ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.713.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 713/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalovaným 1) J. Š., 2) A. B., zastoupenému advokátem, 3) M. P., a 4) M. H., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 861/98, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 8 Co 2143/2003-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č. j. 7 C 861/98-216, uložil všem 4 žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 186.504,70 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. 9. 1998 do zaplacení, co do částky 93.252,30 Kč s příslušenstvím žalobu proti nim zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody, způsobené vojáky základní služby ve skladu Vojenského útvaru 2941 v Č. K. v roce 1996. Soud vyšel ze zjištění, že čtvrtý žalovaný si nechal nelegálně zhotovit kopii klíče od místnosti sousedící se skladem a odtud se v několika případech spolu s ostatními žalovanými dostali přelezením otvoru ve výši okolo 5 metrů do předmětného skladu, kde odcizovali oděvní svršky. Ve skladu byl následně zjištěn schodek výstrojního materiálu v celkové hodnotě 296.808,- Kč. Vojenský útvar se s nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení vedenému proti všem žalovaným pro trestný čin krádeže. Žalovaní 1) – 3) byli účastni amnestie prezidenta republiky (rozhodnutí nabyla právní moci 28. 2. 1998, 13. 3. 1998 a 3. 3. 1998) a čtvrtý žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. 2. 1998, č. j. 2 T 530/97-231, pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, a poškozený byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě zjištění, že sklad nebyl stavebně oddělen a dostatečně zabezpečen od ostatních prostor, o čemž věděly jak pracovnice hmotně odpovědné za předmětný sklad, tak jejich zaměstnavatel, soud dovodil, že obě strany pracovněprávního vztahu porušily své povinnosti, přičemž není podstatné, která z nich na tom nese vinu. Jejich odpovědnost soud shledal v rozsahu 1/3 s tím, že ve zbývající části odpovídají za škodu žalovaní, kteří nelegálně zhotoveným duplikátem klíče od vedlejší místnosti vytvořili svým protiprávním jednáním situaci, která hmotně odpovědným zaměstnankyním bránila v nakládání se svěřenými hodnotami, a útvar tak nemohl dosáhnout uspokojení nároku na těchto zaměstnankyních, které se částečně zprostily své odpovědnosti za svěřené hodnoty právě z důvodu, že žalovaní provedli zásah do jejich dispozice se svěřenými hodnotami. Soud dospěl k závěru, že za škodu, která spočívá v majetkové újmě takto vzniklé, odpovídají žalovaní podle ust. §420 a násl. obč. zák. Jejich zavinění je dáno ze 2/3, a z toho důvodu je soud zavázal k náhradě škody ve výši 186.504,70 Kč, za níž odpovídají solidárně, neboť všichni měli k dispozici kopii klíče vytvořenou čtvrtým žalovaným. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou, neboť s nárokem na náhradu škody se poškozený připojil k trestnímu řízení a po jeho ukončení byl nárok uplatněn včas. Úroky z prodlení z přiznané částky byly stanoveny podle ust. §517 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ode dne, kdy byl nárok na náhradu škody uplatněn v trestním řízení.
K odvolání druhého a třetího žalovaného do vyhovujícího výroku ve věci samé Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č. j. 8 Co 2143/2003-239, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 12.096,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. 9. 1998 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále jej v tomto výroku změnil tak, že čtvrtý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52.391,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. 9. 1998 do zaplacení, a že první, druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 59.849,70 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. 9. 1998 do zaplacení, a že co do zbývající částky 62.168,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku; zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 93.252,30 Kč s příslušenstvím zůstal nedotčen. Odvolací soud poukázal na to, že v případě střetu odpovědnosti podle §176 zákoníku práce a podle §420 obč. zák. jedna odpovědnost vylučuje druhou, a vzhledem k tomu, že schodek na svěřených hodnotách vznikl zcela bez zavinění hmotně odpovědných pracovnic, dospěl k závěru, že se zcela zprostily své odpovědnosti ve smyslu ust. §176 odst. 3 zákoníku práce. Protože zaměstnavateli byla známa závada v pracovních podmínkách, znemožňující hmotně odpovědným pracovnicím řádný výkon jejich povinností, soud dovodil, že nebylo třeba, aby mu tuto závadu (nedostatečné stavební oddělení sousedících prostor od skladu) zvlášť hlásily. Vzhledem k tomu, že i zaměstnavatel se podílel na vzniku škody, odvolací soud s poukazem na §441 obč. zák. stanovil jeho podíl v rozsahu 1/3 z částky 186.504,70 Kč (tj. 62.168,- Kč), neboť nedbalým nakládáním s klíči od prostor sousedících se skladem porušil prevenční povinnost ve smyslu ust. §415 obč. zák. Protože čtvrtý žalovaný se na vzniku škody podílel rozhodujícím způsobem, když z legálně drženého klíče nechal zhotovit duplikát a umožnil tím protiprávní činnost dalších žalovaných, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jeho povinnost nahradit škodu je třeba stanovit odděleně od ostatních žalovaných (§438 odst. 2 obč. zák.), a to ve výši 1/3 uplatněného nároku, sníženého o částku, která již byla žalobkyni přiznána pravomocným trestním příkazem (9.777,- Kč) a byla již zaplacena. První, druhý a třetí žalovaný, u nichž soud neshledal důvod pro odchýlení se od zásady solidární odpovědnosti, byli společně a nerozdílně zavázáni k náhradě škody ve výši poslední třetiny, od níž soud odečetl částku 2.319,- Kč, již zaplacenou druhým a třetím žalovaným. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovanými, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok byl uplatněn včas, neboť v době trestního řízení byl běh promlčecí lhůty přerušen.
Proti tomuto rozsudku podal druhý žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a po právní stránce má zásadní význam, trpí vadami a vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v obsahu spisu. Namítá, že odvolací soud pominul řadu návrhů a důkazů, nijak se s nimi nevypořádal ani k nim nezaujal odpovídající stanovisko a bez jakýchkoli důkazů považoval za nesporný, dokázaný skutkový stav a skutečnosti, které nejsou ve spisu obsaženy. Konkrétně poukazuje na to, že soud se nevypořádal s tím, zda žalovaní 1) – 3) spáchali trestný čin prostou krádeží, tedy podle ust. §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, nebo vloupáním ve smyslu ust. §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, což má vliv na kvalifikaci škody „včetně inventurního rozdílu“. Namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů pokládá soud za prokázané, že žalovaní 1) – 3) spáchali čin krádeže kvalifikovaně vloupáním, soud sám naopak uznal, že zabezpečení skladu bylo nedostatečné, a z toho dovolatel dovozuje, že z pohledu zákona je nutno na uvedený prostor pohlížet jako na „volně přístupný“. Fakt, že krádež byla prvním až třetím žalovaným spáchána vloupáním, nebyl prokázán, když přelezení zdi nelze považovat za překonání překážky. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval otázkou, že odcizení takového množství výstrojního materiálu popisovanou cestou bylo fakticky nemožné, navíc nebylo možné toto množství a druh odcizených věcí (neprůstřelné vesty apod.) rozprodat tak, aby po tom nezbyla žádná stopa, a dále namítá, že neexistuje přehled o možných vstupech do skladu z druhé strany (od učebny), a poukazuje na „podivuhodnou snahu vojenské policie i útvaru celou kauzu co nejrychleji uzavřít“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že hmotně odpovědní pracovníci se své odpovědnosti zprostili, a namítá, že kdyby řádně plnili své povinnosti a zjistili stopy v prachu na maketě tanku a kdyby nebylo existujících závad, jako byl nezajištěný prostor pod stropem a nepečetění sousedních místností, nemohlo by ke vzniku škody dojít, nebo aspoň ne v takovém rozsahu. Tím, že hmotně odpovědní pracovníci na existenci závad neupozornili, porušili své povinnosti a své odpovědnosti se tak nezprostili, závěr odvolacího soudu je tak v rozporu s provedenými důkazy a spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovozuje, že schodek vznikl celý nebo z části i zaviněním zaměstnavatele, který s klíčem od místnosti sousedící se skladem nakládal tak, že tam mohl kdykoli vniknout J. W. za použití legálního klíče. Tento režim nakládání s klíčem také umožňoval, aby pracovník bez hmotné odpovědnosti (čtvrtý žalovaný) měl u sebe dlouhodobě legálně klíče od garáže elektrocentrál, a vzhledem k tomu, že prostory nebyly od skladu neprůchodně stavebně odděleny a odpovědní pracovníci o tom věděli a neupozornili na to, porušil zaměstnavatel a jeho pracovníci včetně velitelů útvaru tak závažně své povinnosti, že nebýt těchto porušení ke škodě by vůbec nemohlo dojít. Dovolatel poukazuje na to, že škoda vyčíslená jako schodek na svěřených hodnotách ve skladu nebyla uplatněna bez zbytečného prodlení vůči hmotně odpovědným pracovníkům, nýbrž až v březnu 2003 ryze účelovou žalobou, kdy byl již uplatněný nárok promlčen, proto byla žaloba proti žalovaným až do této doby neopodstatněná a soud pochybil, pokud ji jako takovou neodmítl nebo nezamítl, a soudy porušily povinnost podle ust. §1, §2 a §6 o. s. ř., když poskytly žalobkyni návod, jakým způsobem má odstranit vady žaloby, čímž jí napomáhaly na úkor žalovaných, a nesplnily včas svou povinnost dle §43 odst. 1 o. s. ř., když až po pěti letech na základě doporučení odvolacího soudu vyzvaly žalobkyni k doplnění žaloby, přičemž neplnily ani povinnosti plynoucí jim z ust. §100 odst. 1 a §101 odst. 2 a zejména §103 a §104 o. s. ř. o zastavení řízení pro neodstranění nedostatku podmínky řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že čtvrtý žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. 2. 1998, č. j. 2 T 530/97-231, uznán vinným a odsouzen za trestný čin krádeže vloupáním na majetku žalobce podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona, spáchaným jednak sám, jednak ve spolupachatelství s ostatními žalovanými podle §9 odst. 2 trestního zákona. Je tedy jednoznačné, že se jednalo o trestný čin krádeže spáchaný vloupáním, a pokud druhý žalovaný tento fakt zpochybňuje, jedná pouze účelově. Zeď vysoká pět metrů je podle názoru žalobkyně překážkou, která nemůže být běžně a kýmkoli překonána. Co se týče odpovědnosti hmotně odpovědných osob, žalovaní svým jednáním zavinili, že do dispozice těchto osob byl proveden zásah, který vylučuje jejich odpovědnost za vzniklý schodek; se závěry odvolacího soudu o odpovědnosti hmotně odpovědných osob se žalobkyně ztotožňuje. Dále uvádí, že je rozhodující zjištěný skutkový stav věci v době vyhlášení rozsudku, proto je irelevantní, v jaké fázi řízení uplatnila svůj nárok proti hmotně odpovědným osobám. Se závěrem soudů o podílu zaměstnavatele (namísto hmotně odpovědných osob) na vzniku škody žalobkyně souhlasí a ztotožňuje se i s posouzením otázky promlčení. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody byl uplatněn dne 23. 9. 1996 v trestním řízení, došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty a žaloba tak byla podána včas. Skutková zjištění soudů má žalobkyně za objektivně zjištěná v průběhu dokazování a navrhla, aby dovolací soud dovolání druhého žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve svém dřívějším rozsudku ze dne 26. 7. 2002, č. j. 7 C 861/98-173, uložil všem žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 279.757,- Kč s příslušenstvím a poté, co bylo toto jeho rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno, žalobě opět v převážném rozsahu opět vyhověl, nejedná se o přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku.
Oproti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2003, č. j. 7 C 861/98-216, jímž byla druhému žalovanému (dovolateli) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 186.504,70 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s dalšími třemi žalovanými, byla mu odvolacím soudem uložena platební povinnost výši 59.849,70 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným. Z toho je zřejmé, že v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k dovolateli se v částce 59.849,70 Kč jedná o potvrzující – a nikoliv měnící – výrok, a přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu se tak řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Pokud dovolatel namítá, že jej nelze uznat odpovědným za škodu ve výši „inventurního rozdílu“, aniž bylo v řízení prokázáno, zda žalovaní spáchali trestný čin „kvalifikovaně vloupáním“, anebo jen „prostou krádeží“, není tato otázka v dané věci právně významná. Především napadeným rozhodnutím nebyla dovolateli uložena platební povinnost ve výši inventurou zjištěného schodku, který činil cca 300.000,- Kč, nýbrž jemu společně s dalšími dvěma žalovanými byla uložena solidární povinnost k náhradě škody v rozsahu cca 1/5 této částky. Je však třeba vycházet z toho, že předpokladem vzniku jeho odpovědnosti za škodu je podle ust. §420 obč. zák. porušení právní povinnosti (protiprávnost), vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se předpokládá, avšak odpovědnosti se škůdce může zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil (srov. §420 odst. 3 obč. zák.). Nehledě k tomu, že k založení odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. zákon nevyžaduje prokázání úmyslu, nýbrž stačí presumovaná nedbalost, nemůže být dovolatelem předložená otázka zásadně významná pro rozhodnutí už z toho důvodu, že jak vloupání, tak krádež je úmyslným trestným činem, a právní kvalifikace spáchaného skutku z hlediska norem trestního práva není ani podmínkou pro založení odpovědnosti žalovaných za škodu, kterou svým - nepochybně protiprávním - jednáním způsobili.
Za otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí nelze považovat ani poukaz dovolatele na ust. §154 odst. 1, §43, §103, §104 o. s. ř. a na další procesní ustanovení a s tím související námitky ohledně neopodstatněnosti žaloby a procesního postupu soudu, který vedl řízení a žalobou se zabýval, ačkoliv v době podání žaloby nebyli hmotně odpovědní pracovníci zbaveni odpovědnosti. Právo poškozeného podat žalobu na náhradu škody proti žalovaným, kteří zboží ze skladu odcizili, není totiž podmíněno předchozím rozhodnutím o „zbavení se odpovědnosti hmotně odpovědnými pracovníky“. Právní argumentace dovolatele v tomto směru svědčí spíše o tom, že dovolatel nerozlišuje procesní pravidla a podmínky řízení od hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním. Vzájemný vztah odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák., odpovědnosti hmotně odpovědných pracovníků a spoluodpovědnosti poškozeného byl v dané věci odvolacím soudem po právní stránce vyřešen, a to v souladu s hmotným právem i s judikaturou, na níž dovolatel poukazuje.
Ostatní námitky dovolatele se netýkají právního posouzení věci, nýbrž směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Námitky, směřující proti skutkovým závěrům, z nichž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud, nesplňují podmínku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o námitky nesprávného řešení otázek právních, tím méně pak o otázku zásadního významu. Pokud je dovolání odůvodněno tím, že skutkový závěr soudu je nesprávný, že soud správně nezjistil skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, že měl přihlížet k jiným okolnostem nebo že určité skutkové okolnosti, jež soud nepovažoval za podstatné, nebyly zjišťovány (kdo měl přístup k „legálním“ klíčům, jakým způsobem žalovaní přelézali pět metrů vysokou zeď, faktická možnost odcizení a rozprodeje zboží v uvedeném rozsahu apod.), jedná se o námitky, týkající se skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 o. s. ř., který je způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. V této věci jej však nelze uplatnit.
Přípustnost dovolání v dané věci nezakládá ani námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout toliko u dovolání přípustného (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Protože odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení bylo v rozporu s hmotným právem, a právní námitky vyslovené v dovolání nejsou významné pro věc samu a ani pro soudní praxi, nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání proti němu není proto podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když druhý žalovaný nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu