ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.703.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 703/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. M., a 2) P. M., oběma zastoupeným advokátem, o 366.693,- Kč a 5.780,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. Zn. 6 C 137/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 47 Co 27/2001-346, ve spojením s unesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2002, č. j. 47 Co 27/2001-345, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení první žalované částku 7.575,- Kč a druhému žalovanému částku 1.745,- Kč, to vše k rukám advokáta, do tří dnů od doručení usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, č. j. 6 C 137/98-299, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2000, č. j. 6 C 137/98-308, zamítl žalobu proti žalované na zaplacení částky 366.693,- Kč a proti žalovanému na zaplacení částky 55.780,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 47 Co 27/2001-346, ve spojením s doplňujícím unesením ze dne 17. 12. 2002, č. j. 47 Co 27/2001-345, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve vztahu k oběma žalovaným potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení státu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ke znehodnocení holubníku a králíkárny došlo druhým žalovaným v rámci oprávněné svémoci podle ust. §6 obč. zák. Namítá, že byt a příslušenství dobrovolně nevyklidil, neboť se jinými prostředky snažil prokázat, že mu k tomuto bytu vzniklo právo společného nájmu bytu, a že žalovaná se vyklizení bytu nedomáhala legálním způsobem. Měla se domáhat vyklizení bytu cestou výkonu rozhodnutí, nikoli svémocným jednáním, kterým žalobci způsobila škodu. Druhý žalovaný žádná práva k bytu neměl a nebyl oprávněn nakládat s věcmi žalobce, proto odpovídá za škodu, která žalobci vznikla. Dovolatel dále uvádí, že dovolání je nutno posoudit podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a že je podáno v zákonné čtyřměsíční dovolací lhůtě podle ust. §240 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že podle čl. 17. a 15. přechodných ustanovení, části první zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání řídí občanským soudním řádem ve znění účinném do 1. 1. 2001 a podle těchto procesních předpisů nebylo nutné poučovat o možnosti dovolání, jen o odvolání, a rozsudek obsahuje správné poučení. Dovolání bylo podáno opožděně, neboť jednoměsíční lhůta uplynula dne 7. 3. 2003, a pokud dovolatel požádal dne 20. 2. 2003 o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, tím se lhůta k podání dovolání neprodlužuje, a zástupkyně žalobce nepodala dovolání ani do měsíce poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o jejím ustanovení. I kdyby nebylo podání opožděné, není dovolání přípustné, neboť nebyl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle ust. §237 a §238 o. s. ř. je vyloučena. Posouzení věci odvolacím soudem považují za správné a navrhli, aby dovolací soud odmítl opožděné dovolání a přiznal jim náhradu nákladů řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Protože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno před 1. 1. 2001 a odvolací soud rovněž postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, je Nejvyšší soud ve shodě s posledně citovaným ustanovením povinen podle dosavadních právních předpisů rozhodnout i o dovolání v této věci, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Podle ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu současně s doplňujícím usnesením byly zástupci žalobce i zástupci žalovaných doručeny dne 7. 2. 2003 a tohoto dne rovněž nabyly právní moci (§159 odst. 1 o. s. ř.); žalobce podal dovolání dne 7. 5. 2003, a to osobně soudu prvního stupně.
V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu a doplňujícího usnesení, tj. od 7. 2. 2003 a skončila dne 7. 3. 2003 (pátek). Je tedy zřejmé, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání žalobce bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání.
Pokud jde o námitku dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu neobsahoval řádné poučení o opravném prostředku, je třeba připomenout, že podle ust. §157 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo povinností soudu uvést v rozsudku poučení o odvolání, nikoli také poučení o dovolání. Proto neuvedení poučení o dovolání nemá žádné procesněprávní následky. Ostatně ustanovení §240 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 ani žádnou možnost prodloužení lhůty k podání dovolání z důvodu vadného nebo chybějícího poučení o možnosti dovolání nestanovilo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání bylo podáno opožděně, proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. Protože dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, mají oba žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které v případě první žalované sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (částka určená dle §14 odst. 1 a §15 vyhl. č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6., a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, a v případě druhého žalovaného sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.670,- Kč (částka určená dle §14 ust. 1 a §15 vyhl. č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5., a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč,.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu