ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.440.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 440/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Mgr. M. P. proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 72.877,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 115/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 62 Co 189/2004-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 11 C 115/98-200, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 72.877,- Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za věci poškozené vodou v jeho bytě a z titulu slevy z nájemného. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je nájemcem bytu v domě, který je v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a dalších osob. Dne 22. 12. 1996 došlo k vytopení bytu žalobce (koupelny a obývacího pokoje), při kterém bylo poškozeno několik jeho domácích spotřebičů a vybavení bytu. Již v září 1996 došlo k jednomu průsaku v koupelně žalobce, na což byl žalovaný žalobcem upozorněn. Pravděpodobně byla škoda způsobena netěsností napojení odpadního potrubí vany na sifon v bytě nad bytem žalobce, avšak ani po provedení veškerých důkazů včetně znaleckého posudku nebyla příčina průniku vody jednoznačně v řízení prokázána. Soud s odkazem na ust. §687 odst. 2 obč. zák., jenž stanoví, že drobné opravy v bytě hradí nájemce, a na §11 odst. 2 písm. e) nař. vlády 258/95 Sb., podle nějž se za drobné opravy považují opravy a výměny sifonu, dovodil, že byla-li škoda způsobena netěsností napojení sifonu na odbočku, za škodu by odpovídal nájemce horního bytu (svědek E.), nikoli vlastníci domu. Nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil své povinnosti, a to ani podle §415 obč. zák., když nepřikročil k opravě již po prvním zatečení v září 1996, neboť v řízení nebyla jednoznačně prokázána příčina havárie v prosinci 1996, a tedy ani souvislost se zatékáním do koupelny v bytě žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č. j. 62 Co 189/2004-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil výzvou orgánu státního stavebního dohledu Městské části P. ze dne 4. 3. 2004, č. j. 241/20/D 1848 Dej/04-ŠR, z níž zjistil, že podle šetření tohoto orgánu v roce 2004 jsou v bytě žalobce na stropě koupelny skvrny od zatékání z koupelny v podkroví domu a u vstupu z pokoje na balkón zatéká z atiky balkónu v podkroví, kde zřejmě není odborně dokončeno odvodnění do dešťového svodu; spolumajitelé domu byli touto výzvou vyzváni k předložení odborného posudku o stavu odpadního potrubí z koupelny podkrovního bytu a k odstranění popsaného zatékání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ačkoli škoda žalobci vznikla v souvislosti s průsakem vody dne 22. 12. 1996 z bytu situovaného nad jeho bytem, neprokázal, že by v souvislosti s touto havárií se žalovaný dopustil porušení právní povinnosti. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědka K. M., který v prosinci l996 provedl opravu v souvislosti s havárií, a svědka E. vyplynulo, že bezprostřední příčinou havárie byla závada spočívající v netěsnosti odpadního potrubí pod vanou v bytě svědka E., což koresponduje i se znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, i když znalec s ohledem na odstup času místo závady blíže nespecifikoval. Za škodu by odpovídal vlastník nemovitosti pouze v případě, kdyby šlo o závadu na potrubí (§687 odst. 2 obč. zák. a §5 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 258/95 Sb.). Žalobce v řízení neprokázal ani porušení prevenční povinnosti ze strany žalovaného (§415 obč. zák.), neboť nebylo zjištěno, jaká konkrétní závada byla příčinou havárie a následně vzniklé škody, a pokud je pravděpodobné, že příčinou havárie v roce 1996 bylo vadné upevnění sifonu a utěsnění potrubní odbočky, nelze dovodit, že by škoda vznikla v souvislosti se zanedbáním prevenční povinnosti ze strany žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2001, č. j. 11 C 115/98-90, byl zrušen usnesením odvolacího soudu a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem, že podle §139 odst. 1 obč. zák. se žalobce může domáhat celého plnění od kteréhokoliv ze spoluvlastníků, avšak tento závazný právní názor nebyl soudem prvního stupně plně respektován. Poukazuje na to, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení konstatoval, že nebyla postavena najisto rozhodující skutečnost, tj. v důsledku čeho došlo ke škodě, avšak soud prvního stupně tuto skutečnost v dalším řízení řádně nezjistil a odvolací soud v následném (potvrzujícím) rozsudku uvedl, že konkrétní příčina havárie nebyla zjištěna. Protože soud prvního stupně nepřikročil k úplnému zjištění skutkového stavu a nerespektoval tak závazný právní názor odvolacího soudu, je řízení zatíženo vadou ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Poukazuje na výzvu orgánu státního stavebního dohledu, z níž dovozuje, že zatékání do jeho bytu bylo trvalou a stále se opakující závadou. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok posoudil podle ust. §420 obč. zák., aniž vzal v úvahu souvislost s odpovědností pronajímatele podle ust. §687 odst. 1 obč. zák., ačkoliv podle judikatury (R 5/1980) je třeba věc hodnotit i z tohoto hlediska. Uvádí, že odvolací soud řešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem a že s ohledem na usnesení a na rozsudek odvolacího soudu v této věci se jedná o otázku, jež je odvolacími soudy rozhodována rozdílně ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu ust. §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dřívějším rozhodnutím soudu prvního stupně, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu, bylo rozhodnuto stejně jako v jeho následném rozhodnutí (žaloba byla zamítnuta), nejedná se o přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve svém dřívějším rozsudku jinak. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že nebylo prokázáno, že by příčinou protečení vody do bytu žalobce v prosinci 1996 byla závada, jejíž odstranění by ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. bylo povinností pronajímatele (vlastníka domu). Za této situace je zřejmé, že otázka výkladu pasivní legitimace žalovaného z hlediska §139 odst. 1 obč. zák. (zda se žalobce může domáhat celého plnění od jednoho ze spoluvlastníků nebo jen jeho poměrné části) nemá zásadní význam pro rozhodnutí v této věci, a totéž platí ohledně aplikace §687 obč. zák. Žaloba byla rozhodnutím soudu prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno právě z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by k průsaku vody do bytu žalobce došlo v důsledku vadného odpadního potrubí; naopak pravděpodobným byl shledán závěr, že k průsaku došlo v důsledku vadného napojení odpadního potrubí na sifon vany v bytě nad bytem žalobce. Při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od standardního způsobu rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných otázek.
Nedůvodně dovolatel poukazuje na R 5/1980 Sb., neboť toto rozhodnutí se týká jiného nároku nájemce (náhrady účelně vynaložených nákladů na odstranění závad v bytě, které jsou závadami nemovitosti), než je nárok na náhradu škody za poškození bytového zařízení ve vlastnictví nájemce.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto, a namítá, že listinným důkazem, který byl v řízení proveden, bylo dostatečně prokázáno, že se jednalo o trvalou a opakující se závadu. Nejedná se však o námitku proti právnímu posouzení, která by mohla být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů jakožto základu pro skutkové zjištění a uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jak vyplývá z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tento důvod lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b). To však není tento případ a ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak není podle těchto ustanovení přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu