ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.40.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 40/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 7/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č. j. 22 Co 48/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena „nesprávným postupem a chybným rozhodnutím“ Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu mezi Mgr. P. K. a B. K. Podle žaloby soud žalobkyni nepřibral jako účastníka uvedeného řízení, čímž ztratila nárok obývat byt na adrese P., Ch. 1748, a vznikla jí tak škoda ve výši odpovídající hodnotě obdobného bytu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 11. 2002, č. j. 10 C 7/2001-90, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 8 aniž rozhodl o návrhu žalovaného Mgr. P. K. ze dne 23. 5. 1996 na přistoupení jeho tehdejší manželky Ing. I. K. do řízení, rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, č. j. 11 C 195/94-62, ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, č. j. 11 C 195/94-73, který nabyl právní moci dne 27. 5. 1998, zrušil právo společného nájmu manželů B. K. a Mgr. P. K. k bytu v P., Ch. 1748, a dalším nájemcem bytu určil bývalou manželku B. K. Podle soudu prvního stupně, rozhodujícího o nároku na náhradu škody podle §4 odst. 1 a §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, se tento procesní postup Obvodního soudu pro Prahu 8 neprojevil v konečném rozhodnutí a dalším řízení, týkajícím se rozsahu účastenství, neboť podle §92 odst. 1 o.s.ř. tehdy platného znění přistoupení dalších účastníků mohl navrhnout jen žalobce (B. K.). Ing. I. K. sama mohla do řízení vstoupit jen jako vedlejší účastník ve smyslu ustanovení §93 o.s.ř v tehdejším znění, což však neučinila, přestože nejpozději od 2. 4. 1996 o konání řízení věděla. Soud dále konstatoval, že z hlediska hmotného práva nemohla být Ing. I, K. účastníkem řízení o zrušení práva společného nájmu bytu svého manžela s původní manželkou B. K., jejichž právo společného nájmu bytu trvalo do 27. 5. 1998, kdy nabyl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 právní moci; Ing. I. K. tudíž nemohlo vzniknout právo společného nájmu bytu uzavřením manželství s Mgr. P. K. dne 26. 10. 1995, tedy přede dnem zániku práva společného nájmu bytu manžely. Protože Ing. I. K. nemohla být účastníkem uvedeného řízení, nemohlo v něm ani ze strany Obvodního soudu pro Prahu 8 dojít k nesprávnému úřednímu postupu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č. j. 22 Co 48/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a ve shodě s ním konstatoval, že podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nebyly splněny, neboť pravomocný rozsudek, který v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 195/94 určil B. K. výlučným nájemcem bytu, za který žalobkyně požadovala náhradu, nebyl příslušným orgánem pro nezákonnost zrušen. Žalovaná neodpovídá ani za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§18 zákona č. 58/1969 Sb.), neboť případné vady řízení, které se projeví v samotném obsahu rozhodnutí, nezakládají nesprávný úřední postup (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97), jak je tomu i v případě postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, který vyústil ve vydání rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu Mgr. P. a B. K. a určení B. K. jeho výlučnou nájemkyní. Navíc ani k nesprávnému procesnímu postupu soudu nedošlo, jelikož rozsahem účastenství podle §92 odst. 1 o.s.ř. disponovala v uvedeném řízení jako žalobkyně B. K., přičemž Ing. I. K. nevyužila ani své právo vystupovat v řízení jako vedlejší účastník podle §93 o.s.ř., ač o předmětném řízení věděla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly v dané věci v rozporu s hmotným právem [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Kromě toho vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu se skutkovými zjištěními, jichž bylo v řízení dosaženo, a že je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 994/2002, namítá, že B. K. nikdy nesvědčilo právo společného nájmu bytu, neboť šlo o byt služební, který změnil svůj charakter až po jejím rozvodu s Mgr. P. K., takže uzavřením manželství s ním vzniklo právo společného nájmu dovolatelce. Žalobkyně proto považuje rozhodnutí vydané Obvodním soudem pro Prahu 8 za nulitní s tím, že není třeba je rušit, aby byly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu. Byla-li na základě takového rozhodnutí z bytu společně s manželem vyklizena, ačkoliv jí právo k bytu svědčilo a nebylo o něm dosud rozhodnuto, jde nepochybně o nesprávný úřední postup orgánu státu. Žalobkyně se v této souvislosti dovolává práva na soudní ochranu a na spravedlivé řízení, garantované Listinou základních práv a svobod, které bylo porušeno tím, že v důsledku sporu, jehož nebyla účastníkem, její práva k bytu zanikla a ona je nucena domáhat se zrušení daného rozhodnutí. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Žalobkyně v dané věci uplatnila vůči státu nárok na náhradu újmy, odpovídající hodnotě bytu, jehož výlučnou nájemkyní byla po zrušení společného nájmu bytu s manželem žalobkyně určena jeho bývalá manželka B. K. Žaloba označuje za příčinu vzniku škody pochybení soudu, který toto rozhodnutí vydal, aniž by s Ing. I. K. jednal jako s účastnicí řízení. Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou (soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení), je nárok uplatněný žalobou vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). V posuzované věci to znamená, že bez ohledu na to, zda žalobkyně opírá svůj nárok o ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je předmětem řízení nárok na náhradu škody způsobené postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve sporu bývalých manželů B. a Mgr. P. K. o zrušení práva společného nájmu bytu manželů. Dovolací soud proto ani k dovolací námitce není oprávněn zabývat se správností postupu toho soudu, který provedl výkon uvedeného rozhodnutí vyklizením bytu, neboť nárok na náhradu škody odvozený od postupu soudu v exekučním řízení nebyl předmětem řízení o náhradu škody a v dovolacím řízení je uplatňování nových skutečností vyloučeno (srov. ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř.).
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že k vydání předmětného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a k jeho úřednímu postupu, s nímž žalobkyně spojuje vznik škody, došlo před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).
Podle §1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle §4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle §4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle §18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Ustanovení §18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Jiná je ovšem situace tam, kde postup orgánu státu představuje činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí (např. shromažďuje-li podklady či důkazy pro rozhodnutí, hodnotí-li zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod.); zde se totiž případné nesprávnosti či vady tohoto postupu projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §1 - 17 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5). Takovým případem je i posuzování podmínek účastenství v řízení, neboť eventuální pochybení soudu v úsudku o tom, kdo je (má být) účastníkem řízení, se projeví přímo v rozhodnutí samém, totiž v tom, o čích právech a povinnostech je jím rozhodováno a pro koho je závazné (§159a o.s.ř.). Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 58/1969 Sb., která za osobu oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím označuje i toho (jako účastníka ve smyslu ustanovení §2 zákona), kdo k řízení nebyl přibrán, ačkoli podle zákona účastníkem byl.
Odvolací soud tedy správně vyložil ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. tak, že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v pochybeních a nedostatcích, které by měly spočívat v tom, že soud před svým rozhodnutím nesprávně vyhodnotil podmínky účastenství a že v důsledku toho nejednal s tím, s kým jako s účastníkem jednat měl, resp. že nerozhodl o návrhu žalovaného na přistoupení účastníka do řízení. Za této situace tedy žalobkyní tvrzené pochybení Obvodního soudu pro Prahu 8 nepředstavuje nesprávný úřední postup, nýbrž by mohlo znamenat (šlo-li by skutečně o postup nesprávný) nesprávnost samotného rozhodnutí vydaného na základě chybného zjištění či posouzení předpokladů pro rozhodnutí o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manželů.
Správný je i právní názor odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je okolnost, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 OSŘ. Předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 nelze mít ani za nulitní (nicotný), jak jej dovolatelka označuje. Za akty nicotné (nulitní) se v právní teorii obecně považují akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti, např. tehdy, vydá-li je tzv. absolutně věcně nepříslušný orgán, to jest orgán, do jehož kompetence věc vůbec nespadá. O takový případ se zde jednat nemůže, neboť tvrzená vada spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o návrhu na přistoupení účastníka do řízení, je při skutečném pochybení napravitelná prostřednictvím řádných či mimořádných opravných prostředků v rámci soudního řízení o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) a nemůže vést k závěru o nicotnosti rozhodnutí.
Jestliže dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost závěrů soudů obou stupňů, zejména tvrzením, že po rozvodu s B. K. se stal Mgr. P. K. nájemcem předmětného bytu, čímž se následným uzavřením manželství s dovolatelkou byt dostal do společného nájmu těchto manželů a tím jí vzniklo právo účasti v daném řízení, jde o námitky směřující proti správnosti samotného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci zrušení práva společného nájmu (které, jak bylo výše vyloženo, nebylo pro nezákonnost zrušeno) a nikoliv proti závěrům odvolacího soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu v tomto řízení nedošlo. Tyto námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. stejně jako výhrady dovolatelky ke skutkovým zjištěním [námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Protože odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení bylo v rozporu s hmotným právem, a právní námitky vyslovené v dovolání nejsou významné pro věc samu ani pro soudní praxi, nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu