ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1295.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1295/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. D., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. S., zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. J. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 1072/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2005, č. j. 16 Co 78/2002-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j.9 C 1072/2001-46, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu v přízemí průmyslového objektu čp. 312 v B. postaveného na zastavěné ploše čp. 1661 o velikosti 2+1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „průmyslový objekt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí průmyslového objektu, že jejím předmětem podnikání je kromě jiného pěstitelské pálení ovocných destilátů a výroba a úprava kvasného lihu, že rozhodnutím ze dne 19. září 1990 přidělily Š., s. p., H., předmětný byt žalovanému, že v září 1990 ukončil žalovaný pracovní poměr ve Š., s. p., H., že předmětný byt užívá k bydlení do současné doby, že byt stavebně souvisí s prostorami lihovaru, že vchod do bytu ústí do dvora průmyslového objektu, že dvůr slouží současně jako příjezd k zadnímu traktu průmyslového objektu a že žalobkyně hodlá provoz lihovaru rozšířit a k tomu využít i prostory, které tvoří byt žalovaného. Poté zjistil, že žalovaný je rovněž vlastníkem zemědělské usedlosti čp. 42 v N. (dále jen „zemědělská usedlost“), že zemědělská usedlost je ve velmi špatném technickém stavu, a to jak z hlediska prvků krátkodobé životnosti tak také jde-li o prvky dlouhodobé životnosti, a že k trvalému bydlení by mohla soužit po příslušných stavebních úpravách. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), a to proto, že ze zjištěných skutečností „nelze dovodit, že by žalovaný užíval dva nebo více bytů“. Poté rovněž dovodil, že naopak další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. je naplněn, neboť „byt souvisí stavebně s prostory určenými k podnikatelské činnosti žalobce a žalobce prokázal, že bude tento byt využívat“. Za této situace přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. Jde-li o otázky délky výpovědní lhůty a počátku jejího běhu a dále o otázku bytové náhrady, odkázal na ustanovení §711 odst. 2 a §712 odst. 2 obč. zák.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2005, č. j. 16 Co 78/2002-72, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. pak odvolací soud – a to i s odkazem na R 6/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uvedl, že „předpokladem užití tohoto výpovědního důvodu je, že nájemce nebo vlastník prostor určených k podnikání chce vypovídaný byt užívat k bydlení“. Vyplývá-li však ze zjištěného skutkového stavu, že „byt nemá sloužit k užívání pro účely bydlení … žalobce hodlá prostory bytu využít k rozšíření své obchodní činnosti“, nelze podle odvolacího soudu již z tohoto důvodu uvažovat o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. Uvedla, že „ze zákona rozhodně nevyplývá, že by se mohl domáhat výpovědi z nájmu bytu jen ten nájemce nebo vlastník, který chce tyto prostory užívat k bytovým účelům. Tímto výkladem by vlastně nemohl nikdy podat předmětnou žalobu a dát výpověď ten, kdo podniká jako právnická osoba, protože takovýto nájemce či vlastník by stěží takové prostory mohl chtít užívat jako byt, když byt je v těchto prostorách naprosto nevhodný … v tomto případě zůstává v objektu naprosto cizí osoba“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry, které odvolací soud přijal ohledně obou výpovědních důvodů. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že užíváním bytu nájemcem nebo vlastníkem nebytových prostor (ve smyslu §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák.) se rozumí užívání pro účely bydlení; v návaznosti na to půjde rovněž o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení.
Podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu, jde-li o byt, který souvisí stavebně s prostory určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti a nájemce nebo vlastník těchto nebytových prostor chce tento byt užívat.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem výpovědi je zde (mimo jiné) skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán, „ ... chce tento byt užívat“. V rozsudku ze dne 26. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2823/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozsudku, na nějž odkázal již odvolací soud), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že z dikce „užívat tento byt“ použité v ustanovení §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. nelze (se zřetelem k účelu, k němuž je byt určen) než dovodit, že užíváním bytu ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí užívání bytu k bydlení. Naplnění tohoto výpovědního důvodu proto předpokládá, že nájemce nebo vlastník prostor určených k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti, jež stavebně souvisejí s bytem, jehož nájem je z tohoto důvodu vypovídán, chce tento byt užívat pro uspokojení své bytové potřeby, tj. pro účely bydlení. Zbývá dodat, že ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. října 2001, sp. zn. II. ÚS 723/2000. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.
Dovolateli proto nelze přisvědčit, pokud namítá, že ustanovení §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. je nutno interpretovat tak, že potřeba bytu k užívání nemusí být potřebou užívat byt k bydlení, ale též pro účely podnikání. Pokud by totiž citované ustanovení sledovalo cíl využití bytu k jiným účelům než k bydlení, bylo by lze vystačit s výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., tj. se skutkovou podstatou spočívající v potřebě naložit s bytem (domem) tak, že jej nelze dále jako byt užívat. Zákon však pro uplatnění této skutkové podstaty stanoví přísnější podmínky – existenci veřejného zájmu, a vyjadřuje tím výjimečnost zde upravené situace, za níž může dojít k pozbytí účelu užívání bytu (srov. odůvodnění citovaného rozsudku ze dne 26. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2823/99). Názoru, že „tímto výkladem by vlastně nemohl nikdy podat předmětnou žalobu a dát výpověď ten, kdo podniká jako právnická osoba“, je zapotřebí přisvědčit. Zákon totiž užívání bytu k bydlení spojuje pouze s osobou fyzickou; bydlení je jednou ze základních lidských potřeb, kterou nemůže mít osoba právnická. Ostatně ani podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. nemůže nájem bytu vypovědět osoba právnická; vypovědět nájem bytu podle citovaného ustanovení z důvodu potřeby bytu pro sebe (osoby zde vyjmenované) může totiž pouze pronajímatel – fyzická osoba (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněné pod číslem 154 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu