ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.735.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 735/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: N. H., zastoupená advokátem, proti žalovaným: 1) nezl. J. N., zastoupen opatrovníkem, 2) J. N., a 3) E. K., dříve V., o 30.533,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. Zn. 8 C 27/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č. j. 18 Co 23/2003-93, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č. j. 18 Co 23/2003-93, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ve vztahu k třetí žalované, a v závislých výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III.Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 3. 2002, č. j. 8 C 27/2000-53, zamítl žalobu proti prvním dvěma žalovaným na zaplacení částky 30.533,- Kč s úroky z prodlení, a to společně a nerozdílně i s třetí žalovanou; třetí žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.548,- Kč s 10% úroky z prodlení z této částky ročně od 1. 5. 2000 do zaplacení a ve zbytku žalobu proti ní zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný (syn druhého žalovaného) spolu se synem třetí žalované (který před podáním žaloby zemřel), oba ve věku 8 let, dne 8. 7. 1999 v B. v I. při hře s maketou pily poškrábali vozidlo Mazda 626 SPZ KHE 61-24 patřící žalobkyni a jejímu manželovi. Za první, nezdařenou opravu vozidla zaplatila žalobkyně částku 4.985,- Kč a za druhou opravu vozidla, při níž byl poškrábaný lak opraven, zaplatila částku 56.081,- Kč. Za škodu způsobenou prvním žalovaným vyplatila pojišťovna z titulu pojištění pro případ odpovědnosti za škodu žalobkyni částku 30.533,- Kč (polovinu z celkové výše obou oprav vozidla). Soud dospěl k závěru, že oba nezletilí vzhledem ke svému věku nebyli způsobilí posoudit následky svého jednání, proto první žalovaný žalobkyni za škodu neodpovídá, avšak podle §422 obč. zák. za ni odpovídají rodiče obou chlapců, tedy druhý žalovaný a třetí žalovaná. Proto žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný nechal svého syna pro případ odpovědnosti za škodu pojistit a bylo by nespravedlivé na něm požadovat, aby hradil celou výši škody společně a nerozdílně s třetí žalovanou, která svého syna nijak nepojistila a nejevila nejmenší snahu jakkoli přispět žalobkyni na náhradu škody, soud dovodil, že je v daném případě na místě dělená odpovědnost podle účasti na způsobení škody (§438 odst. 2 obč. zák.). Druhý žalovaný a třetí žalovaná proto odpovídají každý z jedné poloviny, když škodu způsobili chlapci svou hrou společně a žalovaní rodiče obou nezletilých porušili stejnou zákonnou povinnost vykonávat nad nimi náležitý dohled. Protože první oprava laku vozu v ceně 4.985,- Kč nevedla k odstranění škody, soud tyto náklady nepovažoval za účelně vynaložené a výši škody, jež žalobkyni vznikla, stanovil částkou 56.081,- Kč, což jsou náklady na druhou opravu, které lze mít vzhledem k jejímu výsledku za účelně vynaložené. Vzhledem k plnění, jež žalobkyni poskytla pojišťovna, soud žalobu proti druhému žalovanému zamítl a třetí žalované uložil povinnost nahradit škodu ve výši 25.548,- Kč, což po odpočtu plnění pojišťovny představuje polovinu nákladů druhé opravy.
K odvolání žalobkyně a třetí žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2004, č. j. 18 Co 23/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé co do částky 25. 548,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému potvrdil, ve vztahu k třetí žalované jej ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 25.548,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 5. 2000 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně dostatečně zjištěn; bylo prokázáno protiprávní jednání obou dětí, za které nesou odpovědnost jejich rodiče (druhý žalovaný a třetí žalovaná), kteří zanedbali nad nimi náležitý dohled (§422 obč. zák.), avšak žalobkyně v řízení neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi jednáním nezletilých dětí a výší tvrzené škody. Prokázala sice, že z peněz patřících do společného jmění manželů zaplatila opravu vozidla dle faktury znějící na částku 56.081,- Kč, neprokázala však, že soupis všech provedených oprav se týká odstranění následků škody způsobené oběma chlapci. Ve faktuře jsou totiž uvedeny položky (výměna lišty a klempířské práce), které zřejmě nesouvisí s prokázaným jednáním chlapců, jehož důsledkem mohla vzniknout škoda poškrábáním laku, a nikoliv škoda vyžadující výměnu lišty a klempířské práce. To nasvědčuje tomu, že byly opraveny i následky jiné škodní události, kdy došlo k mechanickému poškození karoserie. Automobil byl opraven až s odstupem několika měsíců od škodní události a v mezidobí byl značně užíván. Důkaz, kterým by byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním chlapců a rozsahem poškození, nebyl předložen a vyjádření opravárenské firmy ze dne 24. 8. 1999 nemá k rozsahu poškození žádnou vypovídací hodnotu, neboť v něm není škoda nikterak popsána a specifikována, navíc odhad opravy zde uvedený je téměř dvojnásobně vyšší než oprava stála. Odvolací soud proto při určení výše škody nevycházel z předložené faktury znějící na částku 56.081,- Kč. Výši škody určil svou úvahou podle ust. §136 o. s. ř., při níž vzal za podklad sdělení pojišťovny, která jako částku odpovídající skutečné škodě stanovila částku 30.533,- Kč. Protože tato částka byla již žalobkyni pojišťovnou zaplacena, její nárok na náhradu škody byl zcela uspokojen, a proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, aniž bylo třeba se zabývat moderačním právem soudu (§450 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve všech jeho výrocích žalobkyně dovoláním. Namítá, že existenci příčinné souvislosti mezi jednáním nezletilých dětí a výší tvrzené škody věrohodně prokázala, předložila ohodnocení rozsahu škody z 24. 8. 1999 a fakturu, v níž jsou popsány položky za opravu. Fotodokumentace nebyla v tak jednoznačné záležitosti pořizována a ani pojišťovna nic takového nežádala a pro své účely si fotodokumentaci nepořizovala. Pokud jde o rozdíl mezi odhadem ceny opravy a zaplacenou fakturou, žalobkyně poukazuje na to, že odhad se týkal i částí vozidla, které nakonec přelakovány nebyly, a ve faktuře jsou uvedeny položky, které byly potřebné z důvodu minimalizace škody, (např. „výměna lišt“ byla provedena, aby mohl být přelakován pouze spodní díl dveří, což nelze provést bez demontáže a tedy zničení původních lišt na dveřích). Poukazuje na to, že lak byl značně poškozen (3 – 9 rýh po celém obvodu auta), jednalo se o metalízu, která je výrazně dražší než ostatní laky, a i pojišťovně se cena za opravu zdála přiměřená. Dovolatelka dále vysvětluje důvody časové prodlevy mezi poškozením a opravou vozidla a vytýká odvolacímu soudu pochybení při stanovení výše škody vlastní úvahou, neboť soud počítal s tím, že částka 30.533,- Kč je celou výší škody, ačkoliv pojišťovna proplatila pouze polovinu částky, kterou uznala za škodu. Ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že se nejedná o solidární odpovědnost, odvolací soud však byl názoru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu v těchto výrocích za zásadně právně významné, a to pro otázku, zda lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se v autoopravnách ptala „kde to opraví levněji“. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání ve vztahu k němu a k prvnímu žalovanému není ze zákona přípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání v tomto rozsahu nepřipustil. Jinak odkázal na svá předchozí vyjádření ve věci.
Třetí žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že žalobkyně neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi jednáním nezletilých a výší tvrzené škody, kterou si nenechala zjistit průkazným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl po projednání věci k závěru, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proti měnícímu výroku ve vztahu k třetí žalované je podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a v tomto rozsahu je i opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je rozhodující, jak odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků a zda jejich práva a povinnosti stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným rozhodly soudy obou stupňů shodně – žaloba byla zamítnuta. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, která má význam nejen obecně pro rozhodovací činnost soudů, ale především pro přezkoumávanou věc samu.
Otázka, předložená žalobkyní k posouzení dovolacímu soudu, není námitkou proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., navíc když rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá.
Jelikož dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by v tomto rozsahu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti výroku o věci samé ve vztahu k třetí žalované je důvodné. Především je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že úvaha soudu o výši nároku na náhradu škody podle §136 o. s. ř. nemůže obstát za situace, že podkladem pro tuto úvahu se stalo skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a naopak je s výsledky dokazování přímo v rozporu. Součástí skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně bylo zjištění, že žalobkyni na náhradu škody způsobené prvním žalovaným na autě poskytla pojišťovna pojistné plnění v částce 30.533,- Kč, která je polovinou z celkové výše ceny obou oprav vozidla (4.985,- Kč + 56.081,- Kč). V řízení před odvolacím soudem nedoznalo toto zjištění změn a ani v průběhu předchozího řízení nebylo proti němu námitek. Úvaha soudu, jíž dospěl k určení výše nároku, tedy vychází z nesprávného skutkového podkladu a tato úvaha, která nakonec vedla k nesprávnému závěru o zániku uplatněného nároku v důsledku jeho uspokojení, je za této situace nejen nepodložená, ale i mylná.
S odvolacím soudem nelze souhlasit ani v otázce příčinné souvislosti mezi jednáním nezletilých a výší požadované škody. Jestliže v řízení nebylo prokázáno, zda všechny položky účtované ve faktuře a zaplacené za opravu auta byly potřebné k opravě poškozeného laku, způsobeného oběma dětmi, neznamená to automaticky, že takový listinný důkaz jako celek je pro zjištění výše škody nepoužitelný. Má-li soud pochybnosti o tom, které z účtovaných nákladů za práce a materiál, popř. v jaké výši, byly účelně vynaloženy k uvedení poškozené věci do předchozího stavu, je třeba dokazování doplnit za účelem rozlišení, zda a které jednotlivé náklady z fakturované částky sloužily k tomuto cíli. Závisí-li pak rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, přichází v úvahu i znalecké dokazování, popř. odborné vyjádření (§127 odst. 1, 4 o. s. ř.). Nejde však o „ocenění škody vzniklé jednáním dětí“ znalcem, jak bylo v průběhu řízení navrhováno, nýbrž může jít jen o názor odborníka na potřebnost konkrétních nákladů k uvedení vozu do předešlého stavu vzhledem k rozsahu jeho poškození. Pokud by se jednalo o odborné otázky, není k jejich posouzení povolán soud, aby při nedostatku odborných znalostí nahrazoval potřebné skutkové zjištění vlastní úvahou o tom, zda účtovaná „výměna lišty“ či „klempířské práce“ souvisí či nesouvisí s přelakováním určitých částí vozu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu o výši škody je založeno na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a které se týká skutečnosti, významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, byl dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.
Jak z uvedeného vyplývá, rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve vztahu k třetí žalované není správné, proto je dovolací soud v tomto rozsahu, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou, zrušil podle ust. §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným je odůvodněn ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a prvnímu ani druhému žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu