ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.668.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 668/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 22.253,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 242/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 27 Co 453/2003-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody v celkové výši 22.253,40 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že soud v řízení o určení výživného pro nerozvedenou manželku vydal nevykonatelný rozsudek, takže žalobkyně na jeho základě nemohla vůči manželu vymoci přisouzené částky dlužného výživného. Škoda spočívá jednak v nákladech, které žalobkyně musela vynaložit v tomto a následných soudních řízeních (1.000,- Kč za sepsání odvolání, 2 x 74,- Kč jízdné k soudnímu jednání, 1.190,- Kč za soudní poplatek a 9.430,- Kč nákladů odvolacího jednání), jednak v částkách, jimiž se obohacoval odpůrce, než dlužné výživné dobrovolně zaplatil, a které pro vady předchozích rozsudků žalobkyně nemohla úspěšně vymoci ani v následném soudním řízení (3.093,70 Kč představující 10% úrok z dlužného výživného za dobu od 29. 8. 1997 do 20. 7. 2001 a 7.391,70 Kč představující 10% úrok z dlužného výživného za dobu od října 1997 do 20. 7. 2001); ke každé z jednotlivých částek požadovala žalobkyně 10% úrok z prodlení diferencovaně od data splatnosti do zaplacení.
Obvodní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 7. 2003, č. j. 16 C 242/2002-52, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2003, č. j. 16 C 242/2002-65, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 11.978,37 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 1.000,- Kč počínaje od 23. 7. 1999, s 10% úrokem z prodlení z částky 64,- Kč od 27. 1. 2000, s 8% úrokem z prodlení z částky 1.190,- Kč od 4. 7. 2001, se 7% úrokem z prodlení z částky 64,- Kč počínaje od 31. 1. 2002, s 5,5% úrokem z prodlení z částky 9.430,- Kč počínaje od 24. 5. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně částky 10.275,03 Kč, 10% úroku z částky 11.743,50 Kč počínaje od 29. 8. 1997, 10% úroku z částky 47.620,- Kč počínaje od října 1997, 10% úroku z prodlení z částky 1.000,- Kč za období od 22. 7. 1999 do 23. 7. 1999, 10% úroku z prodlení z částky 74,- Kč za období od 26. 1. 2000 do 27. 1. 2000, 10% úroku z prodlení z částky 1.190,- Kč za období od 3. 7. 2001 do 4. 7. 2001, 10% úroku z prodlení z částky 74,- Kč za období od 30. ledna 2002 do 31. 1. 2002, 10% úroku z prodlení z částky 9.430,- Kč za období od 23. 5. 2002 do 24. 5. 2002, 2% úroku z prodlení z částky 1.190,- Kč počínaje od 4. 7. 2001 do zaplacení, 3% úroku z prodlení z částky 74,- Kč počínaje od 31. 1. 2002 do zaplacení, 4,5% úroku z prodlení z částky 9.430,- Kč počínaje 24. 5. 2002 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudky Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 1999, č. j. 13 C 154/97-35, a ze dne 26. 4. 2000, č. j. 13 C 154/97-66, byla bývalému manželu žalobkyně uložena mimo jiné povinnost zaplatit žalobkyni na dlužném výživném pro nerozvedenou manželku od 29. 8. 1997 do 22. 10. 1997 částku 11.743,50 Kč a od 23. 10. 1997 do 30. 6. 1998 částku 47.620,- Kč; tyto částky J. Z. zaplatil až dne 20. 7. 2001. V mezidobí žalobkyní podaný návrh na výkon rozhodnutí byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 5. 2001, č. j. E 133/2001-5, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č. j. 31 Co 268/2001-11, s odůvodněním, že exekuční titul postrádá vymezení podmínek splatnosti jednotlivých splátek a je z toho důvodu nevykonatelný. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vůči bývalému manželu zaplacení 10% úroku z prodlení z dlužné částky 11.734,50 Kč od 3. 8. 1999 do úplného uhrazení pohledávky a 10% úroku z prodlení z dlužné částky 47.620,- Kč od 16. 6. 2000 do úplného uhrazení pohledávky, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2001, č. j. 19 C 62/2001-10, a k odvolání žalobkyně byl rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, č. j. 20 Co 472/2001-24, v němž byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 9.430,- Kč. Soud rozhodující nyní o nároku na náhradu škody posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou dvěma nezákonnými rozhodnutími vydanými Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 13 C 154/97 v řízení o výživném pro nerozvedenou manželku. Protože žalobkyně proti druhému z nich (rozsudku ze dne 26. 4. 2000) nepodala opravný prostředek, má s ohledem na ustanovení §8 citovaného zákona právo na náhradu škody pouze ve vztahu k prvnímu z rozhodnutí; v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 1999, č. j. 13 C 154/97-35, jí vznikla škoda spočívající v nákladech za sepis odvolání proti nezákonnému rozhodnutí (1.000,- Kč), v nákladech na jízdné k soudnímu jednání (2 x 64,- Kč), v zaplacení soudního poplatku (1.190,- Kč) a v zaplacení nákladů odvolacího řízení následně vedeného sporu o zaplacení úroku z prodlení z dlužného výživného (9.430,- Kč); soud žalobkyni přiznal rovněž částku 230,37 Kč odpovídající 10% úroku z prodlení z dlužného výživného 11.743,50 Kč od 3. 8. 1999 do 20. 7. 2001. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně částek 7.391,70 Kč a 2.863,33 Kč tzv. kapitalizovaného úroku z prodlení a 20,- Kč nedoloženého jízdného) žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 27 Co 453/2003-100, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 11.978,37 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 1.000 Kč počínaje od 23. 7. 1999, s 10% úrokem z prodlení z částky 64 Kč počínaje od 27. 1. 2000, s 8% úrokem z prodlení z částky 1.190 Kč od 4. 7. 2001, se 7% úrokem z prodlení z částky 64 Kč počínaje od 31. 1. 2002, s 5,5% úrokem z prodlení z částky 9.430 Kč počínaje od 24. 5. 2002 do zaplacení, v zamítavém výroku II. jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě byla žaloba zamítnuta, a změnu výroku, jímž soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, odůvodnil odvolací soud nesplněním podmínky uvedené v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.; přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní význam otázky podmínky vykonatelnosti výroků o splátkách dluhu (§160 odst. 1 o.s.ř.). Vytýká soudům obou stupňů, že rozšířily podmínky materiální vykonatelnosti nad rámec zákona, ačkoliv z předmětných rozhodnutí bylo možno dovodit splatnost částky 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a další splátky v téže výši do jednoho měsíce „od vykonatelnosti rozsudku ve vztahu k 1. splátce“ a pak v pravidelných měsíčních intervalech do úplného zaplacení. Ve vztahu k měnícímu výroku zejména namítá, že její nárok měl být posouzen podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nikoliv nezákonným rozhodnutím, a že nárok na odškodnění jí plyne přímo z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně celkové částky 11.978,37 Kč s příslušenstvím, sestávající z částek 1.000,- Kč, dvakrát 64,- Kč, 1.190,- Kč, 9.430,- Kč a 230,37 Kč, a potvrzen ohledně celkové částky 10.275,03 Kč s příslušenstvím, sestávající z částek 7.391,70 Kč, 2.863,33 Kč a 20,- Kč. Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti dvěma výrokům rozsudku ve věci samé, z nichž každým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (bez ohledu na příslušenství jednotlivých pohledávek, k němuž se pro účely přípustnosti dovolání nepřihlíží). Přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou výroků přesahuje částku 20.000,- Kč. Navíc nelze přehlédnout, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu; první nárok představují výdaje, které žalobkyni vznikly v souvislosti s nevykonatelností rozsudků o výživném (skutečná škoda ve výši 11.768,- Kč), a druhý nárok představuje ušlý zisk (příjem) z úroků z prodlení z opožděně zaplaceného dlužného výživného, jehož žalobkyně v napadaných soudních řízeních nedosáhla (10.485,40 Kč). Přípustnost dovolání je i z tohoto pohledu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak směřuje proti usnesení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími námitkami proti správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu