ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1028.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1028/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B., stavební bytové družstvo, 2) K., stavební bytové družstvo, a 3) D., o uzavření nájemní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 63 C 48/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 17 Co 488/2001-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 63 C 48/96-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému 1) nebo žalovanému 2) nebo žalovanému 3) povinnost uzavřít s ním nájemní smlouvu k „bytu č. 59 ve 12. patře bytového domu C 13 sekce (b) obytného souboru K. v. v B.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 11. 2003, č.j. 17 Co 488/2001-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že rozhodnutím Stavebního bytového družstva M. (dále „SBD M.“) ze dne 29. 6. 1992 byl žalobci jako členu tohoto družstva přidělen předmětný byt, avšak nebyl mu předán do užívání, že členství žalobce v označeném družstvu bylo převedeno do žalovaného stavebního bytového družstva B. (dále též „první žalované družstvo“) s tím, že práva žalobce k předmětnému bytu zůstávají zachována, že na základě dohody mezi prvním žalovaným družstvem a stavebním bytovým družstvem K. (dále též „druhé žalované družstvo“) se žalobce stal členem druhého žalovaného družstva, které dopisem ze dne 1. 8. 1994 sdělilo žalobci, že rozhodnutím předsedy představenstva bylo zrušeno rozhodnutí SBD M. o přidělení předmětného bytu pro nezaplacení členského podílu, a že vlastníkem předmětného domu je v současné době D. (dále „třetí žalované družstvo“), jehož členem žalobce není a nikdy nebyl.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že prvnímu a druhému žalovanému družstvu nelze uložit povinnost k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, když nejsou jeho vlastníky (resp. vlastníky předmětného domu), a že tuto povinnost není možno uložit ani třetímu žalovanému družstvu, není-li žalobce jeho členem, neboť podle §685 odst. 2 obč.zák., jakož i podle stanov posléze uvedeného družstva lze smlouvu o nájmu družstevního bytu uzavřít toliko s osobou, která je jeho členem. Podle názoru odvolacího soudu, za situace, kdy žalobce je členem druhého žalovaného družstva, které nemá (a nikdy nemělo) k předmětnému bytu žádný právní vztah, nelze toto družstvo k uzavření nájemní smlouvy zavázat; není proto rozhodné, zda porušilo ve vztahu k žalobci jako k členu družstva nějakou právní povinnost. Odvolací soud dále dovodil, že nebyl-li žalobce nikdy členem prvního a třetího žalovaného družstva, a tato nejsou právními nástupci SBD M., nelze jim ukládat povinnost uzavřít nájemní smlouvu se žalobcem - nečlenem družstva. Z hlediska důvodnosti žaloby nepovažoval za rozhodnou okolnost, že žalobce byl poškozen dohodou o převodu členství mezi prvním a druhým žalovaným družstvem a neuzavřením nájemní smlouvy; přitom poukázal na to, že bylo i jeho věcí učinit včas kroky k uspokojení svého nároku na uzavření nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že „odvolací soud připustil proti tomuto rozsudku dovolání … v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“. V dovolání (aniž výslovně označil uplatněné dovolací důvody) vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně), uvádí, které skutečnosti byly v řízení prokázány a dovozuje, že „převod členství žalobce od prvního žalovaného k druhému, od druhého ke třetímu žalovanému mohl být neplatným právním úkonem“, že neplatným právním úkonem „by mohl být převod vlastnictví domu, v němž se předmětný byt nachází, bez toho, aniž by byly vypořádány závazky vůči stávajícím členům jednotlivých žalovaných“, a že jednáním žalovaných vznikla žalobci „škoda v podobě zmenšení majetkového stavu reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit na bydlení žalobce“. Uvádí dále, že v řízení před odvolacím soudem (soudem prvního stupně) byla porušena řada právních předpisů (čl. 90 věta první Ústavy České republiky, §1 a §2 o.s.ř., §3 odst. 1 a 2, §39 obč.zák.) a namítá, že se „rozhodnutí obou soudů nevypořádala se skutečnostmi žalobcem tvrzenými, ani se skutečnostmi, které byly zjištěny v průběhu řízení“. V této souvislosti poukazuje na to, že k předmětnému bytu byla vydána dvě rozhodnutí o jeho přidělení (pro žalobce a jemu neznámého jiného člena), že soud nezjišťoval, které rozhodnutí je platné (které nabylo dříve právní moci) a který ze žalovaných tím porušil právní povinnost, že se nevypořádal s ustanovením §513 obč.zák., což bylo významné pro posouzení případné neplatnosti nájemní smlouvy nebo otázky, kterému ze žalovaných měla být stanovena povinnost poskytnout žalobci náhradní plnění podle §352 odst. 1 obch.zák. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) též vytýká, že nezjistil identitu osoby, které bylo plněno místo žalobce, že se nevypořádal se skutkovým stavem věci, kdy vyšla najevo aktivní pluralita na straně dlužníků (§511 odst. 1 obč.zák.), a že neprovedl důkaz trestním spisem, který byl v této věci veden. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud (soud prvního stupně) porušil právo žalobce na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), že rozhodl, aniž zjistil skutkový stav věci, a že jeho rozhodnutí nemá náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o.s.ř. Na závěr uvádí, že soudy „nezjistily, jaký je podle hmotného práva vztah žalobce k jednotlivým žalovaným, popř. jaký je vztah jednotlivých žalovaných navzájem v souvislosti s jejich dluhem vůči žalovanému“ a poukazuje na to, že „pro případ eventuálního zániku závazku pro nemožnost plnění hmotné právo, tj. část osmá, hlava první Občanského zákoníku, i Obchodní zákoník, část třetí, hlava I, zejména díl VII., díl X., obsahuje ustanovení podle kterých mohly a měly soud prvního stupně i odvolací soud nárok žalobce posoudit“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byla zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Druhý žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem a uvedl, že nikdy nevlastnil žádnou nemovitost (nevystavil žádnou nájemní smlouvu), ale toliko sdružoval členskou základnu.
Třetí žalovaný se taktéž ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, poukázal na to, že nikdy nepřidělil žádný byt, ale toliko převzal nájemní smlouvy od prvního žalovaného a že spravuje majetek členů družstva, mezi něž žalovaný nepatří.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 3. 11. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovolatel dovozuje.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V projednávané věci odvolací soud především dovodil, že prvnímu a druhému žalovanému družstvu nelze uložit povinnost k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, neboť nejsou jeho vlastníky (resp. vlastníky předmětného domu), a že tuto povinnost nelze uložit ani třetímu žalovanému družstvu (vlastníku předmětného domu), neboť jeho stanovy nepřipouštějí uzavření nájemní smlouvy s nečlenem družstva. Poté rovněž dovodil, že z hlediska důvodnosti žaloby nemůže být rozhodná okolnost, zda druhé žalované družstvo porušilo ve vztahu k žalobci (svému členu) nějakou právní povinnost, ani okolnost, zda žalobce byl poškozen dohodou prvního a druhého žalovaného o převodu členství žalobce a neuzavřením nájemní smlouvy. Protože správnost právního závěru uvedeného na prvním místě nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další právní závěry mohou popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.
Pokud pak dovolatel namítá, že v řízení před odvolacím soudem (soudem prvního stupně) byly porušeny jím uváděné právní předpisy, že se „rozhodnutí obou soudů nevypořádala se skutečnostmi žalobcem tvrzenými, ani se skutečnostmi, které byly zjištěny v průběhu řízení“, a že skutkový stav věci byl zjištěn neúplně, jde obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. V této souvislosti však nelze ztratit se zřetele, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., lze jej – jak vyplývá z výše uvedeného – uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalobci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r. předsedkyně senátu