ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1303.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1303/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně JUDr. L. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému A., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o povinnosti vydat klíče od bytu a o určení přechodu práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 139/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2003, č. j. 16 Co 470/2003-163, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.2003, č.j. 16 Co 470/2003-163 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.6.2003, čj. 27 C 139/96-2149, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo do tří dnů od právní moci rozhodnutí vydat žalobkyni klíče od bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím v domě čp. 1588/4 na S. v P., umožnit jí nastěhování do tohoto bytu a další nerušené užívání bytu, a ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že na žalobkyni přešlo právo nájmu k bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím v domě čp. 1588/4 na S. v P. po matce L. S. a dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, na jeho základě učinil odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po stránce právní. Právo nájmu bytu může podle odvolacího soudu vzniknout a existovat pouze pokud prostory, k nimž se váže, splňují znaky bytu (tj. místnost či soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení). Existence kolaudačního rozhodnutí, které účelově určuje místnost či soubor místností k trvalému bydlení, je předpokladem toho, aby tyto místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty. Správnost kolaudačního rozhodnutí i řízení mu předcházející nemůže soud mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomoci jiného státního orgánu. Jestliže byl předmětný dům rekonstruován a na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu byl dřívější byt přeměněn na nebytové prostory, pak je dle odvolacího soudu nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný byt již neexistuje a není tudíž ani možné, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni klíče od takového neexistujícího bytu. Nelze souhlasit ani s úvahou žalobkyně, že návrhu lze vyhovět bez ohledu na provedené a kolaudované stavební úpravy s tím, že by bylo na žalovaném zajistit reparaci vzniklého závadového stavu. Vzhledem k ust. §154 odst. 1 o.s.ř. totiž vychází soud ze stavu existujícího v době vydání jeho rozsudku a nemůže tedy ignorovat existující stav, ponechávat na žalovaném zda a jak jej v budoucnu změní, nehledě na to, že rekolaudace nebytových prostor zpět na byt ani nezávisí výlučně na aktivitě vlastníka domu. Uvedené závěry nemůže dle odvolacího soudu změnit ani případná okolnost, že právní předchůdce žalovaného postupoval při vyklizení žalované z předmětného bytu protiprávně. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že na ni přešlo právo nájmu k takovému (neexistujícímu) bytu. Bylo by zbytečné a nehospodárné zjišťovat, zda v minulosti byly splněny předpoklady pro přechod práva nájmu bytu, když v současné době tento byt neexistuje a žalobkyně tak k němu právo nájmu ani žádné jiné právo mít nemůže.
Dovoláním, učiněným telegraficky dne 7.3.2004, doplněným po výzvě soudu dne 30.3.2004, žalobkyně napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2003, č.j. 16 Co 470/2003-163 s tím, že požadovala jeho zrušení.
V doplnění dovolání žalobkyně odvolacímu soudu zejména vytkla, že rozdílně od ustáleného rozhodování podřadil nárok na vydání samostatné věci, tj. klíčů pod existenci bytu jako „stavebního fenoménu“. Žalobkyně je toho názoru, že zánikem stavby nezaniklo její vlastnické právo ke klíčům a že nadále trvá povinnost ochrany jejího vlastnického práva. Napadený rozsudek činí nežádoucí průlom do ochrany vlastnických práv a práv od nich odvozených, což je podle dovolatelky věcí zásadního právního významu. Ohledně přechodu práva nájmu bytu je dovolatelka toho názoru, že je ve stejné pozici jako její matka, kdyby byla ještě naživu, předmětný byt by zanikl a soud jí k němu upřel právo a upřel by jí tak i „titul poškozené nájemkyně“, když domáhat se nápravy žalobou na plnění by nebylo možné, protože předmětný byt již zanikl. Je toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu jí upírá „titul poškozené nájemkyně“, když nedocenil kontinuitu práva nájmu bytů. Tvrdí, že nejsou známa rozhodnutí, která by nájemci upírala jeho nositelství práva k nájmu bytu jen pro technický zánik bytu jako „stavebního fenoménu“. Dle dovolatelky lze vyjít z toho, že na žalobkyni přešlo právo nájmu bytu dnem úmrtí její matky, nelze již ovšem obhájit, že dovolatelka je ve stejné právní pozici jako kdokoli, kdo s předmětným bytem nevešel do žádného vztahu. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací se nejprve zabýval tím, zda lze k podání učiněnému telegraficky dne 7.3.2004, které bylo označeno jako dovolání, přihlížet.
Podle ust. §42 odst. 3 o.s.ř. podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky, je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží.
Podle ust. §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.).
V posuzovaném případě ze spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou právnímu zástupci žalobkyně (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 7.1.2004 a téhož dne i právní zástupkyni žalovaného (§49 odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně podala dovolání telegraficky (§42 odst. 1 o.s.ř.) k soudu prvního stupně dne 7.3.2004. Dne 30.3.2004 bylo doručeno soudu prvního stupně doplnění dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání bylo možné podat nejpozději dne 8.3.2004, tj. následující pracovní den po uplynulí lhůty pro podání dovolání (7.3.2004), neboť poslední den lhůty připadl na neděli (§57 odst. 2 o.s.ř.). Telegraficky učiněné dovolání žalobkyně bylo podáno v poslední den lhůty k podání dovolání. Dle výše cit. ust. §42 odst. 3 o.s.ř. má telegraficky učiněné podání procesní účinky jen tehdy, jestliže bylo do tří dnů doplněno písemným podáním. Jelikož tak v daném případě žalobkyně, resp. její právní zástupce, neučinila, soud nemohl k takovému dovolání přihlížet.
Dovolací soud s ohledem na to, že doplnění dovolání podané na poště dne 29.3.2004, lze podle jeho obsahu považovat za dovolání, se dále zabýval tím, zda toto podání (dovolání) bylo učiněno včas (§240 odst. 1 o.s.ř. Jak bylo uvedeno výše, rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni doručen dne 7.1.2004 a podání žalobkyně označené jako doplnění dovolání bylo dáno k poštovní přepravě dne 29.3.2004; z toho je zřejmé, že toto doplnění podání označené jako dovolání bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty, neboť tato uplynula dne 8.3.2004. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 o.s.ř.).
Na závěru o opožděnosti dovolání žalobkyně nemůže nic změnit ani ta okolnost, že soud prvního stupně dne 10.3.2004 zaslal žalobkyni výzvu, aby ve lhůtě 15 dnů své dovolání doplnila. Tato výzva soudu nemůže nikterak modifikovat povinnost doplnit telegraficky učiněné podání ve lhůtě stanovené zákonem, a pokud se tak nestane, nemůže odvrátit důsledek s tím spojený, tj. že se k tomuto podání nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ust. §243b odst. 5, věta první, §218a o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovanému žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r. předseda senátu