ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.467.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 467/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. F. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. B., a. s., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 157/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 104/2004-218, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, se zastavuje, jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j. 12 C 157/2002-198, zamítl žalobu na zaplacení částky 3,500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný způsobit porušením nájemní smlouvy, když nerealizoval projekt výroby topných těles ve svém podniku, a jež spočívá ve vynaložených nákladech na vývoj a výrobu topných těles ve výši 500.000,- Kč a ve ztrátě čistého zisku ve výši 3,000.000,- Kč za posun zahájení výroby o jeden rok. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 6. 1992 byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalovanou společností a společností T., v. o. s., zastoupenou žalobcem. Předmětem nájmu, sjednaného na dobu od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1997, byly prostory umístěné v garážích objektů a ve čl. III této smlouvy bylo dohodnuto, že se „nevylučuje možnost převodu nájemní smlouvy na smlouvu o společném podnikání,“ kterým měla být výroba hliníkových radiátorů. Vzhledem k tomu, že společnost T., v. o. s., nikdy právně nevznikla, neboť nebyla zapsána do obchodního rejstříku, soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná. Pokud byla společnost T., v. o. s., v záhlaví smlouvy uvedena „nedopatřením“ a nájemní smlouvu se žalovaným uzavřel přímo žalobce, k jejímu porušení nedošlo, neboť – jak bylo zjištěno z výpovědi svědků - v době podpisu nájemní smlouvy byly pronajaté prostory volné, byly žalobci k dispozici a nic mu v jejich užívání nebránilo. Žalobce však předmět nájmu nevyužíval a nájemné neplatil. Pokud jde o existenci škody, výpočet ušlého zisku ve výši 3,000.000,- Kč nemá oporu v provedeném dokazování a ohledně nákladů vynaložených na výrobu topných těles žalobce nepředložil jediný důkaz, kterým by prokázal, že mu tyto náklady vznikly. Soud dovodil, že i v případě, že by škoda existovala, lze ji spojovat nikoliv s porušením nájemní smlouvy, nýbrž pouze s ústní dohodou mezi žalobcem a bývalým představenstvem žalovaného o společném podnikání při výrobě radiátorů, která se v praxi projevovala spoluprací žalobce a žalovaného na některých činnostech souvisejících s výrobou radiátorů, avšak nikdy nebyla uzavřena řádná smlouva o smlouvě budoucí, smlouva o tichém společenství ani nebyla založena právnická osoba. Jestliže žalovaný porušil ústní dohody a sliby učiněné bývalým představenstvem, které jsou právně irelevantní, nelze z jejich porušení dovozovat žádné hmotněprávní důsledky. Protože žalobce v řízení neprokázal vznik škody ani porušení právní povinnosti, není uplatněný nárok důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 11 Co 104/2004-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepřipustil změnu žaloby, spočívající v rozšíření žaloby o další částku 7,825.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že nájemní smlouva ze dne 23. 6. 1992 není absolutně neplatná, neboť se žalovanou společností ji uzavřel žalobce (fyzická osoba) jako nájemce. Se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k porušení povinností plynoucích z této smlouvy žalovanému coby pronajímateli, se odvolací soud se ztotožnil. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce na základě svého vlastního rozhodnutí nezačal pronajaté prostory fakticky užívat a neplatil za ně nájemné, zatímco žalovaný byl připraven přenechat mu předmětné prostory k užívání. Důvody, které vedly žalobce k neužívání prostor, shledal odvolací soud právně nevýznamnými, když z nájemní smlouvy neplynula žalovanému povinnost začít se žalobcem společně podnikat. V průběhu celého řízení byly prokázány pouze předběžné úvahy o společném podnikání, avšak bez právně závazných důsledků pro obě strany.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uvádí, že se domáhal na žalovaném náhrady škody, která mu vznikla v důsledku porušení nájemní smlouvy žalovaným. Odvolací soud neshledal nájemní smlouvu ze dne 23. 6. 1992 absolutně neplatnou, převzal však stanovisko soudu prvního stupně, že nedošlo k porušení povinností ze smlouvy na straně pronajímatele a nájemce měl možnost prostory využívat pro svoji potřebu. Dovolatel namítá, že v řízení požadoval předvolání svědků, kteří měli potvrdit, že před započetím výroby topných těles bylo nutné provést rekonstrukci nájemných objektů. Svědci však nebyli k jednání předvoláni, ačkoliv prováděli projekci, a jejich výpověď by prokázala nutnou rekonstrukci objektu v nákladech kolem 2,5 mil. Kč. Objekt byl totiž určen pro studené stání motorových vozidel a agrotechnickou činnost a bez rekonstrukce by mohl být použit pouze jako studený sklad, proto bylo pro dovolatele nemožné využívat daný objekt ve shodě s podnikatelským záměrem. Dále dovolatel uvádí, že kontaktoval nové vedení pronajímatele a seznámil jej s obsahem smlouvy o společné výrobě hliníkových radiátorů ze dne 23. 6. 1992, avšak nové vedení smlouvu odmítlo a nemělo zájem se na výrobě podílet. Dovozuje, že žalovaný neměl v úmyslu pronajaté prostory přenechat nájemci a porušil dohodu o pronájmu nebytových prostor. Žalobce navrhl, aby dovolací soudu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání přípustné, což uvádí nejen zákon (o. s. ř.), ale rovněž odvolací soud v poučení o opravném prostředku. Dle názoru žalovaného nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a tuto skutečnost žalobce ani v dovolání neuvádí. Pokud by se mělo jednat o dovolací důvod podle ust. §241a o. s. ř., muselo by se jednat o nesprávné právní posouzení věci, nikoliv o posouzení skutkové, které má zřejmě na mysli dovolatel. Dovolání žalobce nesplňuje ani náležitosti dovolání (ust. §241a odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že žalobce na základě svého vlastního rozhodnutí nezačal pronajaté prostory bez právně relevantních důvodů fakticky užívat, přičemž žalovaný byl po celou dobu připraven tyto prostory přenechat žalobci k užívání. Z toho pak vyplývá závěr, že žalovaný se nedopustil porušení svých právních povinností pronajímatele vůči žalobci a není tak dána jeho odpovědnost za škodu, jejíž vznik nebyl v řízení ani prokázán.
Žalobce v dovolání zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalobce nesouhlasí. Pokud by soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což však není tento případ.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že v řízení nebyl proveden výslech navržených svědků. Tato námitka může zakládat dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.
Bez ohledu na řešení otázky potřebnosti svědeckých výpovědí pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody, je třeba poukázat na to, že i z čl. IV nájemní smlouvy ze dne 23. 6. 1992 mezi žalovaným a společností T., v. o. s., zastoupené žalobcem, vyplývá, že nájemce při uzavírání smlouvy věděl, že stav pronajatých prostor vyžaduje provedení stavebních úprav k jeho užívání ve shodě s jeho podnikatelským záměrem.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Jestliže nebylo v řízení prokázáno, že došlo k porušení smluvní či zákonné povinnosti žalovaného a že škoda žalobci vznikla, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor na předpoklady vzniku odpovědnosti podle ust. §420 obč. zák.
Protože není důvodu pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam, dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustný.
Pro úplnost je nutno dodat, že podle ust. §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Pokud tedy dovolatel po rozhodnutí odvolacího soudu předložil další listinný důkaz (dohodu ze dne 14. 7. 1992 na č. l. 244), nemohl se jím dovolací soud zabývat.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení další částky 7.825.000,- Kč s příslušenstvím, nelze projednat pro nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z toho vyplývá, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí krajského soudu, vydané v odvolacím řízení, tedy v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí krajského soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby podle ust. §95 odst. 2 o. s. ř., která byla navržena v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, není rozhodnutím odvolacím, které vydal odvolací soud jako soud druhého stupně, nýbrž rozhodnutím, které vydal odvolací soud v prvním stupni.
Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti usnesení krajského soudu, vydanému v jednom stupni. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Jak z výše uvedeného vyplývá, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není ve zbývajícím rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, snížená na polovinu podle §18 odst. 1 této vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu