ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1285.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1285/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované Z. B., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 167/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č.j. 54 Co 170/2003-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) poté, co jeho rozsudek ze dne 18.2.2002, č.j. 16 C 167/2001-69, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2002, č.j. 54 Co 227/2002-101, zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č.j. 16 C 167/2001-126, žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k bytu číslo 22, I. kategorie, v sedmém poschodí domu č.p. 2229 v P., katastrální území S., sestávajícího z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství, dále rozhodl o nákladech řízení. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že ke dni 20. 1. 2003 činil dluh na nájemném pouze 3.164,- Kč a jeho dosud neuhrazené příslušenství. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože byly podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu pro neplacení nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dány („i opožděným plněním byly hrubým způsobem porušeny povinnosti nájemce platit řádně a včas“), je v daném případě na místě postup podle §3 odst. 1 obč. zák. Z dokazování totiž vyplynulo, že žalovaná se dlouhodobě nachází v nepříznivé sociální situaci. Po převážnou část doby neplacení nájemného byla žalovaná vedena jako uchazečka o zaměstnání s velmi nízkými příjmy, po nástupu do zaměstnání byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti, nyní je vedena opět jako uchazečka o zaměstnání. Žalovaná se i přes špatnou finanční situaci snaží o uhrazení dluhu, což se jí ohledně jistiny z převážné části již podařilo, a v současnosti hradí nájemné pravidelně. Za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy k výpovědi z nájmu přivolit.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, č.j. 54 Co 170/2003-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, současně žalované uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednáním žalované byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., v otázce aplikace dobrých mravů však dospěl k opačném právnímu názoru. Vytkl soudu prvního stupně, že ačkoli správně zjistil, že žalovaná neplatila nájemné a zálohy na služby po dlouhou dobu (11 měsíců), otázkou, zda nejde o výkon práva pronajímatele v rozporu s dobrými mravy se zabýval pouze ve vztahu k žalované, nikoli již ve vztahu k žalobkyni. Podle odvolacího soudu hovoří v neprospěch žalované vyšší intenzita porušení práva (délka doby neplacení nájemného) i ta skutečnost, že dosud neuhradila poplatek z prodlení. Naopak ve prospěch žalované je třeba zohlednit, že dluh na nájemném a službách byl po podání žaloby uhrazen, což ovšem nelze přeceňovat, neboť šlo o plnění její povinnosti. Žalovaná v rozhodné době měla „podprůměrný“ příjem, který jí však umožňoval alespoň zčásti nájemné platit, mohla též požádat o přiznání příslušných sociálních dávek, dříve se zaevidovat na úřadu práce i aktivněji hledat zaměstnání. Nebylo tedy zjištěno nic, co by objektivně a nepředvídatelně bránilo žalované v placení nájemného. Podle odvolacího soudu by nevyhověním žalobě došlo k poškození práv žalobkyně, jež by nemohla byt pronajmout serióznějšímu nájemci, popřípadě za výhodnějších podmínek než za regulované nájemné. Proto odvolací soud uzavřel, že neshledal rozpor s dobrými mravy, pro který by odepřel pronajímateli (žalobkyni) ochranu práva.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná jí sepsaným dovoláním, jež posléze doplnila dovoláním sepsaným ustanovenou advokátkou. Aniž uvedla, v čem spatřuje jeho přípustnost, ohledně dovolacích důvodů odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že pominul rozhodné skutečnosti, jako zaplacení dlužného nájemného, její sociální situaci a zdravotní stav, a tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze úspěšně namítat, pouze pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly během řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, případně je-li v hodnocení důkazů logický rozpor.
Žalovaná nijak nekonkretizovala, která skutková zjištění podle jejího názoru nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu naopak vyplývá, že oba soudy čerpaly skutková zjištění z provedených důkazů a žádnou pro rozhodnutí ve věci významnou skutečnost nepominuly, ani v hodnocení důkazů nebyl shledán logický rozpor. Odvolací soud vzal v úvahu sociální situaci žalované v rozhodné době, i okolnost, že žalovaná zcela uhradila jistinu (že však neuhradila dluh na poplatku z prodlení). Z uvedeného vyplývá, že v dané věci nelze napadenému rozsudku úspěšně vytýkat pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci.
Dovolatelka sice odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., podle něhož jsou dovolacím důvodem i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahového hlediska však rovněž žádnou konkrétní vadu v dovolání nevytýká a z obsahu spisu takovéto vady nevyplývají.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu pouze právní závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobkyně dát žalované výpověď z nájmu není v rozporu s dobrými mravy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Soudní praxe je ustálená v názoru, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (z důvodu, že nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.Beck). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v konkrétním případě v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud soulad výkonu práva žalobce s dobrými mravy posuzoval podle shora uvedených hledisek (zejména s přihlédnutím k délce doby neplacení nájemného, k příčinám sociální situace žalované, k jejím možnostem splnění dluhu, k úhradě dlužného nájemného bez poplatků z prodlení i k oprávněným zájmům žalobkyně). Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalobkyni, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu