ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.423.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 423/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Okresní nemocnici S. a 2) Městu V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 514/98, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobkyni úroky z prodlení od 13. 11. 2002 do zaplacení z částky 320.325,- Kč a o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení od 14. 7. 1998 do 12. 11. 2002 z téže částky, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání první žalované do výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, o platební povinnosti ve výši 320.325,- Kč se zamítá.
Jinak se obě dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích částečným rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 5 C 514/98-93, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na první žalované zaplacení částky 646.905,- s 21% úrokem z prodlení a na placení částky 6.149,- Kč měsíčně. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2001, č. j. 5 Co 1440/2001, v zamítavém výroku ohledně částek 20.000,- Kč, 180.580,- Kč a renty 6.149,- Kč měsíčně potvrzen a ohledně částky 420.000,- Kč, požadované za ztížení společenského uplatnění, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je rozhodným okamžikem ustálení zdravotního stavu žalobkyně.
Po přistoupení druhého žalovaného do řízení Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. 5 C 514/98-309, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2004, č. j. 5 C 514/98-360, uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 320.325,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13. 11. 2002 do zaplacení, první žalované uložil dále povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 21% z částky 320.325,- Kč od 14. 7. 1998 do 12. 11. 2002, žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení částky 126.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 7. 1998 do zaplacení zamítl a zamítl i žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení 21% úroku z prodlení od 14. 7. 1998 do 12. 11. 2002 z částky 320.325,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 3. 9. 1992 se žalobkyně podrobila operaci hemeroidů ve zdravotnickém zařízení první žalované, po propuštění docházela do tohoto zdravotnického zařízení na ambulantní doléčení, při kterém byl používán lapis, dne 25. 11. 1992 přešla do péče nemocnice ve V., jejímž právním nástupcem je druhý žalovaný, kde bylo pokračováno v léčbě lapisem. Od operace měla žalobkyně problémy s udržením stolice a následné léčení nevedlo k výsledku, proto dne 20. 6. 1996 v nemocnici ve V. byla žalobkyni provedena amputace konečníku a zaveden vývod. Na podkladě zejména znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že operace ze dne 3. 9. 1992 byla provedena lege artis, avšak následný dodatečný léčebný postup (lapisování), který byl prováděn ve zdravotnických zařízeních obou žalovaných, byl chybný a v jeho důsledku došlo k postupnému zhoršování zdravotního stavu žalobkyně a k trvalému poškození jejího zdraví. Žalobkyně je po mnoholetém komplikovaném léčení po původní operaci výrazně omezena v partnerském, rodinném a společenském životě i v pracovním zařazení (nemůže nadále vykonávat svoji původní práci v potravinářství), je poškozena i po psychické stránce, výrazně je omezena v běžném způsobu života, nemůže vykonávat těžší práce v domácnosti a na zahrádce, ani se věnovat sportům, které dříve provozovala, a v souvislosti s poškozením zdraví musela také podstupovat další operace (operace kýly). Soud dovodil, že podle ust. §420 odst. 1 a 2 obč. zák. obě žalované odpovídají za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni. Výši škody soud určil podle ust. §444 obč. zák., a §6 odst. 2 a §7 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Bolestné žalobkyně bylo ohodnoceno na 877,5 bodu a ztížení společenského uplatnění na 1400 bodů po 30,- Kč. Vzhledem k okolnostem případu dospěl soud k závěru, že se jedná o případ zvláštního zřetele hodný a že je na místě zvýšit náhradu za ztížení společenského uplatnění na sedminásobek základního hodnocení, a na této náhradě žalobkyni přiznal 294.000,- Kč a na bolestném 26.325,- Kč. Námitku promlčení vznesenou oběma žalovanými neshledal důvodnou, neboť – vycházeje z právního názoru odvolacího soudu v předchozím zrušujícím usnesení - k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo nejdříve v srpnu 1996 a žaloba proti prvnímu žalovanému byla podána dne 14. 7. 1998 a návrh na přistoupení druhého žalovaného do řízení byl podán dne 13. 11. 2002, tedy dva měsíce poté, co byl žalobkyni doručen znalecký posudek, ze kterého se dozvěděla, že i druhý žalovaný je odpovědný za škodu jí způsobenou. První žalované soud uložil zaplatit úroky z prodlení ode dne podání žaloby (14. 7. 1998), druhému žalovanému ode dne, kdy byl nárok uplatněn proti němu (13. 11. 2002) a za období od 14. 7. 1998 do 13. 11. 2002 návrh na jejich přiznání proti druhému žalovanému zamítl.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadených vyhovujících výrocích ohledně platební povinnosti obou žalovaných ve výši 320.325,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 13. 11. 2002 do zaplacení a ohledně povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 21 % z částky 320.325,- Kč od 14. 7. 1998 do 12. 11. 2002 potvrdil, dále jej potvrdil ve výroku o soudním poplatku, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že oba žalovaní odpovídají podle ust. §420 obč. zák. za škodu vzniklou žalobkyni na zdraví následkem nesprávné pooperační léčby, která vedla k trvalému poškození zdraví žalobkyně, přičemž ani jeden ze žalovaných neprokázal, že škodu nezavinil. Žalovaní proto odpovídají za vzniklou škodu společně a nerozdílně ve smyslu ust. §438 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčen (§106 odst. 2 obč. zák.), neboť žalobkyně podala žalobu proti oběma žalovaným včas, tedy do dvou let poté, co se dověděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a že zvýšení ztížení společenského uplatnění podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na sedminásobek základního bodového ohodnocení odpovídá okolnostem případu.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání.
První žalovaná dovoláním napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně jistiny a úroků z prodlení. Namítá, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s otázkou počátku prodlení, neboť první žalovaná nebyla k náhradě škody žalobkyní vyzvána, proto úrok z prodlení neměl být žalobkyni přiznán ode dne podání žaloby, nýbrž až od právní moci rozsudku, nejdříve však ode dne následujícího po dni, ve kterém se dovolatelka dozvěděla o podání žaloby. Soudy rovněž nesprávně určily částku, ze které má žalovaná hradit úrok z prodlení, neboť žalovaná se nemohla dostat do prodlení s uspokojením nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím dvojnásobek základního počtu bodů, neboť povinnost odškodnit žalobkyni ve vyšší míře vzniká až na základě rozhodnutí soudu, v němž je určena doba plnění. Dále namítá, že z odůvodnění rozsudku soudu není zřejmé, zda při hodnocení ztížení společenského uplatnění postupoval též podle ust. §450 obč. zák., což je v případě škody na zdraví jeho povinnost. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá rovněž ve výroku, jímž byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a namítá, že žalobkyně uspěla pouze co do poloviny původně žalované částky, proto by každá strana měla nést své náklady ze svého. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla potvrzena jeho povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a do ostatních výroků z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., dovolání podává z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku splatnosti a výše příslušenství pohledávky žalobkyně, neboť se nevyrovnaly s tím, že částka 320.325,- Kč je náhradou zvýšenou podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. S poukazem na Rc 1/1992 dovolatel uvádí, že splatnost částky přiznané soudem podle tohoto ustanovení nastane až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí soudu určujícího výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Splatnost základní částky ve výši 68.325,- Kč nastala vůči každému z žalovaných podle ust. §563 obč. zák. okamžikem, kdy byli k úhradě této částky žalovanou vyzváni, vůči dovolateli tedy až dne 13. 11. 2002, a tomu měla odpovídat i výše přiznaného úroku z prodlení, soudy však výši úroků z prodlení určily nesprávně a chybně aplikovaly ust. §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ust. §1 nař. vl. č. 142/1994 Sb., neboť mu uložily povinnost k úhradě úroků z prodlení k okamžiku prodlení jiného, byť solidárního dlužníka. Namítá, že žalobkyni neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť nebyla úspěšná v celé věci - z částky 446.235,- Kč, která byla původně předmětem řízení, byla žalobkyně úspěšná pouze co do částky 320.325,- Kč, a dovolateli neměla být uložena náhrada nákladů předchozího odvolacího řízení (sp. zn. 5 Co 1440/2001), neboť dovolatel nebyl jeho účastníkem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že přípustnost dovolání do výroku o věci samé je třeba posuzovat podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nedostatek skutkových zjištění k posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně, aniž uvedl závazný právní názor, a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle žalobkyně podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Do výroku o náhradě nákladů řízení rovněž není přípustné, neboť výrok o náhradě nákladů řízení má akcesorickou povahu a je vázán na výrok ve věci samé, lze jej tedy změnit jen v závislosti na změně výroku o věci samé. Pokud jde o výši úroku z prodlení a okamžik vzniku prodlení, souhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů a námitky žalovaných nepovažuje za opodstatněné. Uvádí, že povinnost škůdců nahradit žalobkyni způsobenou škodu vznikla již v okamžiku vzniku škody a rozsudek soudu tuto povinnost škůdců nekonstituuje, pouze ji deklaruje. Již od samého počátku poškození zdraví žalobkyně byly dány okolnosti, které vedly k mimořádnému zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, proto je správné, že úroky z prodlení soud přiznal z celé této částky, ostatně žalovaní si museli být vědomi zcela zásadních změn, které poškození zdraví v životě žalobkyně vyvolalo, proto není nemravné na nich úroky z prodlení požadovat v plné výši. Poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 1/1992 nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ale pouze v Bulletinu Nejvyššího soudu, takže se jedná jen o jedno z mnoha rozhodnutí, a proto právní názor vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu nelze vnímat tak, že je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z dikce ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nevyplývá, že by nárok na odškodnění podle tohoto ustanovení vznikl až rozhodnutím soudu, naopak pro jeho vznik je dle názoru žalobkyně rozhodující okamžik, kdy nastaly skutečnosti opravňující takové zvýšení, opačný závěr by znamenal, že každý nárok, jehož výše je mezi účastníky sporná, se stane splatným až po právní moci rozhodnutí soudu a až od toho okamžiku budou moci být požadovány úroky z prodlení. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku a na placení měsíční renty byla sice zamítnuta, avšak pouze z důvodu promlčení nároku, a ve všech dalších stupních soudního řízení byla žalobkyně úspěšná. Pokud druhý žalovaný namítá, že mu bylo uloženo hradit náklady řízení i za stupeň řízení, jehož nebyl účastníkem, promítly se náklady tohoto odvolacího řízení (sp. zn. 5 Co 1440/2001) do celkových nákladů řízení pouze nepřímo a k jejich úhradě byl zavázán solidárně s první žalovanou, takže je na nich, jak se mezi sebou vypořádají. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podaná dovolání zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, účastníky řízení, že za první žalovanou jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu ust. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a druhý žalovaný je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání první žalované do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena její povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění s příslušenstvím, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveném ve zrušujícím usnesení. Předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 19. 4. 2001, č. j. 5 C 514/98-93, jímž byla žaloba proti první žalované na zaplacení částky 646.905,- Kč s 21 % úrokem z prodlení a na placení měsíční částky 6.149,- Kč zamítnuta, byl totiž rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2001, č. j. 5 Co 1440/2001-119, co do částky 420.000,- Kč zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem na otázku promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Přípustnost dovolání první žalované do výroku ohledně náhrady bolestného (26.325,- Kč s přísl.) a dovolání druhého žalovaného se posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o těchto nárocích nebylo v předchozím zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodováno.
Oba dovolatelé nesouhlasí především s tím, v jaké výši a od kterého okamžiku byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení. Otázka posouzení počátku prodlení žalovaných i výše částky, z níž by měly být úroky z prodlení stanoveny, byla dovolacím soudem shledána právně významnou, neboť právní názor odvolacího soudu znamená odklon od ustálené judikatury a ve svém důsledku i rozpor s hmotným právem.
Podle ust. §517 odst. 1, věty první, obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
Podle ust. §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §6 vyhlášky č. 32/1965 Sb. se při odškodňování ztížení společenského uplatnění vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno ve znaleckém posudku (odst. 1). Částka odpovídající základnímu počtu bodů se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (odst. 2, věta první).
Podle §7 odst. 3 citované vyhlášky ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.
Není-li doba splatnosti závazku z náhrady škody stanovena právním předpisem a nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení §563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Škůdce se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl poškozeným o plnění požádán, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. R III/1967, R 27/1977). Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena.
Dlužník je však povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl, neboť jen u existujícího dluhu může nastat jeho splatnost. Požádání proto může vyvolat splatnost jen u takové pohledávky, která již existuje. Jedině v souvislosti s existující (již vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění právní význam.
Vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení dlužníka. Na tomto právním názoru, jenž byl vysloven v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. 1 Cz 31/91, publikovaném v Bulletinu NS ČR pod č. 1, roč 1992 (Rc 1/1992), na nějž je v dovolání poukázáno, se nezměnilo nic ani po řadě novel občanského zákoníku a je třeba z něj i nyní vycházet .
Odvolací soud pochybil nejen v tom, že počátek prodlení obou žalovaných uvažoval paušálně od data podání žaloby u soudu, popř. od uplatnění nároku u soudu, ale i v tom, že úroky z prodlení přiznal žalobkyni automaticky z celé přisouzené částky, aniž rozlišil částky přiznané na náhradě za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím dvojnásobek základního bodového ohodnocení, u nichž vznik prodlení před pravomocným rozhodnutím soudu nepřichází v úvahu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není co do přiznaných úroků z prodlení správné, proto bylo dovolacím soudem v tomto rozsahu zrušeno (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Pokud jde o námitku první žalované, že z rozhodnutí odvolacího soudu nelze zjistit, zda při rozhodování o výši náhrady škody vzal soud v úvahu ust. §450 obč. zák., je třeba uvést, že z výroku jeho rozhodnutí je zcela jednoznačné, že důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by soud mohl náhradu škody přiměřeně snížit, nebyly shledány. Namítaný nedostatek odůvodnění v písemném vyhotovení rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) může sice představovat vadu řízení, která by však byla dovolacím důvodem, jen jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť zjištěný skutkový stav pro aplikaci §450 obč. zák. ani podklad nedává a skutkové okolnosti, rozhodující z hlediska aplikace tohoto ustanovení, nebyly v řízení ani prokazovány. Uvedený nedostatek v odůvodnění pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve výroku o platební povinnosti ve výši 320.325,- Kč správné, proto bylo dovolání první žalované v tomto rozsahu zamítnuto (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud i výroky napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jakožto výroky závislé ve smyslu ust. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu