ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.747.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 747/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Marta Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Š., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 282/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.4.2003, č.j. 14 Co 102/2003-46, ve výroku II. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.3.2002, č.j. 7 C 282/98-33, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zajistil vymalování koupelny, pokoje, WC a částečně předsíně, jakož i zajistil provedení prací spojených s úklidem v bytě č. 2 v přízemí čp. 920 v P., proto, že nárok na náhradu škody z událostí z let 1993 a 1995 byl promlčen a v případě škody vzniklé na podzim roku 1995 nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem této škody. Odvolací soud dále ve výroku I. nepřipustil rozšíření žaloby o náhradu škody vzniklé v roce 1999 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud správnost rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal podle ust. §212 a §212a o.s.ř., včetně postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a po doplnění řízení výslechem svědka, syna žalobkyně, V. P., dospěl ke stejným skutkovým a právním závěrům jako soud prvního stupně. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo zahájeno dne 29.7.1998 a tímto dnem nastaly hmotněprávní účinky, které občanský zákoník se zahájením řízení spojuje, tedy došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Pokud žalobkyně dovozuje, že k poškození malby v jejím bytě došlo na základě škodní události ze dne 11.11.1993 a dále ze škodní události v roce 1994, pak byla předmětná žaloba podána po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, a protože žalovaný u jednání dne 22.9.2000 námitku promlčení řádně vznesl, je nárok žalobkyně na náhradu škody v této části promlčen (§106 odst. 2 obč.z.). Navíc v daném případě nebyla zachována ani dvouletá subjektivní promlčecí doba, neboť námitka žalobkyně, že se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděla až později nahlédnutím do voličského seznamu, nemůže obstát. Skutečnost, že jméno žalovaného nebylo uvedeno na domovním zvonku, případně na schránce, je dle odvolacího soudu nerozhodná, neboť účastníci řízení v domě bydlí dlouhá léta. Bylo totiž na žalobkyni, aby dříve zjistila, kdo je ve skutečnosti nájemcem bytu nacházejícího se v 1. patře, a to zejména za situace, kdy k prvnímu vyplavení mělo, jak tvrdí žalobkyně, dojít již v roce 1993. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze proto určit datem, kdy „ žalobkyně nahlédla do voličského seznamu a zjistila, že v bytě je hlášen Ing. M. Š.“.
Odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda v daném případě nebyla škoda způsobena úmyslně, neboť za situace, kdy nebyla zachována dvouletá subjektivní promlčecí doba, je takováto úvaha již bezpředmětná, protože k zachování nároku je třeba, aby obě lhůty běžely současně. Žalobkyně navíc tvrzení o úmyslném způsobení předmětné škody uplatnila až v odvolacím řízení a k jeho prokázání nepředložila žádné důkazy.
Pokud jde o škodnou událost ze dne 26.10.1995, dospěl odvolací soud k závěru, že ohledně této škodné události není žalovaný pasivně legitimován. V řízení bylo prokázáno, že se v tomto případě jednalo o poruchu ucpané odpadní stoupačky v domě a jelikož tato není součástí bytu, nemůže za škodu touto poruchou způsobenou odpovídat žalovaný, ale pouze pronajímatel bytu. Odvolací soud nepovažoval za relevantní ani námitku žalobkyně, že žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13.11.1998 nárok žalobkyně uznal. Uvedené vyjádření neobsahuje potřebné náležitosti předpokládané v ust. §153a o.s.ř. Ve vyjádření žalovaný pouze připustil, že poruchou splachovacího zařízení v jeho bytě mohlo dojít k poškození malby v bytě žalobkyně, rozhodně ale neuvedl, že škodu způsobil. Vyjádřil jen ochotu podílet se na úhradě škody, když výši škody nijak blíže nespecifikoval a proto tento projev vůle nelze považovat za uznání nároku.
Dovoláním ze dne 29.7.2003 napadla žalobkyně výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a zároveň požádala o ustanovení advokáta; toto své dovolání pak ještě doplnila podáním ze dne 6.10.2003, podaným u soudu prvního stupně osobně dne 5.11.2003.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11.8.2003, č.j. 7 C 282/1998-51 byla žalobkyni ustanovena advokátka pro dovolací řízení a jejím prostřednictvím bylo podáním ze dne 6.10.2003 dovolání žalobkyně dále doplněno.
V dovolání žalobkyně zejména uvedla, že dovolání podává z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bylo nadbytečné zabývat se tím, zda škoda byla způsobena úmyslně. Tímto postupem soudu nebylo dovolatelce umožněno prokázat, že k předmětnému jednání ze strany žalovaného došlo úmyslně.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že chybně posoudil otázku běhu subjektivní promlčecí doby, když konstatoval, že mohla vědět, kdo v domě bydlí, a to s ohledem na skutečnost, že v domě bydlí dlouhá desetiletí. Dovolatelka uvedla, že žalovaného nikdy neviděla vcházet do jeho bytu a jeho jméno nebylo uvedeno ani na zvonku ani na domovní schránce. Rovněž nevěděla, zda byl v bytě evidenčně hlášen a zda o jeho pobytu věděl pronajímatel. Nebylo v jejích silách, aby dříve zjistila, kdo v předmětném bytě bydlí. Vzhledem k tomu, že pronajímatel nemá povinnost sdělovat ostatním nájemníkům domu, kdo v něm bydlí, nebyla dovolatelka schopna objektivně zjistit, kdo je nájemcem bytu. Je proto toho názoru, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až v roce 1998 a nárok byl proto uplatněn v zákonné lhůtě. Odvolací soud proto pochybil, když se nezabýval během objektivní promlčecí doby a jeho rozhodnutí je proto dle dovolatelky nepřezkoumatelné.
Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil prohlášení žalovaného, že v roce 1993 došlo k poruše splachovacího systému v jeho bytě a k unikání vody, když z tohoto projevu vůle žalovaného jednoznačně vyplývá, že nárok žalobkyně na náhradu škody uznal. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo také dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady řízení uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání není v daném případě přípustné podle ust. §237 odst. 1 b) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrzoval v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze otázky právní; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen ty otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka brojila proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby však není otázkou právního posouzení, nýbrž jde o zjištění skutkového stavu a tento se v dovolacím řízení nemůže změnit. Nedostatky ve zjištění skutkového stavu lze sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována, a to podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení relevantní.
Pokud dovolatelka dále namítala, že odvolací soud pochybil, když se nezabýval tím, zda byla škoda v daném případě způsobena úmyslně, jde opět především o zjištění skutkového stavu věci a teprve poté o jeho právní posouzení. Proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst.1 písm. e) o.s.ř. K tomu lze dodat, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s hmotným právem, neboť podle ust. §106 odst. 2 o.z. se právo na náhradu úmyslně způsobené škody promlčí sice v objektivní desetileté promlčecí době, ale v daném případě, kdy bylo zjištěno, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta nebyla zachována, bylo nadbytečné zjišťovat, zda žalovaný nezpůsobil škodu úmyslně.Odvolací soud vycházel ze správného právního názoru, že k zachování nároku na náhradu škody je třeba, aby obě lhůty běžely současně a pokud jedna z nich marně uplynula, došlo k promlčení žalovaného nároku.
K další námitce dovolatelky, že odvolací soud chybně posoudil prohlášení žalovaného ze dne 26.10.1995, když toto prohlášení nepovažoval za uznání nároku žalobkyně na náhradu škody ve smyslu ustanovení §153a o.s.ř. je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že toto vyjádření není uznáním nároku žalobkyně, neboť žalovaný v něm pouze připustil, že v jeho bytě došlo v roce 1993 k poruše splachovacího systému a že tato porucha mohla způsobit poškození malby v bytě žalobkyně, a vyjádřil v něm ochotu podílet se na náhradě škody. Neuvádí v něm ovšem, že škodu způsobil a ani nevyčísluje částku, kterou by byl ochoten žalobkyni zaplatit. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že vyjádření žalovaného je pouze určitým návrhem na smírčí řešení věci a nejedná se o uznání dluhu, je tento jeho právní závěr správný a zcela v souladu s právními předpisy a ani tato námitka žalobkyně proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Z doplnění dovolání ze dne 6.10.2003, vypracovaného ustanovenou advokátkou, vyplývá, že dovoláním byly napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. i výrok I., v němž odvolací soud nepřipustil rozšíření žádosti o náhrady škody vzniklé v roce 1999 a dále i výrok III., v němž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a jeho doplnění je zřejmé, že dovolatelka odůvodňovala pouze svůj nesouhlas s výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, který se týkal rozhodnutí ve věci samé a v dovolání neuvedla důvody svého nesouhlasu s výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu. Dovoláním napadené výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu jsou svojí povahou usnesením, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné v případě uvedených v §238 až 239 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v případě výroků I. a III. nejde o žádný z případů uvedených ve zmíněných ustanoveních, dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání není proti těmto výrokům přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání není taktéž podle ust. §238 až 239 o.s.ř. přípustné proti výrokům I. a III. a proto dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř., odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s ohledem na to, že žalovanému v dovolacím řízení, žádné náklady nevznikly, tak že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Ing. Jan Hušek,v.r.
předseda senátu