ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1222.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1222/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované K. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 180/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 23 Co 370/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 10 C 180/2002-76, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat „byt č. 12, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, ve 4. poschodí domu čp. 310, Ch. 8, v P. – L., na stavebním pozemku č. 293/2 o výměře 207 m2 zapsaném na LV 1711 pro katastrální území L., obec P., okres město P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dnem 1. 8. 1999 se žalovaná do předmětného bytu se souhlasem rodičů přihlásila a do tohoto bytu se i fakticky nastěhovala. Nájemkyní bytu byla její babička A. K., která byla dříve tanečnicí, a žalovaná v té době studovala taneční konzervatoř, takže ji A. K. v její profesi podporovala a obě si rozuměly. Skutečnost, že žalovaná v bytě se svojí babičkou A. K. bydlela, potvrdily výpovědi řady svědků. Po ukončení taneční konzervatoře získala žalovaná na základě pracovní smlouvy dne 28. 6. 2001 zaměstnání jako členka baletního souboru divadla F. v L., kde pracuje dodnes. Na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2001 byla žalovaná počínaje tímto dnem oprávněna užívat ubytovnu v L., kde bydlela během pracovního týdne a v předmětném bytě bydlela o víkendech. Zpočátku přispívali na nájemné žalované a paní K. rodiče žalované, po vzniku pracovního poměru žalovaná již na nájemné přispívala sama. V roce 2001 se zdravotní stav babičky žalované začal zhoršovat natolik, že od května 2001 často pobývala u rodičů žalované, později (v říjnu 2001) si ji rodiče žalované vzali k sobě do rodinného domku, kde také dne 16. 11. 2001 zemřela.
Soud prvního stupně pak s odkazem na §706 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) uzavřel, že odstěhovaní žalované za prací do L., kde bydlela v ubytovně, nenasvědčuje tomu, že by žalovaná měla v úmyslu společnou domácnost trvale opustit. Žalovaná, která nepochybně žila se svou babičkou po dobu studií na konzervatoři, byla po ukončení školy ve výběru zaměstnavatele značně omezena nízkým počtem stálých souborů v P., a proto začala pracovat v L., kde získala nájemní smlouvu pouze k ubytovně, a tudíž nemá vlastní byt. Každou volnou chvíli trávila v P. s babičkou, předmětný byt zařizovala novým nábytkem a z toho lze usuzovat na její úmysl v tomto bytě bydlet. Skutečnost, že babička zemřela mimo domácnost u rodičů žalované, kde krátkodobě pobývala ze zdravotních důvodů, nemůže vést k závěru, že s ní žalovaná nevedla společnou domácnost v době její smrti. Proto soud prvního stupně žalobě nevyhověl.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č.j. 23 Co 370/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu se žalované, která se domáhala přechodu nájmu, podařilo unést důkazní břemeno. Výpovědi svědků jednoznačně potvrdily spolužití žalované s babičkou po dobu studií žalované i poté, co získala práci v L. Získání zaměstnání v jiném místě než v místě bydliště není důvodem zániku spolužití žalované s babičkou. Odvolací soud dále uzavřel, že z uvedeného nelze usuzovat na úmysl žalované bydlet tam, kde zrovna najde angažmá. Na tento úmysl by bylo možné poukazovat jen v případě, že by žalovaná získala v L. možnost trvalého bydlení a společnou domácnost se svou babičkou opustila v úmyslu se do předmětného bytu již nevrátit. Tento úmysl však nebyl v řízení prokázán. Rovněž skutečnost, že babička žalované ze zdravotních důvodů přechodně pobývala v domě rodičů žalované, nemůže vést k zániku společné domácnosti, protože žalovaná se vzhledem ke svým pracovním závazkům nemohla o babičku každodenně starat. Ani toto chování žalované opět nelze hodnotit jako úmysl ukončit společnou domácnost. Žalované se tak podařilo prokázat existence společného soužití s nájemkyní v předmětném bytě s tím, že nemá jinou možnost bydlení, a proto na ni nájem ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. přešel.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudní řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam přičítá otázkám: zda neexistence soužití mezi nájemcem a osobou, která uplatňuje právo přechodu nájmu, v den smrti nájemce i několik měsíců předtím, lze ještě považovat za vedení společné domácnosti a zda lze spatřovat úmysl žít ve společné domácnosti s nájemcem bytu u osoby, která pracuje a bydlí po několik let mimo byt nájemce a má v úmyslu v tom pokračovat, bude-li pracovní smlouva prodloužena. Jako dovolací důvod žalobkyně výslovně uplatnila vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a jež spatřovala v tom, že odvolací soud nepřihlédl k několika zásadním okolnostem. Jednak k tomu, že nájemkyně předmětného bytu A. K. až do své smrti dne 16. 11. 2001 v tomto bytě nebydlela, dále k tomu, že žalovaná od 28. 6. 2001, tedy ještě před smrtí babičky A. K., dodnes v L. pracuje a tamtéž od 1. 9. 2001 na základě nájemní smlouvy na dobu určitou užívá prostory ubytovny. Soudy obou stupňů zcela pominuly skutečnost, že v předmětném bytě klesla spotřeba elektřiny od roku 2001, což dle názoru dovolatelky vyvrací tvrzení o soužití žalované s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Jako další dovolací důvod pak žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. z hlediska úpravy přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelky totiž nestačí ve smyslu citovaného ustanovení „jakési spolužití“ nájemce a jeho příslušníka domácnosti, ale musí jít o kvalifikované soužití trvalé povahy, spočívající v oboustranném a souhlasném úmyslu nájemce a jeho příslušníka domácnosti žít v trvalém životním společenství – společné domácnosti s tím, že takové soužití existovalo v den smrti nájemce a příslušník domácnosti nemá vlastní byt. Podle žalobkyně bylo provedeným dokazováním vyvráceno, že by soužití žalované a nájemce A. K. vykazovalo znaky společné domácnosti. Podle dovolatelky je totiž třeba odlišit úmysl pravidelně někoho navštěvovat od úmyslu trvale žít ve společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zák. a oba soudy pochybily, pokud eventuální úmysl žalované navštěvovat o víkendech babičku v předmětném bytě vyložily jako její úmysl žít s ní v trvalém životním společenství. Dle názoru žalobkyně je též sporné, zda se žalované podařilo prokázat, že nemá vlastní byt, jestliže z její výpovědi vyplynulo, že bude i v budoucnu bydlet vždy tam, kde získá divadelní angažmá. Soudy obou stupňů tak neměly pro svá rozhodnutí oporu v provedeném dokazování, některé důkazy zcela pominuly a dále nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav. Proto dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, eventuálně i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že soudy obou stupňů dospěly ke správným skutkovým zjištěním a věc rovněž správně posoudily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle . §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241 a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci podle §706 odst. 1 obč. zák. nabízí svou vlastní, poněkud odlišnou verzi skutkového stavu věci. Skutkovým závěrem je i odpověď na otázku, zda byl prokázán úmysl žalované žít s její babičkou – nájemkyní bytu v trvalém životním společenství (srov. druhou otázku, která je podle dovolatelky otázkou „zásadního právního významu“). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Stejně tak – jak již bylo řečeno – nemohou přípustnost dovolání založit ani případné vady řízení.
Zbývá posoudit, zda přípustnost dovolání v dané věci nevyplývá z řešení prvé v dovolání formulované právní otázky, jež dovolatelka pokládá za zásadně právně významnou. Tak by tomu mohlo být v případě, že napadené rozhodnutí (pokud jde o řešení této otázky) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod pořadovým č. 44, jakož i v rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že naplnění podmínky soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 větě první obč. zák. není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici nebo v jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. Není důvod tento závěr nevztáhnout i na situaci, kdy nepřítomnost nemocného nájemce bytu je vyvolána nutností péče o něj ze strany rodinných příslušníků. Pokud tedy odvolací soud konstatoval, že naplnění podmínky společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemkyní A. K. a osobou uvedenou v §706 odst. 1 obč. zák. (žalovanou) není na překážku, že nájemkyně před svou smrtí dočasně pobývala u rodičů žalované, obzvláště za situace, kdy se žalovaná kvůli svým pracovním závazkům během týdne o babičku postarat objektivně nemohla, neodchýlil se od ustálené judikatury.
Ačkoli námitka, že je „sporné, zda se žalované podařilo prokázat, že nemá vlastní byt“ dle slovního vyjádření směřuje do skutkových zjištění, obsahově ji lze posoudit (též) jako námitku proti právnímu závěru, že (při respektování nezpochybnitelnosti závěru o skutkovém stavu) byla v daném případě splněna podmínka, že žalovaná v den smrti nájemkyně předmětného bytu neměla vlastní byt.
\"Mít vlastní byt\" ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému (nikoli jen přechodnému) uspokojování potřeby bydlet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod pořadovým číslem 98, a řadu rozhodnutí dalších). Jestliže tedy žalovaná opakovaně uzavírala na dobu určitou nájemní smlouvu o užívání ubytovny, nejde v daném případě o takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Ani v tomto směru tedy není právní posouzení věci soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu