ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1019.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1019/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva S., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 34/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2003, č. j. 7 Co 1839/2003-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2003, č. j. 7 Co 1839/2003-68, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. února 2003, č. j. 7 C 34/2001-52, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 11. října 2002, č. j. 5 Co 2318/2002-37, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soudu prvního stupně) ze dne 2. října 2001, č. j. 7 C 34/2001-22, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. února 2003, č. j. 7 C 34/2001-52, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování „družstevní byt č. 8 o velikosti 1+2 s příslušenstvím ve 2. bytovém podlaží domu čp. 1073 v B.“ (dále jen ”předmětný byt”, resp. ”byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 7 Co 1839/2003-68, v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o výši odměny tehdejšího zástupce žalované. Soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné zjistily, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu a členka družstva) byla po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva družstva ze dne 27. dubna 2000 (písemné vyhotovení rozhodnutí je opatřeno datem 10. května 2000) vyloučena z družstva pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „rozhodnutí představenstva družstva ze dne 10. května 2000“), že v předmětném bytě žalovaná bydlí se svými dvěma nezaopatřenými dětmi ve věku šestnáct a dvacet let, že starší z dětí studuje vysokou školu, že žalovaná trpí dlouhodobými a závažnými zdravotními problémy a že dlužné nájemné hradí, avšak do dne rozhodnutí (odvolacího soudu) neuhradila veškeré dlužné částky. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že zánikem členství žalované v bytovém družstvu zaniklo též její právo nájmu družstevního bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době vyloučení žalované z družstva – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – rovněž dovodily, že došlo-li k vyloučení z bytového družstva pro neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, mohla by být vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.); současně však dovodily, že stará-li se žalovaná o jedno nezletilé dítě a jsou-li zde dány i důvody zvláštního zřetele hodné v podobě dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalované, lze její vyklizovací povinnost podmínit ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. zajištěním náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připustila, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 10. května 2000 byla vyloučena z družstva pro neplacení nájemného, a ztotožnila se také s názorem, že zánikem členství v družstvu zaniká ve smyslu §714 obč. zák. i nájem bytu. Namítla však, že rozhodlo-li představenstvo o jejím vyloučení z družstva podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2000 (dále též jen „obch. zák.“), mohla se odvolat proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi a poté se u soudu domáhat, aby rozhodnutí členské schůze o vyloučení bylo prohlášeno za neplatné, a pokračovala, že nestanovil-li obchodní zákoník ve znění platném do 31. prosince 2000 lhůty, v nichž mohla opravné prostředky proti rozhodnutí o vyloučení podat, mohla tak učinit v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě, která ji však ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně a ani soudu odvolacího neuplynula. Za tohoto stavu byla podle jejího názoru žaloba o vyklizení bytu podána předčasně, neboť o povinnosti k vyklizení lze rozhodnout až po marném uplynutí lhůty pro uplatnění práva podle §231 odst. 4 obch. zák. Zde odkázala na R 37/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 5/2001 pod pořadovým číslem 61, a konečně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003. V dovolání rovněž uvedla, že všechny dluhy na nájemném a službách již uhradila, že její sociální situace je po řadu let velmi těžká, že je v částečném invalidním důchodu, je těžce zdravotně postižena, žije sama se dvěmi nezaopatřenými dětmi, do zmíněné těžké situace se nedostala vlastním zaviněním a v rámci svých možností se snažila dluhy co nejrychleji uhradit. Současně soudům vytkla, že se nezabývaly otázkou vyrovnání dluhů, a uvedla, že vzhledem k těmto okolnostem jí měla být přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu (nikoli pouhého náhradního ubytování). Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak šlo o rozsudek, kterým nebylo rozhodnuto jinak než v prvním (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky vyhovující). Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se bytové náhrady) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka v tomto ohledu brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení otázky formy bytové náhrady nabízí „svůj vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka – ve vztahu k výroku o bytové náhradě – ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení otázky bytové náhrady, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – lze žalobě na vyklizení bytu vyhovět, neboť zánikem členství žalované v bytovém družstvu zaniklo též její právo nájmu družstevního bytu (§714 obč. zák.). Námitkou, že žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět, neboť byla vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání podána předčasně, žalovaná v dovolání správnost tohoto právního závěru napadla.
Protože otázku zániku členství žalované v družstvu a s tím související otázku vyklizení bytu ze strany žalované posoudil odvolací soud (a také soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem, nelze než ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. dovodit, že jde (ve vztahu k této otázce) o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v otázce vyklizení bytu zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným (pro řešení této otázky).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka sice v dovolání namítla existenci posléze uvedených vad, avšak – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – lze její námitky ve vztahu k výroku o vyklizení bytu podřadit pouze pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli také podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právním posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobě na vyklizení bytu lze – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhovět proto, že zánikem členství žalované v bytovém družstvu zaniklo (ve smyslu §714 obč. zák.) též její právo nájmu družstevního bytu.
V projednávané věci jde o vyklizení družstevního bytu žalovanou, která byla vyloučena z žalujícího družstva rozhodnutím představenstva družstva ze dne 10. května 2000. Se zřetelem k uvedenému je třeba věc posoudit podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále opět jen „obch. zák.“).
Podle §231 odst. 3 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Podle §231 odst. 4 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládá právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o svém vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanoví žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva je třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na něž správně žalovaná odkázala).
Při posuzování správnosti právního názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák., nelze o povinnosti vyklidit rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a odst. 4 obch. zák., popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 4 obch. zák., lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.
Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci z pohledu těchto souvislostí nezabýval a dovolatelka mu to v dovolání vytkla. Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti vyklizovacího výroku a výroku o bytové náhradě – v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu