2002-64, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.405,- Kč, co do částky 39.850,- Kč žalobu zamítl, uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem a vůči státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 28 Co 320/2004-82, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 16.350,- Kč, a ve zbytku jej v tomto výroku potvrdil, dále jej změnil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku tohoto rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.350,- Kč a na účet soudu zaplatit soudní poplatek ve výši 2.068,- Kč, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, když žalobkyni přiznal částku 6.835,- Kč na úhradě nákladů spojených s léčením a částku 11.000,- Kč na bolestném. Poukazuje na to, že z požadované částky 6.835,- Kč na bolestném soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni částku 5.350,- Kč proto, že v této výši již žalobkyně byla odškodněna Č. p. Žalobkyně nemá na dvojí úhradu právo a je jen věcí Č. p., zda uplatní proti škůdci regres či nikoliv. Dále namítá, že částka 6.835,- Kč je tvořena převážně náklady na dopravu do zdravotnických zařízení, která nebyla specifikována, a kopie kupónů a jízdenek MHD nejsou důkazem o uskutečněné přepravě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze stanoviska Č. p., a. s., a ztotožnil se s tím, že plnění, které pojišťovna žalobkyni poskytla, je plnění z její vlastní pojistné smlouvy, kterou uzavřela v roce 1967 a jednorázově pojistila riziko smrti, smrti úrazem, trvalé následky úrazu a úraz. Nešlo tedy o plnění z odpovědnosti za poškození způsobené druhou osobou, ale o plnění z její vlastní pojistné smlouvy, a nelze proto snižovat náhradu škody o plnění, které obdržela od pojišťovny. Pokud žalovaný zpochybňuje kopie kupónů a jízdenek MHD, je u každé fotokopie datum a sdělení, k jakému účelu byla použita, proto je možné je zkontrolovat podle zdravotních karet lékařů specialistů, kde budou termíny korespondovat s daty na jízdenkách. Má zato, že rozsudek odvolacího soudu je správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 16.350,- Kč. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na případy, v nichž se přípustnost dovolání posuzuje podle §237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Ačkoli výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto je třeba přípustnost dovolání proti němu posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) je tedy pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998). V posuzovaném případě „věcí samou“ byl tedy požadavek na zaplacení částky 68.755,- Kč.
Dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených.
Dovolání žalovaného tedy směřuje i v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není ze zákona přípustné, nelze náklady žalobkyně vynaložené na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, v němž se vyjadřuje k věci samé, považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, a proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu